.JPG)
Mistrovství ČR mládeže v agility Pasohlávky 19.-20.9.
To, že i letošní MČRM v agility je pro nás samozřejmou a nutnou akcí, asi nikoho nepřekvapuje. I když se to možná zdá neuvěřitelné, nejezdím zas na tolik agility závodů, ale mládež je jistota. Přihlášku jsem poslala chvíli po spuštění přihlašování, nedlouho potom jsme měli i zaplaceno. Problém však nastal s ubytováním, kdy se docela dlouhou dobu před závody objevila informace, že v kempu mají plno. Skvělé! Měly jsme dvě varianty, spát ve stanu, což se ani mně, ani mamce a ani Janče nechtělo nebo najít bydlení, kde nás vezmou se dvěma malými a jedním velkým psem. Takové místo jsme nakonec našly za minutu dvanáct a byly velice mile překvapené, když jsme zjistily, že je dokonce i volno. Vše s naším odjezdem na Jižní Moravu ještě trošku komplikovaly mé taneční, což v překladu znamenalo, že jsme musely vstávat v sobotu v půl čtvrté ráno a v půl páté už odjíždět.
Cesta ubíhala rychle, na silnicích bylo tou dobou ještě prázdno a mne při životě držela má půllitrová termoska s kafem. Na místo jsme dorazili kolem sedmé hodiny, místo pro můj růžový stan nám držela naše spoludružstevnice Týna Živná. Na místě jsem si krom závodnice Aidy nechala i moje velké miminko Laru. Došly jsme si s Jančou na prezenci, dostaly krásné dárečky, mamka vyrazila k příbuzným a na nějaký výlet a my před sebou měly náročný den. Každou chvíli jsem se s někým vítala, zdravila a povídala. Viděla jsem i všechny členky našeho družstva The best mix (já + šeltička Aida, Míša Dvořáková + Manchester teriérka Dream, Týna Živná + vlkošedá kříženka Žofinka a Nikča Pokorná s pyrenou Kailí). Netrvalo dlouho a přišlo společné zahájení, kde nám byli představeni rozhodčí – Petr Dostál z ČR a Michele Garcia z Francie. Přivítal nás majitel kempu ATC Merkur, žábák Merkury, starostka Pasohlávek a také Petr Vlašic jménem organizátorů. Poté zatančila nějaká moravská taneční skupina, která pak všechny agiliťáky přizvala k sobě za zvuku „Pojďte s náma šlapat zelí.“ Pak už jsme nastoupili my, agiliťáci s tradičními „závodními tanečními“ písničkami – Hey baby, Ari Asi a tak dál.
Když bylo zahájeno, oficiálně i zábavně, nezbývalo než se vydat na prohlídky her. Závodilo se na dvou parkurech – na jednom vždy běhali small a medium a na druhém large, jeden byl agilitní a druhý jumpingový. Hra byla jakousi sekvencí, pro nás tuším s osmi překážkami. První byla za 1 bod, sedmá za 7 atd. Poslední překážku jsme si mohli vybrat – buď rovně za osm bodů nebo out za šestnáct. Aidě jsem naplánovala šestnátku, což nám i vyšlo, takže jsme získali maximální počet bodů, čas nám na bednu sice nestačil, ale byla jsem spokojená. Výsledky hry se bohužel nedovíme, protože jak bylo psáno na facebooku, šlo především o rozcvičení a vtažení do atmosféry závodů. Byla jsem na své třetí mládeži, poprvé však můžu tvrdit, že hra nezabrala celý den a vše šíleně nezdržela, protože byla prostě krátká a rychlá, každý byl na parkuru tak patnáct vteřin maximálně (spíš míň).
Poté nás čekalo agility družstev, ze kterého jsem měla celkem strach. Poprvé jsem měla družstvo složené z kamarádek, bylo to něco jiného než běhat s někým, koho jsem našla na Agility mládeže (díky za tuhle skupinu, jinak bych byla bez družstev). Při prohlídce parkuru od Petra Dostála jsem si u spousty míst nebyla vůbec jistá, jestli jsem zvolila správné vedení. Když běhám na jistotu, tak to většinou zkazím, protože vše moc hlídám a pak nejsem tam, kde být mám, ale družstva se přeci procházejí na jistotu. Nakonec jsem zvolila jakýsi kompromis, jak se později ukázalo, tak asi celkem dobrý kompromis. Naše družstvo šlo na řadu jako předposlední, já šla na start jako poslední z družstva. Na kontě jsme měli jednu diskvalifikaci a dva doběhnuté běhy, o kterých jsem si myslela, že čisté (nakonec jeden čistý a druhý se dvěma odmítnutími). Takový výsledek je prostě postrach pro posledního člena týmu, protože prostě musíte doběhnout. Snad poprvé v životě jsem šla na start fakt nervózní, ale při běhu to ze mne opadlo a soustředila jsem se fakt jen na sebe, Aidu a parkur, což se mi taky stalo snad poprvé, protože většinou stíhám u běhu i přemýšlet a vnímat. Běžely jsme naplno a vyplatilo se to. Do cíle jsme doběhly s čistým štítem. Když za námi doběhla Lenka Špidlenová, že už jsme nejhůř třetí, byl to důvod k radosti. Poslednímu družstvu se nakonec nepovedlo nás porazit a tak jsme s holkama braly úžasné druhé místo, čímž se mi splnil můj sen, stát na bedně v družstvu. Jančino družstvo Black and spotty mělo bohužel smůlu a i přes krásné výkony všech členek bralo tu neoblíbenou bramboru. I tak jsme si s Jančou „na oslavu“ našich běhů došly okolo čtvrté hodiny pro hranolky k obědu.
