Nové Hrady aneb Hledání chybějících hodin, 9. - 12. 7.

            Už od dob, kdy práh našeho domu překročil Apollónek, je šarplaninský tábor nedílnou součástí našeho léta, našeho roku nebo prostě našeho života. Nikdy jsme nevynechali snad ani den, už před dlouhými lety jsme ve Slavonicích zůstávali se Šidáky poslední. Když jsem letos v zimě zjistila, že termín druhých kvalifikaček na juniorskou Evropu v agility se kryje s termínem Litoměřic a termín samotného EOJka dokonce s Novými Hrady, vydala jsem rezolutní prohlášení, že letos na to prostě kašlu, že už jsme se tolikrát nedostaly, tož proč by to mělo vyjít zrovna letos, tak nač si kazit další akce. Jen tak zkusmo jsme však s Aidou vyrazily na kvaldy první a světe div se, naše výkony nebyly úplně pohoršující a najednou jsme se ocitly na čtvrtém místě, které bylo ještě postupové. Nedalo mi to a nakonec jsem se rozhodla Litoměřice obětovat s tím, že juniorem bohužel nejsem navždy (#stařena). Jak už jsem se v odpovídajícím článku zmínila, nebyla bych to já, kdybych si nevymyslela něco extra, a tak jsem z děčínských kvalifikaček nakonec přejížděla vlakem na litoměřickou výstavu. Abych to trochu zkrátila, celkově jsme se umístily na pátém místě, tedy těsně za postupujícími. Na jednu stranu mi to bylo líto, na druhou stranu jsem se těšila na tábor. Když ale zazvonil telefon a v něm mi Adriana oznámila, že nakonec jedeme taky, nedokázala jsem odmítnout. A tak opět nastalo šílené skládání plánů, protože já musím být vždycky všude.

            Na Nové Hrady jsme nakonec s mamkou vyrážely v neděli docela brzo ráno, cesta s autem naloženým mnoha psy (krašáci Arouš, Ronynka a Lara a moje budoucí šampiónka Aidička), ubíhala rychleji, než jsme obě čekaly a po poledni už jsme stály v Byňově, kde spadl strom na auto, a cesta byla tudíž neprůjezdná. Silní hasiči ale vše rychle vyřešili a my mohly pokračovat posledních pár kilometrů. Už zdálky jsme spatřily šopu, která je jedním z prvních znamení, že už jsme ale fakt na místě. Z přibrzďujícího auta jsme zahlédly už sedící Omastovi, po chvíli jsme se zdravily i s Jardou a zklamaně tak zjistily, že první jsme opravdu nedorazily. Bohužel naše ubytování ještě nebylo dostatečně připraveno, takže místo nošení tašek jsme se osvěžily ovocným pivem a už mávaly dalším přijíždějícím. Po chvilce jsme nejdřív ubytovaly velké psy do kotce a následně po převzetí klíčů i sebe za dozoru Aidy do našeho pokoje číslo 1. Protože zabrat první dlouhé minuty stěhováním se nám nechtělo, tašky letěly do skříně a my do hospody, vyhlížet další přijíždějící, kteří se postupně scházeli ze všech koutů. Akční Omastovi nás vytáhli i na krátkou procházku k rybníku, na můj bojkot s tím, že to je přece zpátky do hrozného kopce, nebral nikdo ohledy, v tu chvíli mi chyběla podpora Jitky, která by mě v tom jistě nenechala. I ta však dorazila ještě v neděli, takže když už mi v první den chyběl parťák pro protesty proti náročným výšlapům v teplém počasí, aspoň jsem nezůstala u ohně do dlouhých nočních hodin sama. Snad v tuto chvíli se hodí poznamenat, že jsme to tam spolu táhly každou z „mých“ třech novohradských nocí, neboť všichni ostatní nás opouštěli již kolem půlnoci, což je přeci čas, ve který má party začínat, ne končit. A právě tady jsme musely nabírat ty mé chybějící o hodiny, o které jsem přišla vzhledem k účasti na Evropě. A prospat čas, který se dá využít efektivněji (například konzumací tekutin a špekáčků či povídáním o…životě), by byl hřích, byť někdo by za něj mohl považovat spíš časy mých nočních příchodů, které jsem však už tak vytunila, že někdy o nich nevěděla ani mamka.

