Borderka camp 19.-26.7.2014

I když náš původní plán na výcvikový tábor byl úplně jiný, osud tomu chtěl a my s celou smečkou a Janča s Paminkou strávily příjemný týden v penzionu Na celnici nedaleko Nových Hradů.

 A jak to celé začalo? Někdy v prosinci jsem na facebooku objevila odkaz na tábor v Nových Hradech. Říkala jsem si, že by bylo fajn, kdyby se termín pohyboval v okolí tábora šarplaninského, který se už léta koná na stejném místě. A jaké bylo moje překvapení, že se jedná o týden předcházející tomu klubovému. Původně se mělo jednat o tábor zaměřený na dogdancing (Vanda Gregorová) a obedience (Marek Pavlů), místo obedience na nás ale nakonec čekalo agility s Terezou Frumarovou.

Před-táborový týden jsem trávila na jiném táboře, tentokrát výtvarném, který byl naprosto úžasný, ale já domů přijela utahaná a s vyřvanými hlasivkami. Své asi tři hodinky na pobalení všeho (ne)možného jsem využila tip-ťop a zdálo se mi, že do doby, co zazvonila Janča to, ale rozhodně tři hodiny nebyly (spíš tři minuty, že by?). Nicméně jsme počkaly na mamku, která statečně všechno nacpala do rakve a auta, které bylo zarovnané od kol až po střechu (díky rakvi vlastně až nad ni). Celou nakládací akci završilo pět psů a tři lidi, což byl asi hraniční počet obsazení našeho, vlastně maličkého autíčka. Cesta ubíhala rychle a my ji zvládli se dvěma zastávkami na vyvenčení psíků.

Do Nových Hradů jsme já, mamka a Apollón zavítali popáté, Justýnka s Aidou podruhé a Janča, její Paminka a moje pětiměsíční Lálátko prvně. Protože už to tam s mamkou známe jak své boty, nedělaly jsme si s cestou těžké hlavy a zabloudili jen jednou (no jo, to je tak, když někdo zkouší nové cesty) a přidali si navíc jen asi tři kilometry. Na místo jsme dorazili poslední (to je tak, když je někdo dlouho u šarplaninců), ubytovali se ve velké chatce, která je moc pěkná a obratem se dozvěděli, v kolik nám začíná výcvik.

Já jsem s tedy druhý den vstávala na osmou kvůli tréninku agility, kdežto Janče začínal dogdancing až v devět. Na další dny se mi to ale prohodilo a agilitila jsem s Aidou v odpolední skupině od šesti hodin. Dopolední dogdancing se nám střídal buď na devátou, nebo na desátou hodinu. Agility mě opravdu překvapilo a nadchlo, naučila jsem se konečně používat spiny a obíhání za zády, což považuji za velký úspěch. Pilovaly jsme detaily, a to tak, že hodně detailně a každý centimetr navíc se musel odstranit. Aida běhala rychle a poměrně dost přesně, ale hlavně s nadšením a řekla bych, že jsme za týden udělaly dost práce. Jednou se na trénink tak rozlilo a na parkuru stálo tolik vody, že si pro nás Terka vymyslela náhradní program, a to masáže psů. Aidě se to sice moc nelíbilo, tak jsem jen poslouchala, ale já si masírování následně vyzkoušela na Apollonovi a další týden pak trénovala na Murce. Z agilitního programu nesmím opomenout ani naši poslední hodinu, která začala po dešti, a my si vedle sebe postavily dvě rovinky. Nejdřív běhaly pokaždé dvě feny (naše skupina byla v ryze dámském složení) souběžně, poté proti sobě a nakonec byly pouštěny na jedné dráze po sobě v čím dál menších rozestupech J. Mám ve foťáku i video a už se na něj moc těším.

Na dogdancing s Vandou jsem těšila stejně jako na agility a stejně jako agi předčil všechna má očekávání. Tančit chodila Justýnka, kterou to ve většině případů baví, i když má občas „své“ nálady, kdy s ní není řeč. Protože jsem se s ní před táborem přihlásila na zkoušky z dogdancingu prvních třech divizí (1. stupeň) (DwD nebylo vypsáno a my už ho stejně máme), naše první lekce byla zaměřená na přípravu na zkoušky a já s velkým překvapením zjistila, že vlastně všechny zkouškové cviky umíme. Další den jsem si zkusila i heelworkovou sestavu s Apollónkem, kterého jsem v nějaké slabé chvíli též přihlásila. A ono se to povedlo.  Během následujících dnů se Justýnka naučila spoustu nových triků a my máme doma co pilovat. Třeba obíhání hůlky, přeskoky přes ni, zacouvání mezi nohy, slalom pozadu atd. Už se těším, až to na nějakých závodech zúročíme a doufám, že to bude brzy. Ani Larušku neminula dogdancingová chvilka, kdy se ukázala moc pěkně, reagovala tak, jak jsem si představovala a vůbec se snažila. Zjistila jsem, že už toho umí z DD docela dost a že to zvládne ukázat i v cizím prostředí. Zatím není tak zmlsaná, takže by se přetrhla i pro sušené maso, které je u nás poměrně obvyklým pamlskem. Na poslední dogdancingový trénink vystřídala Justýnku Aidička, která zrovna neměla taneční náladu a rozhodně se neukázala v nejlepším světle, tak snad příště.

