Klubovka šarplaninců, krašáků a tornjaků, kvalifikačky nejen na EOJ Děčín a mezinárodka Litoměřice 20. - 21. 5.

Přestože nadpis se mi téměř nevešel do kolonky, nevymýšlím si ho proto, abych zaujala (a koho bych taky nadpisem na dvacet centimetrů nadchla), ale proto, že ač to zní více než bláznivě, všechny tyto akce se dají ve dvou lidech a třech psech opravdu zvládnout a být na dvou místech téměř zároveň vůbec není nemožné. Na prvních kvalifikačkách na EOJ, které se konaly koncem dubna v Roudnici, se nám s Aidou vcelku dařilo a nakonec jsme odjížděly s pěkným čtvrtým místem v součtech, což je místo ještě postupové. A i když mě mrzelo, že si budu muset nechat ujít klubovku v Litoměřicích, soutěživý duch mi nedovolil to vzdát. Když jsem si v pátek odpoledne na facebooku přečetla příspěvek Slávky Podmolové, který připomínal, že pro juniory jsou oba dny povinné jen první dva běhy, které navíc vzhledem ke třem parkurům a programu měly být do jedné odběhány, začala jsem spřádat šílené plány, jak se z Děčína dostat do Litoměřic. Varianta, že pro mě máma dojede, byla samozřejmě nemožná, nicméně jízdní řády byly na mé straně. Zjistila jsem, že z Děčína jede přímý vlak do Lovosic, které jsou od Litoměřic autem pár minut a kde by mě tedy někdo vyzvednout mohl. Jel dokonce v dobrý čas, věřila jsem, že vlak v půl druhé bych stíhat mohla. Další vlna endorfinů se ze mě uvolnila, když jsem otevřela mapu a snažila se zjistit, kde je v Děčíně vůbec nádraží. Ta mi totiž prozradila, že tamní nádraží je od areálu vzdálené jen několik metrů, přesněji jednu cestu podchodem. Do večera jsem nebyla schopná zrušit úsměv z tváře, neboť naděje, že si v Litoměřicích stihnu dát aspoň večeři, ve mně probudila skvělé pocity.

            Budík, který mě ráno probral snad ještě před čtvrtou a který jsem nejdřív vůbec nepochopila a měla jsem pocit, že mi ho tam někdo nastavil z legrace. Po chvíli jsem se však vzpamatovala a vrhla se do pilných příprav, byť v drobné apatii typické pro danou denní dobu. Cesta s navigací v mobilu, autoatlasem na klíně a termo hrnkem kafe v držáku ubíhala rychle a už jsme se motali, s Arískem, Larou a Aidou v kufru, uličkami Děčína, kterými nás provedla objížďka poměrně pozavíraného města. Šťastně jsme dorazili k areálu, před kterým mě mnoho lidí varovalo, ale ve výsledku byl docela fajn. Věci jsme s mamkou odnesly na malou tribunu, vyvenčily smečku, já si došla na prezenci a začala se zdravit s kamarády a máma vyjela zpět směrem k Litoměřicím. Během zahájení jsme se dozvěděli pár organizačních pokynů a už se vrhli na prohlídky parkurů. Pro kategorie small a medium to znamenalo prohlídky na dvou parkurech, na jumpingovém od Pavola Roháčka a na agilitním Petra Pupíka. Oba byly záludné, běhavé, našla se na nich spousta pastiček, ale opravdu stály za to. Tím prvním jsme si s Aidou krásně zahájily náš víkend, Aida vše vyšvihla tak, jak se mi líbilo, jen jsem cítila, že povrch (poměrně měkká a vysoká umělá tráva) jí úplně nesedl a nebyla se schopná pořádně rozběhnout. Protože se ale na tomto dospěláckém parkuru juniorům příliš nedařilo, mezi nimi z toho bylo skvělé druhé místo a tím pádem deset bodů k dobru. Celkově jsme obsadily místo osmnácté, což mezi českou špičkou není zas taková bída, zvlášť když si uvědomuju, že pár rezerv tam ještě bylo. Když jsem za chvíli vyrážela i na druhý parkur, zjistila jsem, že je jen něco po desáté, což znamená, že bych mohla stihnout už vlak o dvě hodiny dříve, tedy v půl dvanácté. Pověřila jsem několik lidí, aby mi na idosu zjistili, jestli takový vůbec existuje a radost ze mě jen sálala, když mi to potvrdili. I agility jsme s Aidou běžely jako o život, měla jsem pocit, že se s povrchem už trochu srovnala, dlouho jsme se držely s čistým štítem, když jsem udělala naprostou pitomost na předposlední překážce a Aidu tím poslala z druhé strany, což znamenalo úplně smolnou diskvalifikaci.

