Kvalifikačky na EOJ Roudnice nad Labem 29. - 30. 4.

Přestože jsem rozhodnutí, zda jet či nejet na kvalifikačky na EOJ měnila v podstatě každým dnem, to definitivní padlo až po kvalifikačkách dospělých, kde sice naše výsledky nebyly papírově moc zářivé, nicméně naše běhy měly hlavu a patu, byly rychlé a moc jsme si je užily. V účasti na prvním termínu mi nic nebránilo (druhý mě trápí do teď, protože výstava v Litoměřicích je prostě srdcovka, kterou budu muset obětovat), takže jsme v sobotu vstaly s mamkou velmi časně, do auta krom všech nezbytností naložily i hvězdu Aidu a vyrazily vstříc naší známé Roudnici. Na místě jsme postavily náš růžový stan a já s Aidou vyrazila na prezenci, kde nás čekalo i přeměřování. Aidě bylo opět naměřeno našich oblíbených 35,5 cm, takže ani tady mi z ní smolíčka neudělali, byť ji přeměřovaly hned dvě rozhodčí. Protože jsme na místě byly s dostatečným předstihem, zbyl čas i příjemnou procházku v okolí, po které následovala předlouhá informační schůzka, kde jsme se dozvěděli něco k programu, byli nám představeni rozhodčí (Petr Dostál a Lenka Pánková), realizační tým (Slávka Podmolová, Adriana Slezáková, Eliška Panáčová a Lenka Dušánková) a pořadatelé v čele s Danou Russovou, která měl pod palcem i republikové kvalifikačky o dva týdny dříve. Přestože schůzka byla poměrně dlouhá a náročná, konečně přišel čas k běhání.

            My, jakožto junioři, jsme začínali krásným a běhavým agility od Lenky Pánkové. Těšila jsem se na první běh víkendu, na start jsme se s Aidou chystaly až jako čtrnácté v medium, spolu s naplněnou kategorií small mi to tedy umožnilo mít dostatek času pro přípravu k běhu, což jsem ráda využila. Celý parkur se nám povedlo zaběhnout plynule, ovšem dost výrazně nás zradily zóny. Aida je téměř rok neskákala a nyní nám byla mávnuta houpačka i kladina. Po zhlédnutí videa sice musím říct, že byly sporné, ale hezké a dle mých představ tedy rozhodně nebyly. První běh tedy pro nás skončil bez bodu, velikou radost mi ovšem udělal čas, který byl druhý nejlepší z celé kategorie medium. Ještě loni jsme se lopotily s mnoha trestnými právě za něj, takže tento úvod mě vážně potěšil. Po úvodním agility a jeho vyhlášení jsme se se zbytkem juniorů přesunuli k parkuru Petra Dostála, kde nás čekal jumping, který jsme měli společný s dětmi. Hned úvodní pasáž obsahovala náročnou rozlišovačku mezi slalomem a dálkou, ovšem právě mé drobné zaváhání nám přineslo diskvalifikaci. Zbytek parkuru jsme doběhly plynule a rychle, i ten začátek jsme si opravily. Celý jump byl velmi rychlý a zábavný, takže byla radost ho běžet. Posledním sobotním během bylo agility od Petra, které se mi už na prohlídce moc líbilo, byť jsem si v některých pasážích nebyla jistá svým vedením. Nabízel mnoho možností, já po dlouhém odhodlávání riskla vedení ob skočku, které se nám nakonec vyplatilo. Měla jsem veliký strach, jak dopadnou zóny, Aida mi však udělala opravdu radost, neboť obě zastavila naprosto spolehlivě. Povedl se nám i náběh do slalomu, rychlá rovinky,… Zkrátka jsme do cíle dorazily bez ztráty kytičky, což nám vyneslo pěkné čtvrté místo a prvních osm bodů. Domů jsem tedy jela s dobrým pocitem a natěšená na následující den. Krom dobrého pocitu a bodů jsme si domů vezly ještě obleček Back on Track pro Aidičku, která už není nejmladší a sportovně je přeci jen poměrně zatížená. Když jsem jí ho poprvé nasadila, tvářila se sice dost ztrápeně, po čase si ale zvykla.

