LVT agility + dogdancing Kutná Hora 21.-27. 8.

Jak si jistě někteří všimli, letos jsme se v Kutné Hoře pustili ve velkém do organizace všeho možného. Ono možná ve velkém zní při počtu tří akcí za rok dost směšně, když se ale spočítá počet místních agiliťáků a organizátorů, nevychází z toho úplně ostudný počet. Když jsme zvládli podzimní intenzivku i jarní závod, přišel čas se posunout zase o kousek dál. Novým levelem se pro nás stal tábor. Dlouho jsme si lámali hlavu, jaké instruktory vlastně pozveme. V první řadě jsme se rozhodli, že to bude tábor agility s dogdancingem, na dogdancing jsem měla minimálně já dost jasno ve výběru a neváhala jsem oslovit moji nejoblíbenější Vandu Gregorovou, u které jsme byly s Jančou na táboře dva roky zpátky. Ta nám to odkývala a tak přišel čas oslovit i nějakého agiliťáka. To jsem si totiž nechávala až jako druhé, protože mezi nimi bych si vybrala daleko víc trenérů, které bych pozvala. Pozvání však k mé radosti přijala Martina Konečná, u které jsme s Jančou cvičily na Svojanově, což budou už asi i tři roky. Zveřejnila jsem propozice, agility a kombinace bylo hned obsazené a pak už zbývalo jen obsadit celý dogdancing. Na dlouhou dobu jsem tak tábor pustila z hlavy a řešila závody. Vrátila jsem se k němu zase až na jaře, kdy byl Groš za námi. Nejdřív všechno bylo pohodové, času dost, práce téměř žádná. S blížícím se termínem to však bylo horší a horší. Přihlášky na dogdancingové zkoušky, řešení jídla, rozpisů, bydlení a dalších nezbytností, na které byl do té doby čas. Poslední předtáborový týden byl dost hektický, většinu svého volného času jsem proseděla u počítače a doplňovala různé tabulky, psala sáhodlouhé maily a chatovala se Šárkou.

Ani jsme se s ostatními pořadatelkami nenadály a už jsme balily věci, které nesmíme zapomenout. Naše auto jelo na dvakrát a i tak to byl tetris. Když jsme dojely s mamkou na cvičák poprvé, Šárka už měla zabraný náš nejlepší pokoj, který jsme po chvíli obě ucpaly tunou věcí, bez kterých bychom na tábor vůbec nemohly odjet. Netrvalo dlouho a mamka dovezla i první „přespolní“ účastníky – Omastovi se šeltičkou Blechou a naším krašským miminkem Arianou. Protože na místě nebylo moc co řešit, vyrazily jsme se Šárkou a smečkou na delší procházku, kde si Lara krásně hrála s Jimíkem. Po našem návratu už na místě čekala další účastnice, Terka alias Babka s modrým borderáčkem Tobim. Během dne dorazila ještě Martina Konečná s celou smečkou, Věra Vídeňská s borderkou Ginou, Bára Halotová s úžasnou maličkou uřvanou šeltičkou Jessí, Amálka Lavická s půjčenou retrívřicí Dinou a Zuzanka Strnadová s kavalírkou Ennynkou. Zbytek dorazivších už byli dojíždějící, kteří za námi přijeli pouze na informační schůzku a jednalo se povětšinou o naše kamarády a známé ze cvičáku a okolí. Schůzku jsme zvládly (ano, byly jsme, co se lidského složení týče, čistý babinec) po sedmé hodině, během ní jsme zvládly sníst i všechno možné, co kdo napekl a ještě zbylo na snídani. Po schůzi se postavil první parkur a bylo hotovo. Večer jsme ještě poseděly, my se Šárkou skoro brečely, protože nám ale vůbec nevycházely peníze za jídlo, chvíli nám něco přebývalo, pak zase chybělo. Asi není překvapivé, že stejně jako zbytek večerů jsem seděla v klubovně poslední s Líbou, máme to prostě nacvičené.

