Výstup na Říp 17.11.

Snad jedinou událostí, kromě narozenin a svátků, která má své pevné a neměnné datum, je každoroční výstup na Říp pořádaný Sarplaninac klubem. Jak jsme se dopočítali, letos se šlo už po jedenácté, milé mě překvapilo, že jsme u výstupu na Říp skoro od jeho počátků, letos jsme byli po osmé nebo po deváté.

            Po dlouhém uvažování s námi vyrazil kromě Lary, která na Říp šlapala poprvé, i náš veterán Apollón, který už si užívá svého zaslouženého důchodu a na Říp a další akce nás doprovází od začátku naší existence v klubu.

            Předpověď počasí, na které se shodovaly snad všechny radary a stránky, nebyla vůbec přívětivá. Déšť, vítr, dle mého a většiny dalších normálních lidí zima, podle mamky ale teplo. No, každopádně žádný zázrak. Když jsem se ráno probudila, bubnovaly mi na okno kapky deště a já začínala být lehce nervózní, nejsem ale přece z cukru. Po ranní hektické poradě jsme naložily oba krašáky, já si vzala kafe, diář a kočičí jazýčky a vyrazili jsme směr Říp. Skoro celou cestu propršelo, až když jsme se začali blížit k Řípu, nějak se mraky protrhaly a z auta jsme už vystupovali ve chvíli, kdy na nás nepadalo vůbec nic. Než jsme se trochu rozkoukali, už jsme i se Šidáky vyráželi na staré parkoviště, po cestě se ještě s Jitkou, Larou a Jorikou ofotily u stromu (máma už se tou dobou nejspíš šplhala s Polym na Říp) a už také pomalu pokračovaly hore. Na starém parkovišti pod Řípem už čekala většina účastníků, tentokrát však bez Šmakalových, kteří nedorazili, ještě se udělalo pár fotek a mohli jsme vyrazit nahoru. Jako pokaždé mi cesta na horu přišla delší než předchozí rok, přesto jsme se ale s Larou vyškrábaly až na vrchol. S Larou se ale přeci jen šlo hůř než s Polym, protože buď táhla zběsile, nebo se motala a flákala, což přisuzuju pořekadlu „jaký pán, takový pes“. Apollon býval spíš mamčin, ta dřív bývala docela akční, chodila s ním na dlouhé výlety a ty šarplaninské absolvovala se Šmakalovými v čele výpravy (já tenkrát na svých krátkých nožiček kmitávala za nimi bez psa). Lara je zase víc moje, já jsem zlenivěla, výlety nad patnáct kilometrů razantně zamítám, ráda po cestě odpočívám, jdu volným tempem, svačím, obědvám, zakecávám se atd. A Larušce se to líbí, takže když najednou chci, aby trošku zabrala, myslí si, že mi hráblo. Takže asi tak.

            Nahoře jsme s mámou šouply psy ke stromu, daly si čaj (no jo, když už jsem v sobě měla své ranní obrovské kafe, na další jsem ani chuť neměla) a každá si šla po svém někam povídat. Já jsem se přimotala k Šidákům, na chvilku si ukradla Joriku, vyfotila se s ní, pak i přes mé velké a výrazné protesty dostala k rozdání kalendáříky a lístky do tomboly a oběhala tedy všechny účastníky. Pak už se přiblížil čas společného focení před rotundou, já naposled zaječela, že kdo nemá lístek do tomboly, má smůlu, umírala smíchy z mamky ujíždějící za Apollonem z kopce, následně sama z kopce ujížděla za Larunou a pokoušela se nahodit úsměvy na fotku (ale nešlo mi to).

            Pak už jsme se rozdělili všichni na dvě skupinky, ta menší šla zadní stěnou a já do ní asi poprvé nepatřila a my zbytek jsme šli stejnou cestou zpět na parkoviště. A bylo to fajn, po cestě jsme mimo jiné vyladili jarní kutnohorský výlet, který mamka tak strašně nechtěla :-). Pak už jsme vyrazili auty na střelnici do Vražkova, abychom si dál povídali, najedli se a opravdu zakončili sezónu. A bylo to fajn. Já pak ještě vylosovala, opět s velkými protesty tombolu, přičemž jsem naznačovala, že je tam dost nových dětí, které by se to mohly naučit a že já přece v době, kdy jsem začínala, taky byla cizí :-). No, abych to shrnula. Sešlo se 23 psů (z toho 2 krašáci, křepelák a kokr), počasí nám nakonec přálo, celé to bylo vcelku fajn a uvidíme se na besídce!