            Nedělní vstávání nebylo o nic příjemnější než to předchozí, ovšem vcelku natěšeně jsme se připravily k odjezdu a poměrně včas byly až v Roudnici. Opět s námi jel i Arísek, který už si na tamní prostředí hezky zvykl, s každým se chtěl mazlit a relativně ochotně cvičil i cviky, které znal z domova. Začínalo se agility, které bylo zase společné pro nás a pro děti a moc se mi líbilo. Postaveno bylo Lenkou Pánkovou, pro její zdravotní indispozici nám ho však pískala Slávka Podmolová, dětem Peťa Dostál. S Aidou se nám, posíleným sebevědomím ze soboty, povedlo doběhnout čistě, ovšem kupodivu v ne nějak zázračném čase, i když postupovka 4, 62 m/s mi nepřijde nějak tragická. Přesto nám na konto přibylo 0,40 trestných bodů za čas, 6. místo a tím tedy i 4 dobré body. Zóny byly více než přesvědčivé, Aida běžela plynule, rychle, čas jsme ztratily asi na velikém oblouku před slalomem, kdy jsem to asi se stahováním přepálila a měla jsem volit druhou bočnici. Volný čas jsme si krátili tančením, povídáním, pojídáním a sledováním skvělých výkonů ostatních. Musím říct, že i kategorie dětí a juniorů jde ohromně kupředu, mnohé výkony si nezadaly s těmi z dospělých kvalifikaček, však také nejeden junior bojoval i tam. Po ranním agility jsme se opět přesunuli k parkuru Petra Dostála, kde na nás nejdřív čekalo náročné agility se stahováním mezi skočkami a vysílačkou na houpačku téměř ob kladinu. Přestože jsem si v tomto běhu poprvé příliš nevěřila, těšila jsem se, jak se popereme s nástrahami této „Dostáloviny.“ A popraly jsme se víc než statečně. Aida běžela jako ďas, do cíle jsme doletěly čistě a jak jsem se později dozvěděla, tak i v nejlepším čase, což nám vyneslo naše první kvalifikačkové vítězství, endorfiny se ze mě doslova hrnuly. Z bedny jsme si krom pěkné medaile odnesly i pytel granulí, deku a pamlsky, které smečku samozřejmě potěšily. S mamkou jsme poobědvaly skvělou pizzu z místní restaurace a já už vyrážela procházet poslední jumping víkendu, opět Dostálovic :-). Byl náročný, moc se mi líbil (byť se mnou tento názor téměř nikdo nesdílel) a těšila jsem se, co na něm vykouzlíme. Nevykouzlily jsme nic. Nejdřív jsme se rozhodily za úvodní pasáží, kdy mi v obloučku Aida přeběhla za zády, shodila laťku a vůbec jsme se nějak rozpojily. Vražedná rovinka, na kterou jsem se brutálně těšila nám vyšla, stažení za dálkou taky, do slalomu jsme se taky trefily, ovšem jeho druhá brána už nás stála pět trestných bodů a ztrátu času opravou. Pěkné podtočení a následné zmatení v náběhu do tunelu v obloučku, kde jsem měla pocit, že ho Aidička úplně přehlédla. Špatné stočení na jeho konci, protože asi tichá panička bylo jen „třešničkou“ na dortu. Do cíle jsme doběhly v příšerném čase se dvěma chybami a jedním odmítnutím. Běhání tohoto víkendu bylo za námi, protože juniorů se závěrečné vyhlášení reprezentace netýkalo, mohly jsme s mamkou zabalit stan i jeho obsah, vše nacpat do auta a spěchat domů pálit čarodějnice.

            Víkend byl opravdu nádherný, perfektně zorganizovaný, jen mi v hlavě utkvěl menší poznatek. Spousta lidí vypráví, jak mezi juniory je příjemná atmosféra, nikdo si nic nezávidí a nikdo nikoho nepomlouvá. Musím se přiznat, že mi vše daleko upřímnější přišlo mezi dospěláky, byť atmosféra tu byla uvolněnější. Byla jsem překvapená, s kolika dětmi a juniory už chodí celý rodinný realizační tým, jeden člen psa rozehřívá před během, druhý chválí a odměňuje v cíli, třetí točí, čtvrtý zuřivě aktualizuje online výsledky na mobilu. Přijdu si občas zoufale, když jdu na start se psem, vodítkem a sáčkem pamlsků, ale jsem za to víc než ráda. Zkrátka si nedokážu představit, že bych byla na závodě jen od toho, abych se psem odběhla a zbytek by někdo udělal za mě, to bych asi nedokázala. A nestálo by mi to ani za lepší výsledky.  

Chovatelská stanice BONSAI SHE-KRA


Kutná Hora
604686837 shekra@seznam.cz
Vytvořeno službou Webnode