Ta mě sice velmi zamrzela, ale už jsem neměla čas se nad ní příliš zamýšlet, pobalila jsem věci, požádala opět několik hodných lidiček, aby mě odhlásili z následujícího běhu a spolu s Matrasovými, kteří byli tak hodní a vydali se mě doprovodit, s Aidou a s batůžkem hledat výdej jízdenek. Tu jsem si nervózně zvládla koupit a naznala, že je vhodný čas zavolat mámě, že jsem stihla jet už takhle brzo. Ta s tím ale vůbec nepočítala a mobil nejspíš neměla u sebe. Nezabrala ani druhá varianta – Jitka, ani ta třetí, Rosťa. Zafungoval až Petr, který mě zachránil a z druhého konce výstaviště rychle vyřídil vzkaz mamce. Mezitím už jsme si to frčely rychlíkem k Lovosicím. Tam na nás mamka už čekala, vypáčila jsem z ní jen pár momentů z výstavy, stejně jsem ale byla jak na trní z toho, že se mi tohle povedlo uskutečnit. Na výstavišti jsem téměř plavmo vyskočila z auta, tu si povídala tady a tu zas tam. Nechala jsem se i zaúkolovat a po skončení posuzování, jehož část jsem dokonce také stihla, jsem se jala předávání cen. Mezitím jsem se snažila vystavovat i naše psy, nakonec jsem ale Lařino vodítko předala Jitce, které jsem tak pogratulovala k hodnocení výborná 1, CAC, Klubový vítěz a BOB. Náš Arísek porazil ve třídě mladých bráchu Aslana a odnesl si ocenění V1, CAJC, Klubový vítěz a BOS. Další naše odchovankyně, Andra, si vyběhala CAJC. Posuzoval pan Bratimir Bjelica. Přestože další výsledky jsem už skoro ani nestíhala vnímat, protože jsem střídavě někomu vysvětlovala, kdy má jít do kruhu, nosila pytle granulí, poháry, kokardy, vodítka a pamlskovníky nebo si s někým povídala, pár mi jich v hlavě utkvělo. Několik mi udělalo radost, několik mě velmi zklamalo, ale tak už to chodí. Když vše skončilo, přečetla jsem si esemesku od Barči, že místo mě musela dokonce i na bednu, protože juniory vyhlašovali zvlášť. My, už docela v klidu, vše uklidili, zjistili, že Dáši auto je bezedné (i když možná musela být chudák překvapena, co všechno si přivezla domů).

Poté jsme se odpotáceli do Koliby, kde jsme povečeřeli, Šidáci vyrazili vstříc domovu a my s mámou do kempu Aljaška v Huntířově, což je vesnice kousek za Děčínem. Cesta byla sice poměrně veselá, protože navigaci jsem pro tentokrát povolila i nezpevněné cesty, čehož holka využila opravdu dle svého gusta. Na její obranu ale musím poznamenat, že takové krásné kouty Českého Švýcarska bychom bez ní rozhodně neobjevily. Ubytovaly jsme se v chatičce, pozdravily s Vydrovými, kteří zvolili stejné ubytovací zařízení, a vydaly se vyvenčit smečku po hezkém okolí. Protože místní hospůdka pravděpodobně zavřela, rozhodly jsme se, že nebude špatné zvolit jako večerní program jen klidný odpočinek a spánek. Postupně jsme si tedy s mamkou vhodily své žetonky na sprchu, ještě jednou vyvenčily a jaly se chystat na náročný den.

            Přestože s námi byl Arísek bydlet poprvé (pokud nepočítám letní dovolenou v Nových Hradech, kdy se ve svých dvou měsících batolil po pokoji), choval se jako vzorný povaleč a na dece to zalomil během pár chvil, pravděpodobně toho měl po náročném výstavním dni dost. Ranní vstávání bylo sice kruté, ale během pár chvil jsme opět vyklidily chatku a vyrazily vstříc Děčínu. Tam jsem jen spěšně vyskočila z auta a máma už mířila znovu do Litoměřic, tentokrát na mezinárodku. Po pár pozdravech jsem opět vyběhla na dvě prohlídky, nejdřív na agility od finského rozhodčího Anderse Virtanena, které bylo běhavé, a sice s pár obtížnými místy, ale nepřišlo mi jako nic nezaběhnutelného. Plynule jsem se pak přesunula na jumpingový parkur Petra Dostála, který byl ještě daleko běhavější, ovšem obsahoval prvek, jehož podobnost s místy, která jsem na parkurech v poslední době též potkala, jistě nebyla čistě náhodná. Jeho řešením jsem strávila snad polovinu prohlídkového času, nicméně jsem si pořád nebyla jistá, co je ideální řešení (což mimochodem nevím do teď). Závěrečná rada od samotného pana rozhodčího :-) „prostě to stihneš“ mě ale vcelku nakopla a já se vážně těšila, jak si ten rychlý a běhavý parkur užijeme. No, nechci předbíhat, ale užily jsme si prd :-). Asi bych lhala, kdybych tvrdila, že nervy nepracovaly na plné obrátky, o EOJku všichni mluví jako o nezapomenutelné akci a pro mě toto byla předposlední možnost. V prvním parkuru jsem Aidě nejdřív stála v cestě už na druhé skočce, což zapříčinilo její shození. Na to zvyklá vůbec nejsem, takže mě to poměrně rozhodilo. Na slalomu o pár překážek dál jsme se taky trošku zamotaly, odmítnutí na houpačce už bylo jen třešničkou na dortu. Nebo za ni raději považovat následnou diskvalifikaci o překážku dál? Zkrátka jsem až do disku konila co se dalo. Druhou půlku parkuru už jsme však zaběhly rychle, hezky a s pěknou zónou na kladině. Už jsem se těšila, jak si spravím chuť v běhu následujících, pro juniory posledním kvalifikačním, ale jak lze asi lehce očekávat, zvorala jsem opět vše, co šlo. Diskly jsme se hned na jedné z prvních překážek, kdy jsem si sice ohlídala čouhající překážku, nicméně možnost jití outu „zepředu“ mi v tu chvíli unikla. Tentokrát nám ani diskvalifikace nepomohla k plynulému dokončení běhu, já pokračovala ve svém plácání se po parkuru a Aida sice dělala vše, jak jsem jí řekla, to mi ale nějak nepomáhalo. Byla jsem ráda, že už jsme zmizely z parkuru.

