Klubová výstava Nechranice, 2. 9.

Je to přesně deset let, co jsem poznala kouzlo výstav. Psal se rok 2007 a malá holčička se krčila na židličce, aby to náhodou od nějakého psa neschytala a ve volném čase prosila nervózní maminku, ať s ní jde na hřiště a koupí ji zmrzku. No, jestli ty výstavy tenkrát nebyly krásnější…

            Když jsme za neustávajícího deště skládaly v pátek odpoledne věci do auta, nevěděly jsme, jaká je před námi cesta. Ta se sice zpočátku, s Larou a Arískem v kufru, nezdála tak příšerná, ovšem již v Praze jsme změnily během asi třičtvrtěhodinové kolony názor, který dovršila asi půlhodina strávená ve Slaném. Po příjezdu na místo už výborová schůze téměř končila a tma pomalu padala na přehradu. I přes trošku stresující ubytovávání v chatce jsme ji zatarasily tak, aby psíci obývali opravdu jen část chaty, které nemohli ublížit. Pak už jsme konečně s mamkou vyrazily na večeři, kde jsme se sešly i se zbytkem osazenstva, které dorazilo v pátek. Jen jsem si objednala klasický smažený sýr, který už jsem ale vážně dlouho neměla a už jsem běžela pomáhat Aleně připravovat ceny pro každého účastníka. Po večeři jsme si ještě chvilku povídali a už jsme s mamkou vyrazily venčit a na kutě.

            Ráno jsem se, příjemně odpočatá, probudila ještě před zazvoněním budíku, počkala, až se probere i máma a po nazutí holinek už jsme si to s Larou a Aroušem štrádovali po rozblácené cestě. Po venčení zbylo ještě pár chvil pro zalezení pod peřinu, nelítostný budík nás ale zanedlouho vytáhl na snídani. Na objednané palačinky s nutelou jsem se sice těšila, ale čekala jsem, že to budou prostě dvě roličky. Víc než mile mě překvapily nádherné palačinky i s ovocem a šlehačkou, spolu s kafíčkem se jednalo o příjemný start dne. Po snídani už jsme pomalu započali přípravy výstavního kruhu a jeho okolí. Tentokrát jsem dostala na starost stánek, byť se přiznávám, že jsem ho dost flákala.

Společný úvod jsem tentokrát vynechala a do kruhu vyrazila s Arouškem až na samotné posouzení. Poprvé jsem zažila, že by se Arouš v kruhu zaleknul, a to ve chvíli, kdy pan rozhodčí po mém opravení, že to opravdu není ženka, ale mužjak, přiskočil k Arískovi a bez upozornění mu začal kontrolovat, zda má sestouplá varlata. Bohužel už pak byl Ari trochu vyjukaný i později, byť v žádném extrémním provedení, nicméně spokojená jsem nebyla. V posudku jsem však našla jen samou chválu. V chatě jsem rychle Arouše vyměnila za Laru, tu to v kruhu sice moc nebavilo, ale za sušenou kachničku od Petra by snad udělala i kotrmelec. I v Lařiném posudku jsem později našla samou chválu, při běžném posouzení ještě běhala docela slušně. Po umístění psů do chaty jsem si ještě trochu porovnala ceny a už jsem se chystala usednout do stánku. Po cestě jsem se ještě tak nějak intuitivně zastavila u šarplaninky Ený, odchovankyně Šidáků, která se svou paničkou přijela až z daleké Moravy. Slovo dalo slovo a já neměla všechny nervy z předvádení psů za sebou, ale spíš před sebou, protože padlo rozhodnutí, že Enynka půjde do kruhu se mnou. Přestože nebyla prvním šarplanincem, se kterým bych do kruhu šla, byla prvním šarplanincem, se kterým jsem šla do kruhu bez nějakého seznámení z tábora. Když tedy přeskočím posuzování mnoha dalších tříd, povídání během dne a posedávání ve stánku, už jsem stála s číslem a pamlsky, abych nastoupila do pěti fenami obsazené mezitřídy. Enča chodila naprosto ukázkově, v postoji stála téměř bez asistence, ostatní feny neřešila, běhala vzorně u nohy a vůbec jsem si to s ní užila. Jedinou výtku, kterou pan rozhodčí našel, byla špatně zatočená druhá polovina ocasu, která nás bohužel později stála lepší umístění. Kéž by aspoň psi před námi byli bezchybní…