Pondělí bych pasovala nejhorším dnem týdne. Přeci jen, než se něco zaběhne, trochu to trvá. Ráno jsme snídani zvládly slušně, do první agilitní skupinky jsem patřila já, Hanka, Lenka a Janča, takže jsme si odběhaly „jako doma.“ Jenže bohužel by všechno bylo moc jednoduché, takže před devátou hodinou nám volali z hotovek Kolín, odkud nám měli přivézt oběd, že ztratili naši objednávku. Nakonec se vše vyřešilo a po desáté hodině už obědy přijely. Během rána přijela velká část účastníků, takže jsem během svého tréninku s Aidou ještě ubytovávala, organizovala, kasírovala a vysvětlovala. Mimo jiné dorazila taky druhá trenérka – Vanda Gregorová, takže už jsme byly kompletní. Místo ve druhé agilitní skupině jsem přenechala Lubošovi, který si přijel řešit sbíhané zóny a po Aidině agility, kde kočička chudák nalítla do bočnice a stála na třech, naštěstí se po pár vteřinách vzpamatovala, jsem popadla Laru a šla se chystat na zkoušky z dogdancingu k Vandě. Mezitím tedy konečně dovezli jídlo, já ještě kasírovala, venčila, hlídala si svoje hodné miminko a vůbec pořád něco dělala. Kolem poledne jsme se Šárkou a Jančou ohřály obědy, všechny pohostily a už se opět vrhly do další práce, i když už přesně nevím do jaké. Odpoledne si Laruška zaběhala a ostudu rozhodně nedělala. Často jsem odměňovala, takže mi ani nestihla utéct a vůbec byla luxusní. Čekal mé taky ještě jeden dogdancing, kde jsem na zkoušky chystala nějaké další své psy, střídala jsem to jako ponožky. Na čtvrteční taneční zkoušky jsem si totiž nahlásila 8 zkoušek (nakonec zredukováno na 6), takže o zábavu jsem neměla nouzi. Před táborem jsem se bála, že přihlášených zkoušek bude málo, takže jsem do všech účastníků, kteří umějí aspoň packy a otočky nahučela, že zkoušky z dogdancingu jsou hrozně jednoduché a že jdou všichni povinně. Nejsem si úplně jistá, jestli jsem tím Vandě udělala úplně radost, protože větu, že vůbec neví, co se na zkouškách dělá, ale že Marjánka řekla, že je to v pohodě, neslyšela rozhodně jen jednou. Už tímto Vandě děkuji za obrovskou trpělivost nejen se mnou, ale vůbec se všemi. V pondělí večer jsem ještě objednala jídlo na další den a sepsala objednávku pizzy k večeři. Poté jsme se vydaly s Jančou (nebo s kým?) venčit a při našem návratu už byla Vandina přednáška teorie dogdancingu už řádně rozběhlá. Ještě před koncem jsme všechny svolaly na přestavbu parkuru agility a vyzvedly pizzu, která byla motivací pro rychlejší práci. Jako zodpovědné pořadatelky jsme to pak přes cvičák vzaly se Šárkou sprintem, protože co když by nám ji někdo sežral, hladová Vanda zůstala v klubovně sama :-). Po přednášce jsem vyřízená zůstala sedět v klubovně s Klárou a líbou, které jsem ale předčasně opustila, protože jsem byla prostě mrtvá a s čistým svědomím říkám, že to byl nejhorší den z celého týdne.

Úterní vstávání bylo o něco horší než v den předchozí, přeci jen šestá hodina ranní je opravdu nekřesťanská. Rychle vyvenčit, rychle nachystat snídani, rychle se pokusit vypít kafe a běžet cvičit s Aidou. Pak rychle vyměnit za Laru, strávit na parkuru další hodinu, pak přebrat obědy a konečně moct vytáhnout Aríska s Justýnkou a mít chvíli volna, během kterého se člověk může vykoupat, připravit jídlo, rozpis a dělat spoustu věcí, které jsou přeci hrozně jednoduché. Mimochodem rozpisy se za týden staly mou noční můrou a už v životě nepřijdu na táboře za organizátorem s tím, že chci poprosit o maličkou změnu v rozpisu, protože jedna se přeci ztratí. Ne, neztratí a tím Vás všechny varuji, než budete po organizátorovi něco chtít, dvakrát si to rozmyslete a pokud to není nezbytně nutné, nechte ho být. A pokud chcete přijít s větou, že tak brzo vstávat nebudete, počítejte s tím, že vás možná někdo během chvíle může omylem nakopnout, praštit nebo se jinak pokusit o zneškodnění. Tak kdyby něco, já Vás varovala. Odpoledne jsem si pocvičila na dogdancingu a opět se chystala na zkoušky, přičemž jsem zatím ani jednu zkouškovou sestavu neuměla, což mě ovšem nevyvádělo z klidu. Během dne jsme taky začaly papírovat, což znamená vyplňovat tuny protokolů ke zkouškám, bez kterých by to nešlo. Když jsem po páté psala číslo čipu jednoho psa, měla jsem pocit, že už ho skoro umím. Další úterní akcí byla hromadná objednávka zmrzliny z Karlova, což se ukázalo jako nejlepší nápad, který jsme mohly mít. I když ve chvíli, kdy jsem Lence po telefonu diktovala asi 15 kelímků zmrzliny s x různými požadavky, myslela jsem, že mi hrábne. Vyšlo to ale pěkně a jako odpolední osvěžení to bylo naprosto dokonalé. Odpoledne nás také na chvíli opustila Líba s Míšou, Blechou a Ariankou, které vzala mamka na výlet na Blaník, kde probíhal druhý šarplaninský tábor a ony jim udělaly trochu přepadovku. Máma si s sebou vzala mého miláčka Aríska a já vyfásla Ronču, takže trocha změny. Přijely poměrně brzo a témat k hovoru bylo opravdu nespočet. Večer už jsem nebyla tak vyřízená jako předchozí den a čas svého odchodu jsem lehce protáhla.

