Výlet Budyně nad Ohří 25. 3.

Téměř pokaždé, když za mámou přijdu s tím, že jsem mluvila s Jitkou, v její tváři se objeví zděšení, co jsme zase vymyslely. Nejinak tomu bylo i tentokrát, kdy jsem po více než dvou hodinách s mobilem ruce přišla s novinkami, a to takovými, že jsme naplánovaly skvělou akci, kdy k nám v pátek večer přijedou naši kamarádi Omastovi z Moravy, přespí u nás, ráno se společně vydáme do Budyně nad Ohří, uskutečníme výlet s obědem ve skvělé restauraci v Kostelci nad Ohří, kde jsme to ozkoušeli už po Řípu a budeme pokračovat k Šidákům, u kterých zůstaneme do druhého dne. S maminkou to sice téměř seklo, ale vše vypadalo poměrně nadějně. Po několika změnách plánu jsme tedy v pátek večer vyzvedávaly Líbu s Míšou, naší odchovankyní Ariankou a maličkou šeltií Blechou na kutnohorském nádraží, kde se přivítaly i s naším Arískem. Po krátké procházce na rozhlednu na Kaňku jsme dorazily domů, povečeřely a po nějakém tom povídání jsme šly, na naše poměry vážně brzo, spát, protože moje nachcípanost mi nedovolila ponocovat, navíc jsem si dobře uvědomovala, co nás čeká druhý den.

            Přestože jsem ráno vyhlásila nevstávání, relativně brzo mě probudily šeltie, které ucítily pohyb ve vedlejší místnosti. Naštěstí je to brzy přešlo a já se mohla dále připravovat na náročný den zkoumáním očních víček zevnitř. Po příjemné snídani jsme auto zaskládaly od kol po střechu vším možným a vydaly se nejdřív směr Kolín, kde jsme přibraly posledního pasažéra Mirka. Vyslala jsem zprávu Jitce, že vyrážíme a mohlo se jet. Když jsme dorazili na místo, v první řadě se slušelo vyvenčit naše miláčky. Protože jsme tradičně dorazili jako první, stihli jsme se ještě občerstvit v místní hospodě, po nedlouhé době dorazila i Jitka s Nerynou, i když mé vyhlížení před hospodou a navigování bylo náročné a nejspíš i komické. Po chvíli už tedy nezbývalo než vyrazit na asi čtyř kilometrovou cestu okolo Vodního hradu v Budyni nad Ohří a dále pak lesem směrem ke Kostelci. Cesta ubíhala rychle, fotili jsme, povídali, bylo úžasné jít takhle sami, byla to prostě pohodička. V Kostelecké restauraci jsme strávili asi dvě hodiny, v klidu jsme se najedli, dali si kávu a vůbec si hezky odpočinuli. Zpátky jsme se vydali jinou cestou, tentokrát především polem, okolo rybníků. Počasí nám přálo, bunda jsem se sice svléknout neodhodlala, ale zima nám nebyla.

Když jsme, značně znavení dorazili zpět k autům, Omastovi opět prosazovali svůj plán, pokračovat ještě výletem na Hazmburk. My s Jitkou sice byly zásadně proti, nicméně jsme byly přehlasovány, neboť na stranu zla se přidala i mamka. Přestože se aktivisti jali šplhat až nahoru, my s Jitkou statečně (no, jiní by mohli tvrdit, že zbaběle, ale to je věc názoru) zůstali čekat dole, chvíli jsme se kochali výhledem do krajiny, pak už ale sluníčko zmizelo kamsi za obzor, a tak jsme před zimou raději utekly do auta, kde jsme, za klidného hovoru, vyčkávaly příchod našich turistů. Jako první dorazila překvapivě splavená mamka, které jsem půjčila Aríska, což ji velmi nadchlo, protože Aroušek prý krásně táhnul, takže nahoru i dolů v podstatě vyběhla. Po chvíli dorazili i méně znavení Omastovi, já se vrátila do našeho auta a konečně jsme zamířili do Plchova, kde už nás jistě vyhlížel Rosťa.

Před námi byl příjemný večer, poprvé jsem na mobilu „naživo“ viděla změnu času. Ke spánku jsme se odebírali postupně, nejdéle jsme vydržely my s Jitkou a Mírou, statečně jsme uléhali okolo šesté hodiny nového času, kdy například máma už vstávala. Přestože naše ubytování bylo dost stísněné, klidně bych vydržela spát déle, kdyby mě už v osm neprobudila máma, že jdeme venčit. Nejdřív jsem byla vybrána, že půjdu zavřít Šidákovic štěňata, protože dobrý vztah s jejich psy mám prý již od přírody, takže to nebude problém. Malé pyrani sice za pár granulí běžely do kotce skoro samy, ovšem při snaze misku s jídlem získat se mi občas dost nepříjemně zakously do různých částí těla svými malými, ostrými zoubky, potvory jedny. Protože máma s Líbou byly plné energie, čekal nás dlouhý okruh po lese za silného tahu štěňat a mých výrazných protestů. Čtrnáct dní mi nebylo dobře, jen jsem nevěděla proč, měla jsem oteklý obličej, bolelo mě břicho,… Teprve v neděli se vše srovnalo, ovšem vše nahradila bolest v krku při každém polknutí. Protože jsem tuto informaci, byť nerada, sdělila i mámě, byla jsem v pondělí asi v půlce školního dne nucena jít k doktorovi, který na mně shledal učebnicový příklad angíny. Čtrnáct dní před Grošem na mě tak místo pilných příprav čekal týden v posteli s antibiotiky.

Abych se ale vrátila k akci, po návratu jsme pustily ven Cobbíska, Murku, štěňatům opět povolila východ z kotce, uvařily kafe, za chvilku se probrala i Jitka, dala mezi nás i skvělé buchty a posnídaly jsme. Protože na nás v autě čekal Aris s Rončou a doma babička se zbytkem smečky, rozloučily jsme se, vzkázaly pozdravy spícím pánům a vyrazily vstříc domovu. Byl to krásně, byť náročně, strávený víkend, i když můj zdravotní stav by se dal charakterizovat jako klid před bouří. Doufám, že brzy zopakujeme podobnou akci i při mé plné síle.          

Chovatelská stanice BONSAI SHE-KRA


Kutná Hora
604686837 shekra@seznam.cz
Vytvořeno službou Webnode