Protože jsme měli oproti Svojanovu spoustu volného času, mohli jsme podnikat i různé výlety a procházky, především však návštěvy restaurací. Ve volný den, tedy ve středu jsme nejdřív podnikli výlet do Terčina údolí, kde jsme i poobědvaly (psíci samozřejmě ne) a pak se mamka s Laruškou vydaly zpět na celnici a my s Jančou, šeltičkama, kavalírkou a krašákem to vzali po svých. Nejdřív jsme šli jinou cestou, poté jsme se ale díky mapě v mobilu našli a plynule pokračovali správným směrem, hafani se vykoupali v rybníku a my pokecaly o všem možném. Jednou jsme si obešli náš milovaný Zevlův rybník tím delším okruhem (stejně mě nikdo nechápe), podruhé jsme zamířili k našim rakouským sousedům, protože jak už to tak na celnici bývá, do cizí země je to co by kamenem dohodil. Kulturní procházka k hradu v Nových Hradech byla samozřejmostí. Večer, v den volné středy nás čekalo večerní promítání videí, které se pak zvrhlo v diskuzi o všem možném, což bylo moc fajn.

V pátek odpoledne se konaly ony dogdancingové zkoušky, kterých jsem se částečně bála a částečně se na ně těšila. Apollón bohužel od rána zvracel a byl mimo, takže jeho účast byla vyškrtnuta. Jako jediný den jsme si s Jančou nahlásily oběd v penzionu a udělaly jsme dobře. Játrové knedlíčky z polívky jsem si totiž zabalila do ubrousku a pošetřila pro Justýnku jako pamlsek, což se vyplatilo. Když začaly zkoušky, Justýnku jsem hodila do kotce a až než šla na řadu ve zkoušce MD 1, jsem ji vytáhla, ukázala jí játrové knedlíčky a vyběhla na taneční plochu. Ve stresu jsem zapomínala počítat kroky a kruhy, nicméně to vyšlo a my složily zkoušku na výborně. V heelworku se madam rozhodla nespolupracovat, což znamenalo diskvalifikaci stejně jako ve freestylu, ovšem to výborné „eMDéčko“ to vynahradilo. Večer po zkouškách následovalo grilování výborného masíčka, já se ale ještě před ním dozvěděla skvělou zprávu a to takovou, že Šmakalovi dorazí už v sobotu. Když jsme se usadili u stolu na dřevěné lavici a začali hodovat a probírat všechno možné, naše smečka už pilně odpočívala na následující týden. I když jsme zůstaly sedět mezi posledními, odcházely jsme už kolem desáté hodiny (opravdu slabá rozehřívačka na šarplanince), ale byla jsem spokojená, že se sešla fajn parta a vlastně mě i mrzelo, že tábor končí. Útěchou pro mne byl ale tábor následující, který je pro mne jedním ze středobodů světa.

Ráno nás kolem desáté hodiny všichni opustili, při loučení jsem se od Vandy dozvěděla, že mám v tančení s Polym pokračovat, že nás chce vidět někde na závodech nebo zkouškách…mno uvidíme. Po chvíli odjela i Janča, pro kterou si přijel taťka, a naše smečka zůstala chvíli docela opuštěná. Dali jsme si pizzu, o které jsme zjistili, že je moc dobrá a mně došlo, že šarplaninský tábor právě začal. Než se nám to začalo sjíždět, stihla jsem dokonce malinko uklidit, tedy posbírat zátky od piva (a dokonce nějaký střep) ze země, porovnat překážky na agility, s maminkou jsme dokonce přenesly i lavičky, kam patří. Nesmím zapomenou ještě na mamčinu mailovou zprávu, kterou odeslala Šmakalovým a Šidákům a která obsahovala recenze na jednotlivé hospody a taky info o útulku, který přibyl pod celnicí a který jsme si nejdřív spletly s kempem. To už je ale další příběh, který napíšu s chutí do dalšího článku, tentokrát do toho šarplaninského.      

Chovatelská stanice BONSAI SHE-KRA


Kutná Hora
604686837 shekra@seznam.cz
Vytvořeno službou Webnode