Ranní vstávání však nebylo rozhodně příjemné, ani nevím, jestli jsme se z té postele se Šárkou vykopaly už po šesté. Každopádně písnička Counting stars, kterou mám jako budíka, nám na nervy lezla víc a víc. Dopoledne jsem stihla odcvičit pouze s Aidou, protože jsem poté musela vyrazit do práce. I když mě to tam někdy i baví, tak odjíždět z tábora se mi nechtělo, sice to tam bylo úmorné, ale alespoň jsem byla pryč od reality. Naštěstí jsem tam byla jen na čtyři hoďky a byl relativně klídek, takže to bylo snesitelné. Zpátky jsem přivezla zmrzku a byla na vrcholu spokojenosti. Odpoledne jsme opět tancovaly a příprava na zkoušky se blížila do finále. Navečer se přijela podívat dokonce Míša s Čendou, kterou jsme všechny rády viděly a přivezla nám pásku na dogdancingové zkoušky. Během večera jsme ještě doplnily další tunu papírů, k večeři dojedly zbytky a detailně probíraly následující den. Rozpis se dělal poměrně jednoduše, protože většina týmů, především těch zkouškujících si naplánovala volný den.

Já patřila mezi ně a tak jsem si ráno po přípravě čtvrteční snídaně mohla konečně v klídku lehnout, což mi rozhodně prospělo. I během dopoledne nezbývalo než papírovat, průběžně jsme začaly dělat prezenci, psát seznamy cviků a rozdělovat úkoly během zkoušek. Pomocníků bylo naštěstí dost, takže to nebylo tak složité. Ve tři odpoledne jsme ovšem zjistila, že moje výkoňáky leží doma na poličce, což se zdálo jako problém, takže jsem akutně zavolala SOS mamince, která se okamžitě vydala na záchrannou misi. No, naštěstí se jí zdařila. Krom toho přivezla i buřty, které měly být motivací pro splnění zkoušek. Hned po dojezdu druhé rozhodčí (Aničky Říhové) se mohlo vše zahájit, a nastoupit první zkouška, která byla, překvapivě, moje. S Aidou jsme nastoupily na zkoušku MD1 a i když výsledky se tým dozvídá až na konci, já to připíši rovnou sem. Povedlo se nám ji splnit na velmi dobře, což mě při jejím ostudném provedení dost potěšilo. V další divizi (heelwork to music) jsem nastoupila pro změnu s Justýnkou, která byla mimo a dost čmuchala. Nakonec jsme se diskly za špatné tempo při chůzi u nohy, ale je to vlastně asi dobře, protože i bez toho by byl výsledek dosti ostudný. A přišel čas freestylu. Už ani nevím, v jakém pořadí jsem ty psíky měla. Aida i Justýnka předvedly krásné sestavy, mohly se pro mne rozkrájet a výsledné známky výborně mě moc potěšily. Lara se v eFku bohužel moc nepředvedla, hned po slalomu se rozběhla přivítat Šárčina Tondu, kterého zná jen letmo. Co jí to proběhlo hlavou, to fakt netuším. Poslední zkouška, která čekala mne, byla DwD 1 s Larou. Na tu jsem byla nejvíc