Mezitím přišla zpráva od mamky, že jim se v Litoměřicích dařilo, Lara si u pana Václavíka vyběhala ocenění výborná 1, CAC, CACIB a BOB, čímž si splnila podmínky pro udělení Českého šampiona a Arísek, za jehož předvedení moc děkujeme Sabině Kučerové, získal výbornou 1, CAJC, BOJ a BOS. Tím si oba zajistili účast v závěrečkách, kde už sice pohár nezískali, ale aspoň se tam máma po delší době zase proběhla. V Děčíně jsme zatím zuřivě aktualizovali stránky výsledků, počítali, kolik kdo má bodů a jak to všechno dopadne. Snad jedinou vadu, kterou na celých závodech vidím, bylo to, že výsledky juniorů nebyly nikde odděleně, takže jsme se všichni poctivě hledali mezi dospěláky a tipovali, kdo před námi je vlastně taky junior. Na řadě byl poslední běh víkendu, který už se nám však nepočítal mezi juniory, byl jím jumping od slovinské rozhodčí Mirji Lapanji, na který jsem se těšila už díky její státní příslušnosti, Slovinsko je prostě srdcovka. Parkur byl, stejně jako všechny předchozí, běhavý s mnoha technickými prvky, například drsnou rozlišovačkou tunelu se slalomem. My se bohužel držely naší nedělní strategie, pos*** to hned na začátku, takže jsem Aidu příliš stáhla z dálky, které spadl poslední element. Kupodivu jsme ale zbytek doběhly téměř plynule, před cílem jsme ještě sebraly odmítačku, a protože nám o nic nešlo, za rozlišovačkou slalomu jsem to už trošku vypustila, neukázala Aidě na skočku a diskly jsme se, nicméně jsem konečně měla z běhu dobrý pocit. Z čeho jsem ale dobrý pocit neměla, byla má celý den pobolívající achilovka, díky které jsem pajdala po celém areálu, na tenhle běh ji ale nerozpustil ani sportovní zápal. Jak se v pondělí ukázalo, respektive ukázala naše úžasná Iva (to je tak, když Vám na cvičák chodí užiteční lidé, například fyzioterapeutka) a hned druhý den mi na nohu připlácla růžovoučký tejp. Abych ale dokončila kvaldy story, nastal čas vyhlášení a z každé kategorie přečetly čtyři jména. Můžete jen hádat, kdo byl pátý. Za chvíli se ale začaly šířit informace o tom, že nejspíš doberou ještě 8 dalších juniorů a že pátá místa mají velikou šanci, že jim to vyjde. Lhala bych, kdybych tvrdila, že z Děčína jsem neodjížděla lehce rozesmutnělá. Abych to ale neprotahovala, v pondělí 29. 5. mi telefon zařinčel s cizím číslem, ozval se milý hlas a představení Adriany Slezákové. V tu chvíli jsem se začínala klepat a po pár vteřinách jsem šťastně odpovídala na otázku, jestli s nimi chci jet do Lucemburska. A tak se stalo, že jsme se s Aidou kvalifikakovaly na European Open Junior, který proběhne 13. - 16. 7. v Lucembursku. Za čtrnáct dní nás čeká soustředění reprezentace, dostala jsem informační mail, budeme mít to skvělé tričko a mikinu, postroj a prostě budeme součástí české reprezentace, což je fakt, který budu i po sté psát šťastně a s lehkým vzrušením. Tak nám tedy za měsíc a kousek držte palce!

Chovatelská stanice BONSAI SHE-KRA


Kutná Hora
604686837 shekra@seznam.cz
Vytvořeno službou Webnode