Čekání na ně bylo sice nekonečné, ale posilněny jsme nakonec byly ještě před jumpingem jednotlivců. Ten nám stavěl, stejně jako agility družstev, Petr Dostál a parkur sám o sobě nebyl extrémně těžký, ale skýtal tolik pastí, jak je jen možné. Některé byly patrné hned od začátku, jiných si člověk všiml až po doběhu. Nejdřív jsem stihla zkritizovat vedení Janče, pak už jsem se na prohlídku hnala já. Parkur nakonec nebyl tak hrozivý, jak se mi zdál za páskou a celkem jsem se na něj těšila. Tento víkend jsem zvolila úplně jinou taktiku než obvykle, kdy Aidu připravuji tak 20 minut. Prostě jsem ji vyndala z boudy, vyvenčila, vzala ji na cvičné překážka, udělala dva, tři triky a šla běhat. A Aida makala, co jí síly stačily, a to až tak, že jsem nestíhala. Na parkuru jsem vlála daleko za ní a křížení za psem použila víc než přehnaně mockrát (a to ho taaak nemám ráda). Protože, jak je známo, být před psem je téměř vždy rychlejší, ztratily jsme pár cenných vteřinek a setinek a ve výsledku skončily s čistým štítem na šestém místě z jednadvaceti týmů, což taky není špatný výsledek a byla to krásná pozice do součtů. Za sobotu jsme tedy měly na kontě tři pěkné, čisté běhy, což rozhodně není výsledek k zahození.
Po doběhání jsem zavolala mamce, že může vyrazit od příbuzných a pak už jsme se bavily s kamarádkami, jedly a čekaly na vyhlášení. Málem bych zapomněla, že jsem s sebou měla celý den Larušku, aby si zase zvykala cvičit v cizím prostředí. Zpočátku to nebylo nic moc, ve vedru nechtěla spolupracovat a chtěla jen ležet a drbat se, ale k večeru už se vytáhla a cvičila jako ostřílený mazák. Když jsem ji vzala projít do rušného prostředí mezi diváky, závodníky a další, zvládala to bez problémů a většinu lidí i psů ignorovala nebo si s nimi chtěla hrát a mazlit se. Když se vrátím k programu závodů, přišel čas vyhlášení a my měly vystoupat na druhý stupínek. Radost z tohoto výsledku byla ohromná a být „na bedně“ s kamarády, v týmu bylo moc příjemné. I Aidě, která stání na bednách do teď nenáviděla, se to evidentně líbilo. Spoustu času jsme pak strávily povídáním, venčením a tak. Když dorazila mamka, naskládaly jsme pár věcí do auta, zavřely stan a šly na večeři. Než jsme se dočkaly, už nám řádně kručelo v břiše, rychle jsme do sebe tedy naházely jídlo, my se rozloučily a jely na ubytovnu, podle mamčiných slov děsivou. Na můj vkus to nebylo tak strašné, hlavně jsem se těšila, až půjdu spát. Ráno jsme po zazvonění budíků jen rychle vyvenčily, posbíraly si těch pár věcí, co jsme za tmy vynesly nahoru a opět razily směr Pasohlávky. Po cestě jsme se ještě stavily pro snídani a párky v Tescu a na kafe u benzínky a už zatáčely u obrovského Aqualandu Moravia před kempem.
