MČR mládeže Přerov, 23. - 24. 9.

            Již popáté jsem nemohla vynechat účast na Mistrovství ČR mládeže, které se letos konalo v dalekém Přerově. Že bude závodit Aida, bylo jasné už od počátku, ale už na jaře jsem si pohrávala s myšlenkou přihlásit i krašandu Laru, která si v zimě splnila kvalifikaci. Když se nám povedlo dát dohromady mé vysněné nebordeří družstvo NO rasismus, už jsem neváhala a Lálu přihlásila. Protože na stan se mi termín v konci září zdál poměrně pozdní (a nakonec opravdu oprávněně), po krátké úvaze, kde se zabydlíme, jsme se domluvily s Omastovými, kteří od nás mají krašačku Arianku a jezdí s námi již léta na klubové akce.

            V pátek, hned po škole, jsme se kvapem (jen za cca 45 minut) zabalily, naložily do auta věci, Aidu s Larou a doprovod Aríska a vyrazily směr daleký Přerov. Cesta ubíhala relativně rychle, byť provoz byl poměrně hustý a sem tam nás potkal třeba semafor. Do Přerova jsme však dorazily kolem šesté hodiny, kdy už jedna stěna parkuru byla obsypána stany, přesto se nám povedlo zabrat si ideální místo pro ten náš. Sídlily jsme tedy hned u placu pro venčení, kousek od branky ke vstupu do ohraničeného placu, kde byly oba parkury. Nakonec převládla lenost a po postavení stanu a návštěvě prezence, kde jsme dostaly krom čísla taky krásný balónek a tašku s upomínkovými předměty, která moc potěšila, jsme se vykašlaly na nošení dalších věcí a vyrazily směr Omastovi. Tam se Arísek přivítal se svojí sestrou, Lara na ni ale trošku prskala, asi se lekla, že bychom jí chtěly jedno štěně zase vrátit. Krašáci dostali volnost na dvorku a Aida nás šla hlídat při večeři, na kterou budu, vzhledem k chilli, které jsem potkala ve svém hermelínu, ještě dlouho vzpomínat. Musím říct, že takhle mě ještě nikdy nic nepálilo (a hlavně to nechtělo přestat). Spát jsem šla na své poměry poměrně brzy, únava ze školního týdne a cesty i nervozita z následujícího dne byla znát.     

            Ráno jsme s mámou měly za cíl se tiše vyplížit z domu. Dle našeho mínění jsme to vcelku zvládly, ovšem opak byl pravdou, když jsme si vyslechly, jaký pocit měla Líba, když nás slyšela cupitat v obýváku. Každopádně se nám povedlo vyrazit relativně včas, a protože prezenci i stavbu stanu jsme měly za sebou, bylo dost prostoru i pro odnošení věcí, ubytování psů v klecích, obhlídku terénu a zdravení se s kamarády.

Jak už je na MČRM tradicí, začínalo se „hrou.“ Tu už několik let bytostně nenávidím, protože mi přijde naprosto zbytečná a zdržující. Letos se pořadatelé alespoň nesnažili o nějakou extrémní zábavnost, která vždy jen zdržovala, ale na poměrně jednoduchém parkuru jsme měli možnost osahat si povrch i překážky. Váhala jsem, jestli je hra pro Laru spíše vyčerpávajícího charakteru nebo jí neuškodí se trošku rozhýbat, nakonec jsem se ztotožnila s druhou variantou s tím, že pokud bude Laruše ospalá, vezmeme to šmahem zase z parkuru. První šla na řadu ale Aida, která byla řádně natěšená, takže jsme se diskvalifikovaly opravou zóny, která se mi fakt nezdála. Na druhý pokus to už ale bylo pěkné 2on/2off. Cílená diskvalifikace nás neminula ani s Larou. Kočička valila tak krásně, že tu houpačku z téměř rovného tunelu prostě neubrzdila a trošku se bouchla, což jsem sice neřešila a běžely jsme dál, nicméně Lála byla trochu rozhozená a nevyšel jí slalom. Kladina, která byla umístěna až ke konci parkuru, v ní taky nevzbuzovala důvěru, neboť houpačka přeci vypadala stejně a byla na ni pěkně ošklivá. Takže jsem Laru chytla, vyhecovala a přes kladinu jsme radostně běžely do cíle. Ač se to celé může zdát nepochopitelné, běh s Larou mi dodal sebevědomí, protože Lara neudělala nic z toho, co mě děsilo a ještě mě mile překvapila. Neseřvala rozhodčí, nikoho z diváků ani pomocníků, neutekla, nehráblo jí a zvládla dokonce opravu. To všechno mi udělalo ohromnou radost.