            Jeden z mých povedených příchodů se musel uskutečnit hned během první noci, neboť maminka mě na venčení budila v naprosto nekřesťanskou hodinu, po krátkém vzdorování jsem ale z peřin přece jen vylezla, byť vykouzlit na tváři úsměv se mi příliš nedařilo. Jakš takš jsem to zvládla až během snídaně, kterou jsme se letos vzhledem ke krátkosti naší účasti, rozhodly zaplatit, přestože po náročných nocích jsem ji ne vždy využila na maximum, ale káva, pomerančový džus, toasty, ovoce, různé sýry a salámy, zelenina, jogurty nebo třeba křupinky byly příjemným startem dne. Už v pondělí bylo posilnění následováno nástupem na cvičení, kde jsme se o slovo střídali s Petrem (ve čtvrtek štafetu přebral Rosťa a shodli jsme se, že na naše milé pokyny z první poloviny týdne, mohli všichni s láskou vzpomínat). Tentokrát se sešla až podezřele klidná a pohodová skupina psů (která ale dle Rosťových slov nejspíš odjela ve středu spolu s námi), takže po pár socializačních kolečkách jsme už probírali základy vystavování, zkoušeli otočky i výstavní postoj. Po necelé hodince na place nám začaly docházet síly, ty ovšem nechyběly sluníčko, což přispělo k našemu rozhodnutí vyjet si ve složení my s mamkou, Arískem, Ronynkou, Laruškou a Aidičkou, Jíťa s Meronkem a Nerynou a Omastovi s Blechou, Ariankou a Agátou k vodě. Zdá se to možná jako šílený nápad při počtu šesti lidí ku devíti psům, nicméně jsme si u pískovny Tušť vybojovali pěkné místečko, které se nám s většími či menšími obtížemi dařilo hájit celý den, i tak ale budeme ještě dlouho vzpomínat na pána s malým psíčkem, který nás srdceryvně přesvědčoval, ať jeho pejskovi dovolíme hrát si s těmi našimi, protože jim přece nic neudělá nebo na odhadem dvanáctileté děti, které jsme více než asertivně zaháněli od přivázané skupiny psů, přestože oni si je přeci chtěli jen pohladit a štěkotu se vůbec nebáli. Celodenní pohodičku jsme si lehce osvěžili jen krátkou cestou ke stánku s občerstvením, které po poledni přišlo vhod. Upřímně jsme se smáli, když nás po návratu nejeden z dalších účastníků podezříval, že jsme celý den prospali. Ještě teď se divím, že jsem se dobrovolně nechala vytáhnout k dalšímu kolu cvičení, kam jsme vyrazily s Nerynkou, která chodila jako profík a potěšila mě. Večer proběhl dle tradičního schématu, ovšem odchodovou výmluvou pro většinu účastníků se stal déšť, vítr či obecně chladnější počasí, ale my samozřejmě nejsme z cukru.

            Úterý jsme opět zahájily s mamkou ranním venčením, nicméně tentokrát ke mně byla shovívavější a nechala mě trošku vyspat. Na snídani jsem se tentokrát psychicky i fyzicky připravila (především během předcházejícího večera) tak, abych byla schopná řádně ocenit chuť nejednoho z připravených pokrmů. Následující výcvik opět proběhl dle stejného režimu, jen osvěžen o jednodenní návštěvu, která ráno udivilo nejednoho z nás. Poprvé se nám také povedlo udělat kompletní společnou fotku, kde bylo skoro všech 19 zúčastněných psů i se svými majiteli, včetně jednoho zmíněného návštěvníka. Protože počasí bylo oproti předchozímu dni už nakloněnější více do strany výletů, než do strany koupání, přišla řada na rozdělení se do terénních skupin. Aktivní Omastovi se rozhodli pro delší výlet „někam do kopce“ (přiznávám se, mám v horách Novohradských hor po těch letech už trošku zmatek, takže nedokážu přesně sdělit, zda navštívili Slepici, Kuře, Kraví nebo Kuní horu, jsem si ale jista informací, že směřovali vzhůru do kopce), což nás s mamkou a Jitkou nelákalo a zvolily jsme poklidnější variantu procházky Terčiným údolím, navíc po zjištění, že Jitka ještě neviděla tvrz Cuknštejn, jsme měly i jasný cíl. Dle Endomonda jsme ušli i se psy necelých šest kilometrů, které jsme, už pouze v dámském složení, (ne, ta vsuvka se sem vůbec nehodí, ale mé gramatické srdce si neví rady s odůvodněním toho, jak píšu shodu přísudku s podmětem a proč je to jako na houpačce), završily výborným obědem v naší oblíbené restauraci na Hamru v Terčině údolí. S plnými břichy jsme se navrátili k celnici a i já byla v tu chvíli ráda, že se máma s Jitkou nenechaly zlomit k mému nápadu, absolvovat výlet pěšky celý. Návrhy na další večerní výcvik už většina z nás zbojkotovala tak rázně, že snahy vzaly rychle za své. Čím dál víc jsem si uvědomovala, že se pro mě tábor chýlí ke konci tak šíleně rychle, že to není možné. Zatímco Jirka Mudroňka v kotlíku vařil úžasný guláš, my jen rychle vyvenčily psy a udělaly pár hezkých fotek.  Můj závěrečný večer jsme s Jitkou využily na maximum, chvíli se s námi statečně ještě držel Jirka mladší, ale i ten po čase padnul (nebo ho naše témata vyděsila?), a já, vzhledem k očistě vlasů, usínala před pátou hodinou ranní.

