Výstup na Říp 17. 11.

            Tak jako by se běžný rok neobešel bez Vánoc nebo šarplaninského tábora, pro nás je jeho nedílnou součástí i každoroční výstup na Říp. Jestli dobře počítám, letos jsme sem dorazili už po deváté, od desáté návštěvy nás dělila moje rýmička v roce 2007, už tenkrát jsem však naši neúčast obrečela. Letošní ročník měl být pro nás o to zajímavější a akčnější díky plánu, že přijedou Omastovi s naší krašandou Ariankou, budou u nás od středy, ve čtvrtek s námi pojedou na Říp a odtamtud si je přeberou Šidáci. V mamce tento plán vzbudil její uklízecí nadšení, takže od začátku týdne dobrovolně luxovala, zametala, rovnala a k tomu samému počínání nutila i mne. V pátek večer tedy Omastovi i s Ariankou dorazili, ale chudinku naši malou ty naše potvory krašáčí chtěli sežrat, přeci jen – cizí krašák po tmě na zahradě, to je podezřelé. Na krátké procházce se ale srovnali a vše bylo v pohodě. Večer jsme poseděli, spát jsme šli sice jen chvíli po půlnoci, přesto ale ranní vstávání mohlo být příjemnější.

            Netrvalo dlouho a už jsme, s autem plným psů, vyráželi směr Krabčice pod Řípem. Kromě Arianky se čtyřnohými pasažéry stala naše miminka Arísek s Ronynkou a matka rodu Lara. Přestože jsme vyjeli opravdu včas, na parkovišti pod Řípem jsme byli mezi posledními. Jen telefonát od Jitky, ať na ně počkáme, že dorazí chvilku po nás, mi naznačil, že se vše vrací do zajetých kolejí a Šidáci už nepřijíždí na akce dřív než my. Ve velké výpravě, kterou doplnili Jitka s Rosťou a Haryk s Nerynou jsme se pomalu vydali na bývalé parkoviště, na kterém se pravidelně sházíme. První skupinky se vydali přímo nahoru ještě před naším příchodem, my si však v klidu odpočinuli a až pak pomalu vyrazili vstříc každoročně se zvyšující hoře. Zvládli jsme to a já si pochvalovala, že je pohodlné jít jen s hodným miminkem, jakým Arísek bezesporu je. Vesele si ťapkal, mírně táhnul, občas si hrál na klokana, jinak to ale byla pohodová procházka. Jen mě mrzí, že za rok z něj bude dospělý pes a tuším, že taková pohoda to s ním už taky nebude. Nahoře jsme se občerstvili, vyfotili, odeslali většinu dolů, pak si s Šidáky a Omastovými ještě sedli a pak i my pomalu vyrazili, tentokrát stejnou cestou, zpátky dolů. Já s Jitkou a Rosťou jsme šli napřed, Omastovi se totiž rozhodli nahoře rozbít tábor a nám už byla ziminka. Dohnali nás až skoro dole, ještě jsme se párkrát vyfotili a už nasedali do aut, kterými jsme se přesunuli na střelnici do Vražkova, se kterou to letos bylo nahnuté. Po drobném občerstvení se uskutečnila výborová schůze, takže jsme, jakožto rodinní příslušníci výboru měli ještě spoustu času na povídání. Po schůzi, která prý opět stála za to, jsme se s Šidáky a Omastovými přesunuli do aut a vyrazili na večeři. Já vyměnila auto a trošku uvolnila v tom našem prostor a putovala se Šidáky. A musím říct, že to bylo podstatně vtipnější, za chvilku jsem schytala atlas a snažila se dle něj směřovat cestu do Kostelce nad Ohří. Že cesty v atlase občas vůbec neodpovídaly realitě, mě trochu vykolejilo, nakonec jsme ale přeci jen dojeli do nádherné veliké hospody za Kostelcem. Skvěle jsme se najedli, popovídali a pak už pomalu vyrazili k Šidákům, kde jsme museli pomuchlat miminka. Chvilku jsme poseděli i tam a pak už se rozloučili a my s mamkou a smečkou už putovaly domů, kam jsme dorazily asi v půl desáté večer. Letošní Říp se vydařil a já se už moc těším na další akce. Tak vzhůru do sezóny 2017! Snad bude ještě lepší, než ta letošní.