nervózní, protože už jsem pro Lálu nějakou zkoušku opravdu chtěla, disky mě už nebavily. A tak jsem si říkala, jak ji nejdřív pustím, ať si své běhání všude možně odbude hned ze začátku. No, co čert nechtěl, zvonil telefon a všechen čas, který jsem na přípravu měla, jsem strávila navigováním zbloudilců. I s tím se musí počítat, takže jsem na zkoušku šla s nerozcvičeným psem a s tím, že neumím sestavu. Těsně před nástupem na plac ještě rozhodčí volaly na přicházející účastníky, ať ještě nechodí do prostoru okolo „tanečního parketu“, že se zatím zkouškuje. Já ale za záda neviděla a tak jsem si to vzala moc osobně a s Larou to zase otočila a odměnila ji. Na plac jsme se tedy dostaly až na podruhé, evidentně nám to ale neuškodilo. A pak se stalo něco nečekaného. Lara prostě cvičila jako na tréninku. Trošku poskakovala při otočkách, dost slušných se ale taky najít dalo, takže nakonec za ně byl aspoň ten bodík. A zbytek úplně bez problémů. Nechtělo se mi ani věřit, že by vše bylo v pořádku, takže jsem do vyhlášení počítala s diskem za něco, co jsem zapomněla. Po nás se odprezentovaly a odtrénovaly vyšší levely zkoušek, během nich jsem tedy uvnitř chystala drobné ceny pro splnivší dvojice. Po vyšších zkouškách přišly na řadu ještě dvě háravky, přičemž jednou z nich byly naše Janča s Paminkou. Těm se jejich poslední jedničková zkouška povedla na výbornou, čímž si splnily podmínky pro jedničkového Mastera. Abych ještě před vyhlášením nezapomněla na ty, které jsem ke zkouškám dokopala. Kláře s Coffeenkou se povedla zkouška F1 na výborně, Šárce s Jimečkem F1 a DwD1 na velmi dobře, Míše s Blechou tuším DwD1 na výborně. Marťa s Luckou se bohužel diskly, ale ani ony ostudu neudělaly a rozhodně to příště napraví. Když nastalo vyhlášení, nestačila jsem se otáčet. A taky jsem se dozvěděla něco, u čeho mi můj udivený výkřik vyšel z pusy úplně sám. S Larou jsme si splnily zkoušku DwD1 na výborně, což je něco, co byl, dá se říct, můj sen. V euforii jsem si pak holčičku nechala vyfotit s kokardou, pak jsme si udělaly i společnou cvičákovou fotku. A bylo hotovo. A před námi už jen trocha snahy o úklid. S Jitkou na telefonu v jedné ruce jsem odklidila v podstatě celý obsah posuzovatelského stanu. Dále bylo na čase sníst zmrzlinu, o kterou se tentokrát postarala Klára, za což jí moc děkujeme, citron z Karlova jsem ještě nejedla a stál za to. Ještě jsme se Šárkou vyvenčily, přijela máma s Rončou, zapálil se oheň a my dělaly Vandě společnost v zapisování výsledků, což jsem sice měla dělat já, ale ona v tom má přeci praxi (a já si rozhodně nestěžovala). Večer byl pohodový, bylo přeci jen co slavit.