Jen chvíli po doběhu hry jsem vyrazila na prohlídku jumpingu družstev, který nám postavila Lenka Pánková. Ten vypadal poměrně jednoduše a běhavě, ovšem jistou deformací, jejíž velikost se zvyšuje úměrně s počtem aktivních agilitních let, jsem v ní hledala miliony pastí a řešila téměř každou překážku. Byť se mi parkur moc líbil a těšila jsem se na něj, zároveň jsem přemýšlela, jak vyřešit vše co nejbezpečněji a nejspolehlivěji a zároveň na možné problémy upozorňovala holky, abych je trošku vynervovala. Děsila mě už úvodní rozlišovačka tunel x skočka, byť jsem se na ni zaměřovala především u Larušky. Náběh do slalomu z jen mírně zatočeného tunelu, ovšem téměř rovně sice vypadal na první pohled nevinně, ale zrady jsem si v němé též všimla. Větší vzdálenosti mezi překážkami mě nutily neflákat se, protože chytnout odmítnutí zrovna na obloučku by se mi vážně nechtělo. Naše družstvo medium „Vořech a tři šeltičky“ šlo ve svých zelených tričkách na start hned jako druhé v pořadí, což mi příliš nevyhovovalo a navíc kvůli pár komplikacím nám bylo změněno i pořadí mezi námi. Já, která jsem zvyklá chystat psa 30 psů předem, jsem nestihla být ani v nervech. První běžela Týna se Žofinkou, které vyšvihly krásný čistý běh. Jako druhá jsem nakonec startovala já a i my s Aidou jsme družstvu přispěly čistým během, který by v individuálním hodnocení stačil na třetí místo. Týnka s Novinkou se bohužel diskvalifikovaly, Eliška s Benjim ulovili jednu chybu a jedno odmítnutí. Dohromady se nám tedy jako družstvu počítalo 10 trestných bodů, což v tomto běhu znamenalo 4. místo. Protože ale skvělí přerovští pořadatelé vyhlašovali umístění až do 5. místa, i na nás večer čekala medaile. Po doběhu medíčkového družstva jsem měla docela dost času před prohlídkou jumpingu pro large. Nic kromě výšky skokových překážek a mého vedení se však neměnilo. Parkur se mi ale pro Laru líbil, těšila jsem se. S družstvem NO rasismus, který jsme složili z představitelů neborderek (já a Lara – krašský ovčák, Lenka a Tyrky – chodský pes, Kiki a Keisy – zlatý retrívr, Klárka a Brita – setr) jsme chtěly dát do běhů maximum. Naše působení na parkuru v růžových tričkách zahájila Kiki s Key, které doběhly se smolnou poslední laťkou, následovala Klárka s Britou, které mi dodaly sebevědomí čistým během, pak už přišla řada na nás. Lara běžela, seč jí síly stačily, jenže panička je hloupá, takže jsem jí zrádný náběh do slalomu ještě ztížila, což nám přineslo odmítnutí a časovou ztrátu. Dále už jsme ale běžely jako o život až do cíle. Poslední šla na řadu Lenka s Tyrkym, i ti si bohužel na své konto připsali chybku. Celkově jsme v tomto běhu skončili zhruba uprostřed startovního pole, takže sice nebylo vše úplně ztraceno, ale optimismem jsme taky nezářily.