Za pár chvil už byli posouzeni komplet všichni psi (i feny) a po krátké pauze nastal čas vyhlášení. To by se dalo charakterizovat slovem „pravidelný chaos“ už po mnoho výstav. Problém částečně tkví v tom, že jsem momentálně asi jediná, kdo mívá v cenách přehled, což je v kombinaci s vystavováním krašáků, kteří vždy chodí první, dost na nic. A byť mi tentokrát s cenami velmi výrazně pomáhala Ivana, vzhledem ke zmatku, který při vyhlášení krašáků panoval, bych se vůbec nedivila, kdyby se na mě příště vykašlala. Ani Lara, ani Arouš mi moc radosti neudělali. Přesto si však odnesli pěkná ocenění – Lara výborná 1, CAJC. Větším překvapením byl Aris, který si vyběhal svého druhého BOBa, tentokrát v poměrně velké konkurenci. Když jsem krašáky zavřela zpátky do chaty, vrhla jsem se na nošení cen, které nám s Ivanou už krásně fungovalo. Před nástupem mezitřídy fenek jsem zaučila i Jitku, abych měla na chvilku záskok. Když jsem popadla Enynu, málem se mnou sekla slova Dáši, ať teda jdu do kruhu s Arisem o BIS junior. Za nadávání, klení a hysterie jsem vytáhla pět z chaty Arouše, oběhla s ním kolo, vyhrál šarplaninec, nebohého Arouška jsem vrazila do ruky prvnímu, kdo byl po ruce a už běžela s Enčou. Ta sice opět chodila vzorně, ale ani to panu rozhodčímu nestačilo, takže jsme odešly s oceněním výborná 4. Soutěž o BIS už jsem s Arisem vynechala, bylo by to zbytečné, jeho už to nebavilo a já už taky neměla náladu ho tahat do kruhu. Sotva bylo vyhlášeno, usedly jsme s Jitkou k bonitaci a prskaly na všechny, kteří potřebovali mít kartu vyplněnou během dvaceti vteřin. Tímto apeluji na všechny, kteří chtějí zápis do PP, bonitační kartu, desky nebo cokoliv jiného během pár vteřin, zamyslete se nad tím, jestli opravdu nemůžete počkat pár minut. Nejen, že nás tím zdržíte od další práce, můžeme snadno udělat chybu, ale také berete příležitost těm, kteří náhodou opravdu potřebují rychle odjet.

Nudné papírování asi nikoho nezajímá, tudíž se přesunu k večernímu programu. Na šarplaninských akcích jsem zažila už mnoho druhů programu, od bujarých večírků přes nudné posezení až po bouřlivé prohádané večery. Že bychom ale po povečeření skvělé svíčkové popadly zpočátku postřehovou hru Dobble a potom „prší.“ A ještě méně uvěřitelné je, že jsme u karet vydrželi s Rosťou, Jitkou a mamkou asi do jedné hodiny. A musím říct, že to byl jeden z nejlepších šarplaninských večerů vůbec, takhle jsem se hodně dlouho nenasmála.

Arísek s Lálou byli na tuto noc odsouzeni k pobytu v autě, aby nám náhodou nesežrali Rosťu s Jitkou. Proto jsme se ráno s mámou vyplížily z chaty, vyvenčily a následně začaly balit, čímž jsme opatrně probudily i Šidáky. Po vystěhování z chatky jsme se rozloučili a vyjeli vstříc domovům. Tak zas někde!  

 

Chovatelská stanice BONSAI SHE-KRA


Kutná Hora
604686837 shekra@seznam.cz
Vytvořeno službou Webnode