Poslední celý táborový den bych nakonec zhodnotila jako ten nejlepší. Všechno už fungovalo v podstatě samo, krom pokračování story o díšku, která je ale spíš na osobní povídání a která vyvrcholila nedoručením čtyř polévek. Na dogdancingu jsme začali trénovat různé blbosti, mimo jiné dvojice já s Larou a Šárka s Jímou nebo tria mne s Justýnou a Aidou, které si nakonec půjčila i Vanda :-). Na agility se dál jelo o sto šest, Lara po dvoudenním agilitním odpočinku běhala jako nová a Aida, která se sice rekreovala pouze ve čtvrtek, též jela jako o život. Rozpis na poslední den udělala Šárka, za což jí jsem stále vděčná, protože je to opravdu ta nejnevděčnější práce, která se snad při organizaci může objevit. A vůbec mě ten tábor konečně začal opravdu bavit. Přes „polední klid“ jsme si s Jančou, Šárkou, Vandou a Marťou vyrazily do města na pohár, ještě předtím jsem však násilně a neočekávaně byla vytažena na procházku rozhodně delší, než bylo v plánu. No, myslela jsem, že Šárku s Jančou zabiju. Pohár v Charlotě pro mne byl však dostatečnou motivací a později i odměnou za zdolaný výkon. A přesně tohle se nám na tom táboře všem líbilo. Ta pohodička, kdy jsme nemusely kolem nikoho skákat, ale prostě si jen v klidu povídaly a jedly. A to nám taky během celého týdne chybělo – čas. Čas na sebe a vlastní psy. Moji nebožáci si tábor „užili“ bohužel z velké části zavření v kotcích. I když jsem se je snažila tahat, co to šlo, moc to nešlo. Ale i tak si myslím, že socializace pro Ariho to byla moc pěkná. Na procházkách chodil na volno, hrál si se ségrou, malým rotvíkem a dalšími účastníky tábora a mazlil se s každým, kdo ho uviděl. V pátek se s námi taky rozloučila Hanka, kterou druhý den čekalo Mistrovství choďáků, v podstatě to byla rozlučka i Janči, která sice zůstávala do soboty, ale odjela už brzo ráno, protože mistrovství choďáků bylo spojené s mistrovstvím kavalír. Tam taky Janča zaválela, protože se s Paminkou staly II. Vicemistryněmi ČR kavalírů v agility pro rok 2016. Hance se bohužel v otevřených bězích nezadařilo, ale povedlo se jim splnit první zkoušku do trojek. Ale hrozně předbíhám, málem bych vynechala skvělou ukázku noseworku v podání Lenky Rakové a Věry Vaňkovské s jejich perfektními psíky a úžasný večerní táborák, rozlučkový. Bylo veselo.

Sobota by opět mohla kandidovat na jeden z těch horších dnů, ráno jsme sice příjemně odcvičily, ovšem pak nastalo to horší – balení a úklid. Zabalit sobě je sice náročné, ale ne nemožné, ale po tom, co všichni odjeli, bylo před námi to horší. Dát celý areál do původního stavu. Sice nikde nebyl žádný nepořádek, spíš tu zůstal ležet nějaký papír, tu zbytek pečiva. Všude jsme vytřely a myslím, že jsme areál vracely přinejmenším ve stejném stavu, jako jsme ho přebraly. Pak se jen naskládat do auta a mohly jsme jet domů. Po tom týdnu musím říct, že konečně.

A jaké to tedy vlastně bylo? Na jednu stranu skvělé. Všechno jsem se snažila dělat dle svých představ. Věděla jsem, co se bude v následujících chvílích dít, kam jít pro jídlo a vůbec všechno. Tábor nám nakonec všechny účastnice pochválily, prý by jely znovu a dožadovaly se propozic na další rok. Na druhou stranu to ale bylo děsné. Neměly jsme čas na vlastní psy, pořád jsme něco řešily, když byl jakýkoliv problém, který bychom jinde prostě nahlásily, tak tady jsme ho musely řešit my. Psy jsem v deset večer nekrmila proto, že by nejedli dřív, ale prostě proto, že jsem to dřív nestíhala. Večer jsme venčily za tmy, ráno vstávaly v šest. Přes den místo v posteli anebo venku v trávě jsme ležely v papírech a miskách od jídla. Chvílemi jsem byla tak zoufalá, že jsem v jednu v noci psala esemesky Jitce, jak je to děsné :-). Čím je tábor vzdálenější, tím víc převažují kladné vzpomínky. Ale ta váha, která rozhoduje, jestli do toho jít za rok znova tíhne k variantě, že radši pojedeme někam, kde si to zase užijeme my. Každopádně musím poděkovat všem účastníkům, kteří byli opravdu moc fajn a vše nám usnadňovali, dále pak úžasným trenérkám – Vandě a Martině, které i v tropických teplotách neúnavně radily nám všem. A především mým dokonalým spoluorganizátorkám, na prvním místě rozhodně Šárce, která to všechno oddřela se mnou a nedala mi nikdy pár facek (což opravdu obdivuji, já bych se zabila) a dále pak určitě Janče, která nás v tom rozhodně nenechala samotné a Hance, která byla sice dojíždějící, ale rozhodně výrazně pomáhající. A zapomenout nesmím ani na ty, kterých se týkala aspoň dílčí pomoc – Klára, Bára, Lenka, Marťa, Líba, Kristýny, Amálka se Zuzkou a vlastně vůbec všichni. Díky! 

Chovatelská stanice BONSAI SHE-KRA


Kutná Hora
604686837 shekra@seznam.cz
Vytvořeno službou Webnode