To už ale na druhém parkuru dobíhalo finále družstev small na agilitním parkuru, takže všechna má koncentrace se přesunula tam. Pěkný parkur od německé rozhodčí Stefanie Semkat, u Aidy jsem neviděla téměř žádný problém, s Larou jsem byla vzhledem k pravému outu hned na druhé překážce trošku rozladěná, protože to ona nerada. V medících jsme startovaly naštěstí už ke konci, takže času na přípravu bylo víc. Bohužel ani tady jsme nepředvedly žádný skvělý výkon, Týna s Eliškou si každá získaly svou chybu, my s Aidou pro změnu úplně hloupé, zbytečné a nepochopitelné odmítnutí na houpačce, druhá Týnka se bohužel diskla. Celkově to pro nás v tomto běhu znamenalo šesté místo, což bylo první nevyhlašované a v součtech na nás zbyla brambora. V tu chvíli už jsem se ale soustředila na large. Startovaly jsme opět zhruba v polovině startovního pole. Klárka i Kristý, které startovaly přede mnou, daly pěkné čisté běhy, nás s Larou ale opět nevyšel slalom. V tu chvíli jsem stále bádala nad tím, proč nám najednou slalom nejde, když ho jinak Lara zbožňuje, čas k vyřešení ale přišel až v neděli. Lence s Tyrkym se bohužel dařilo ještě míň než nám, takže náš pomalý běh s opravou slalomu se ještě počítal. Přesto jsme nakonec nebyly úplně bez šancí, takže i Lara si veze svou medaili z MČRM, a to za páté místo v agility. A abych mohla pokračovat v popisu naší smůly, celkově jsme skončily s NO rasismem na 6. místě, tedy jako první bez pohárku. Já si prostě štěstí šetřila na neděli.

Před vyhlášením stihla dorazit máma s Líbou, Arískem a Ariankou, mamka nás vyfotila na vyhlášení, takže Lála má dokonce svou fotku z bedny. Pak už jsme se přesunuly zpět k Omastovým, navečeřely se a přiznávám se, že jsem to zalomila v opravdu brzkou hodinu, ale byla jsem zkrátka mrtvá.

V neděli jsme se opět vyplížily co nejtišeji ven a zhruba včas vyrazily směr Přerov, tentokrát už zabalené. Čekala nás obě kola jednotlivců. S Larou už jsem byla v klidu, přece jen jsem si byla jistá, že tam už šanci asi nemá a soustředila jsem se především na Aidu. Začínalo se jumpingem, který byl poměrně zamotaný a podstatně těžší než běhy družstev z předchozího dne, přesto se mi líbil. Na prohlídce jsem měla strach, že si běh nezapamatuji, motal se stále tam a zpět podobnou cestou, vždyť pasáž se dvěma zahnutými tunely se šla celkem třikrát. Při mně štěstí při běhu nakonec stálo a nezabloudila jsem, ovšem mnoho výborných týmů ztroskotalo právě na něčem, nad čím se většina z nás už ani příliš nezamýšlí. Dalším strašákem byl pro mě těžký náběh do slalomu. Na start jsem si tentokrát nezapomněla vzít svůj kamínek pro štěstí, startovaly jsme s Aidou někde v první polovině startovní listiny, takže jsem dost brzo vyrazila kočičku chystat. Protože naše odložení v sobotu (ne)bylo jakékoliv, jen ne dokonalé, takže jsem změnila taktiku a místo abych Aidičku na start donesla, dovedla jsem ji na vodítku. Tím jsem ji tak zmátla, že vydržela sedět déle, než jsem čekala, což ovšem zapříčinilo to, že jsem se dostala do pozice, se kterou jsem moc nepočítala, takže náš začátek parkuru byl víc než krkolomný. Naštěstí jsme z toho vybruslily a první pasáž mezi tunely nás zachránila, protože se mi povedlo opět se dát s Aidou dohromady. Náběh do slalomu jsme také vyřešily a pak už šlo až do cíle vše podle plánu, takže jsme dokončily s čistým štítem a rovnou se zařadily na druhé místo. Protože ale po nás běžela ještě asi polovina startovního pole, doufala jsem, že bychom se mohly udržet aspoň mezi TOP 5, že nám ale vydrží naše stříbrná pozice, tomu jsem nevěřila. Do finále jsme se tedy připravovaly jako předposlední, tedy už pořádně nervózní. Ale abych nepředbíhala, netrvalo dlouho a vyrazila jsem na prohlídku pro kategorii large, po které jsem se vydala chystat Larušku. Parkur zůstal stejný, děsily mě trošku jiné věci, z náběhu do slalomu jsem měla vyloženě strach. Ale ani jsem si neuvědomovala, že už na start nechodím v nervozitě, jestli Lara nezdrhne. Abych se přiznala, ani mě to nenapadlo, řešila jsem spíš to, proč se nám tento víkend tak nedaří slalomovat. A dařilo se nám opět až do osudného slalomu. Povedený těžký náběh jsme sice zvládly, ale opět přišla chyba někde uprostřed. Už mi ale začalo docházet, kde dělám chybu. Do cíle jsme doběhly jen s touto chybou a samozřejmě ne úplně v nejrychlejším čase, který byl navíc ještě ovlivněn slalomovým problémem. Stačilo to na umístění zhruba v polovině startovního pole.

