Mezinárodní výstava Mladá Boleslav, 13. 8.

Když jsem tak prohlížela svůj diář a zároveň koukala do kalendáře českých mezinárodních výstav, až nezvykle snadno jsem našla termín, který v mém diáři zel prázdnotou, ovšem na stránkách ČMKU mu patřila výstava v Boleslavi. Výstavní areál Krásná louka i celá tamní akce patří k naším oblíbeným, a tak jsme s přihláškou příliš neváhaly. Původně měla jet i Lara, ale před uzávěrkou jsme doma stále neměly diplom Šampiona ČR, který by ji opravňoval ke vstupu do třídy šampionů, takže zůstala doma a smečku reprezentoval jen Arísek.

            Ten se ukázal jako správný potomek svých rodičů, takže sice pohodář, ale zároveň také jako pes, kterého velké výstavy ale fakt nebaví. Když jsme dorazili na místo, postavili náš růžový stan (bez kterého už bychom snad ani neexistovali), převlékla jsem se do „výstavního,“ aneb sukně do kruhu prostě patří a už jsme s mamkou začaly chystat Aríska do kruhu. Po přivítání se s Aroušovým bráškou Aslánkem, který nás opět poznal, už zbývalo jen pár minut do vystavování. První šel na řadu Aris ve třídě mladých a rutinně oběhl kolečko, nechal se osahat a stál v postoji jako profík. Pochválen panem rozhodčím Miroslavem Václavíkem si odnesl výbornou 1, CAJC i BOJ. Profesionálně se předvedl i Aslan, který si vyběhal CAC i CACIB. Kluci si spolu zaběhli i o BOBa, kterého nakonec získal náš miláček Arísek, jako svůj první titul vítěze plemene. A před námi bylo čekání na závěrečky, které jsme si zkrátili procházkou po stáncích, nákupem králičí kožešiny na přetahování, misky, flexiny, vyzvednutím kuponu na Eukanubu a občerstvením u velmi „příjemné“ obsluhy, ze které se mi při velké snaze povedlo vymámit aspoň langoše a malinovku.

            Závěrečné soutěže začaly tradičně junior handlingem, který jsem tentokrát už sledovala opravdu jen dojatě zpoza pásky, protože jsem zkrátka stařena. Smála jsem se sama sobě, když jsem si v duchu říkala, jaké bych udělila mladým vystavovatelům pořadí a jaké dělali chyby. Pak už jsem pomalu rozhýbala a učesala Arouška k účasti v soutěži o BIG junior. Celou dobu před přípravným kruhem byl veselý a těšila jsem se, ovšem hned při nástupu načuchnul háravku a v ruce jsem na vodítku nesla snad metrák. Když jsme šli o dospělého BIGa, bylo to už naštěstí lepší, pan rozhodčí Řehánek se na nás dokonce podíval, ale i tak pro nás se slovy „ostatním děkujeme“ výstava skončila. Mile mě potěšilo, když pan Vondrouš, který u východu ze závěrečného kruhu při předávání pohárů každému pogratuloval. Přišlo mi to daleko důstojnější, než když vám jakási pomocnice ve vytahaném tričku vrazí do ruky pohár, který je dost možná i za jinou soutěž. Pak už jsme jen fofrem naházely věci do auta a vydali se vstříc domovu.