Na místě to už opět žilo, my jen vylodily pár věcí z auta a mamka, tentokrát i s Laruškou vyjely na výlet. Před námi bylo finále jednotlivců (agility), které jsme s Aidou běžely z šestého místa. Parkur mi nepřišel nijak extra těžký, skoro samá rovinka, jen se mi nelíbil náběh do slalomu. Docela dlouho jsme běžely čistě a pěkně, ale bohužel při druhé vlásence se Aida nějak ztratila ve vedení a minula druhou skočku vlásenky. Naštěstí pak už skočila, ale obrovská časová ztráta a odmítnutí už určily, že titul nám patřit nebude. Pak se nám ještě povedla chyba na slalomu, která tam být nemusela, ale už jsem nebojovala tak, jak bych měla. Výsledek z tohoto běhu byl někde na chvostu závodního pole, protože oprava slalomu a skočky nám zabrala i spoustu vteřinek. Zamrzí to, ale až do odmítačky jsem měla z běhu výborný pocit. Pak už nezbývalo než se chystat na finále družstev, do kterého jsme nastupovaly s naším The best mix z druhého místa. Jumping francouzské rozhodčí Michele Garcia se mi moc nelíbil, ostré točení po dálce a pak rovnou zeď, dlouhá rovinka a těžký náběh do slalomu, za kterým bylo křížení nutné a nakonec rovinka, která to okořenila mnohým týmům. Po prohlídce, kdy jsme s Míšou čekaly, až odběhají smolíci, jsme si otevřely pytlík brambůrek a posilňovaly se. Když za námi přišla nervózní Týna a ptala se, jak to děláme, že jsme tak klidné, odpověděly jsme, že žerem. Následovala otázka, co má dělat ona. My: „Žer taky.“ Týna po tom, co si vzala jednu chipsu „To nepomáhá.“ My: „Žer víc.“ No, nevím jak ostatním, ale mně bylo po tom pytlíku brambůrek fakt skvěle. Míša běžela s Corim ještě ve small, kde v součtech bohužel brali s týmem Tři lišky a krokodýl bramboru, což ji mrzelo. The best mix to musel zachránit! S Aidou jsem šla na start opět jako poslední z družstva, Kailie se diskvalifikovala, Dream i Žofka měly každá po jednom odmítnutí, což nebyl úplně ztracený výsledek. Aida běžela krásně, zvládla tu ošklivou pasáž dálka – zeď, ale bohužel nedoběhla až do tunelu, takže jsme se zdržely a měly odmítačku. Ani to nás však nerozhodilo a do cíle jsme doběhly pouze s touto penalizací. Hlavně s Míšou jsme čekaly na doběhnutí posledního družstva, už ani nevím, kdo tam u nás stál s mobilem a říkal, jak to vypadá. Prý v součtech nejhůř třetí. Nechtělo se nám věřit, jmenovaly jsme dobré týmy, které už ale ve výsledcích byly. A byla to pravda. Jsme třetí! II. VICEMISTŘI mládeže v kategorii medium! Radost byla obrovská, objímaly jsme sebe navzájem, všechny okolo naše psí holky. Skvělý pocit. Když jsme se dostatečně „odradovaly“ na akci, popadla jsem telefon a volala a volala a volala. Míše, mamce, Hance a Jitce. Chtěla jsem se se všemi radovat, všem to říct. Za poslední dva roky si ze všech „republik“ (sheltie, mládež) odvážíme nějaký titul. Loni dvakrát Vicemistři, letos mistři (ze šeltiček) a II. vicemistři, už nám do sbírky nic nechybí. Aida je úžasný pes, nejlepší. Když jsem si vyřídila všechny radostné hovory (resp. tři, Jitka mi to nebrala, takže jsem s ní svou radost sdílela až v pondělí :)), bylo pomalu doběháno a čekalo se na vyhlášení. Přišel čas součtů a my opravdu s družstvem stály na třetím stupínku a v ruce svíraly obrovské poháry. Hrálo nám Stand up (for the champions). Jen nám. Gratulovali nám. Bylo to opravdu úžasné. Pak přišla další družstva, gratulovala nám a my jim. Moc krásné, na bedně jsem stála už mnohokrát, i na větších závodech, ale ve družstvu je to něco úplně jiného, alespoň tedy pro mne. Ještě chvíli jsme si postály na bedně, s poháry nad hlavou. Zkrátka jsme měly radost! Poté jsme ještě počkaly, až budou vyhlášeny další součty, zatleskaly těm úspěšným, šly si udělat společné fotky, vyzvedly výkoňáky a byl čas se rozloučit.
Po cestě jsme se ještě stavily u KFC na dálnici a pak už pokračovaly směr kutnohorsko. Protože jsem opět měla nutnou potřebu mluvit (a mamka ani Janča mě v tom nerušily), probrala jsem (převážně sama se sebou) všechno možné, ale občas jsem se odpovědí od svých spolucestovatelek musela těžce dožadovat. Celý víkend byl úžasný a děkuju všem, díky kterým to tak bylo!