Na druhém parkuru se mezitím začalo běhat finále dětí, které bylo napínavé, a moc jsem si ho užila. Po doběhu smolíčků jsme vyrazili na mediovou prohlídku, po té se zaběhlo finále medií, následovala prohlídka kategorie large, kterou jsem ale stejně věnovala spíše vedení Aidy. Dopadlo to až tak, že když jsem vyrazila na start s Larou, neměla jsem tušení, jak ji vlastně chci vést. Pro Aidu jsem vyrazila po emotivním doběhu finále small juniorů, nervozitu jsem v tu chvíli cítila už opravdu pořádně. A slova Míši, že už se nám přece dařilo v jednom běhu, tak si druhý musíme hlavně užít, mi moc nepomohla. Kolem parkuru se shromáždila většina závodníků, atmosféra byla opravdu finálová. Přestože jsem si připravila spíš verzi „na sraba“ a na jistotu, byla jsem zvědavá, jak nám vše vyjde. A vyšlo. Sice bych si uměla představit i plynulejší běh, ovšem úplně tragicky to taky nevypadalo, do cíle jsme doběhly se všemi zónami, docela rychle a hlavně čistě. V tu chvíli se na mě vyřítila obrovská hromada lidí, kteří mi gratulovali, objímali mě a radovali se. Jediná lepší závodnice, která startovala po nás, dala také čistý běh, takže na nás připadl titul Vicemistrů ČR. Tohle byl snad nejemotivnější doběh, který jsem kdy na závodech zažila, čekalo nás čestné kolo, které jsem si naprosto neskutečně užila. To už byl ale čas soustředit se na Laru, aspoň trochu jsem si vymyslela vedení, které by nám mohlo vyhovovat. Byla jsem v naprostém klidu, o nic moc nám nešlo. S Larou jsme si ale náš poslední běh mistrovství neskutečně užily a zaběhly ho čistě! Důvod slalomových problémů jsem evidentně odhadla správně, Lála má slalom učený 2x2 a není příliš zvyklá, že jí do něj zasahuji, což jsem ale v předchozích bězích dělala. Tento výkon, který mi udělal velikou radost, nakonec stačil na 18. místo v tomto běhu a dokonce 16. v součtech, o to víc mě mrzí slalomový problém v jumpingu, kdo ví, jak by to dopadlo bez něj. Nicméně už toto umístění v konkurenci 60 týmů mi přijde skoro neuvěřitelné.

Bylo doběháno, dorazila mamka s Arískem, pomalu jsme začaly balit, než začalo vyhlášení. To jsem si moc užila, byť následné nošení všech cen do auta stálo za to. Vyhlašovaly se součty družstev (4. místo), jumping jednotlivců (2. místo), agility jednotlivců (3. místo) a součty – 2. místo – Vicemistři ČR. To nám zajistilo dva poháry, hodně granulek a dalších věcí a taky novou židličku k parkuru.

Na závěr bych ráda poděkovala pořadatelům, kteří odvedli skvělou práci, závod krásně odsýpal, ceny byly krásné, navíc až do pátého místa a vůbec všechno stálo za to. O to smutněji mi bylo z několika negativních komentářů na facebooku, pro mě to byla nejlépe zorganizovaná republika, na které jsem měla tu čest závodit. Děkuji všem členkám obou mých družstev, vždycky jsme se dokázaly podržet a užít si to. Jsem moc vděčná všem, kteří nás podporovali na dálku, především tedy naše trenérka Míša, bez které by se nám zdaleka tak nedařilo, Jitka, Honza, Janča, Hanka, Šárka a všichni ostatní. Velmi si toho vážím. Moc děkujeme i za azyl Omastovým, protože takové pohodlí bychom jinde určitě neměly. A především děkuji mé skvělé mamince, protože bez ní bych taky mohla chodit na závody pěšky a startovné si odpracovávat mytím nádobí :-). Tak příští rok naposled!  

Chovatelská stanice BONSAI SHE-KRA


Kutná Hora
604686837 shekra@seznam.cz
Vytvořeno službou Webnode