            Únava po bezmála tříhodinovém spánku na mě byla po ránu dost znát, ale cvičení mě trošku rozchodilo a probralo. My s mamkou vyrazily na nákup na mou cestu do Lucemburska a Jitka pro Rosťu, který předal hlídání Murky a autobusovou dopravou přijel až za námi. Po informaci od Milana, že u pěkného Zevlova mlýna zprovoznili občerstvení, jsme s Šidáky a Omastovými nelenili a vydali se tímto směrem, po cestě jsme stihli psíky i okoupat v rybníce. Mlýn, který si pamatujeme jako poměrně rozpadlou stavbu, nyní opravdu prokoukl, malá prasátka, která ho „hlídají,“ zaujala nejen naši smečku. Občerstvení příjemné a vůbec, místo naprosto ideální. Po naší pauze jsme se rozdělili, my se Šidáky se poklidným tempem vrátili na celnici, zatímco Omastovi svižně pokračovali na jejich oblíbené Veveří. Pro nás se přiblížila chvíle odjezdu, takže jsme chvilku času po příjezdu věnovaly balení a skládání do auta, abychom to měly za sebou. V kuchyni mi mamka domluvila i řízky na cestu, abych byla do autobusu správně vybavená. Zbylo ještě pár chvil pro poklábosení, večeři a vyvenčení psíků.

Když už byl náš odjezd opravdu na spadnutí, přišla ta nejtěžší chvíle, loučení. Přestože účast na Mistrovství Evropy mládeže v agility pro mě byla jedním ze splněných snů, šarplaninské akce, respektive ta parta přátel, bez kterých by mě asi pejskařina nikdy tak nechytla, nikdy bych nechtěla vlastního malého pejska, nikdy nepřišla na cvičák na nějaké agility a zkrátka žádný výlet do Lucemburska by mě nečekal, se stala neodmyslitelnou součástí mého života. A přestože (nebo možná právě protože) jsem věděla, že budu s Novými Hrady v téměř nepřetržitém kontaktu a že tam budu mít tu největší podporu, tuhle chvíli jsem prostě nezvládla a můžu jen polemizovat, zda mi po tváři tekly slzy štěstí, smutku nebo dojetí. Abych to upřesnila, brečela jsem jak želva, a všechna ta obětí mě neuklidňovala, nýbrž ještě více nutila k slzám, protože jsem v jednu chvíli zkrátka byla šťastná, smutná a dojatá. Ovšem byla jsem přesvědčená, že celá ta chvíle byla ze všech stran od srdce, že nám to všichni přejí a já můžu být šťastná, že mám kolem sebe takové lidi. Když jsem, svíraje v ruce kamínek, který jsem dostala pro štěstí a který jsem po celé závody nosila u sebe až do startu, nastupovala do auta, přes slzy jsem neviděla a sotva jsem vzlykala, že pokud to příště vyjde zase takhle blbě, na žádnou Evropu nechci. Vůbec mám pocit (a trošku se za něj stydím), že když bych nebyla součástí reprezentace, ale šlo jen o mé osobní rozhodnutí, nikam bych z Nových Hradů neodjela.

O Lucembursku je na další stránce můj samostatný článek, sem jen musím připsat, že ta podpora (nejen) z Nových Hradů pro mě byla něco naprosto neuvěřitelného a neskutečného a věřím, že když bych nechodila na start s tím, že přece nemůžu volat Jitce (a tím snad vzkazovat i ostatním), že jsem to pokazila. A tak mi nezbývalo než to nekazit a volat, že jsme se staly MISTRY EVROPY VE DRUŽSTVECH MEDIUM pro rok 2017.   

Chovatelská stanice BONSAI SHE-KRA


Kutná Hora
604686837 shekra@seznam.cz
Vytvořeno službou Webnode