Dovolená se šarplaninci na celnici v Nových Hradech

Konečně je to tu! Ta rok vyčkávaná akce, na kterou jsme jeli už po sedmé, však taky Polimu bude letos už těch sedm let. Fíha, to to letí, vždyť když jsme jeli na „tábor“ poprvé, tak to bylo ještě takové osmiměsíční psí mimino, co si s každým hrálo, téměř na nikoho nevrčelo, a už vůbec si nedovolilo být drzé. Teď už je to skoro veterán, příští rok ho čeká jeho poslední šampionská výstavní sezóna. Ale teď bychom se měli vrátit zpátky k dovče, o které tenhle článek pojednává.

            Tentokrát se na rozdíl od Svojanova nebudu rozepisovat o dnech, které jsem se snažila nevnímat, aby mi nepřišlo, že to tak utíká. Takže jsem si ten týden sice užila na 200%, ale utekl ještě rychleji, než loni, kdy jsem se už od neděle nervovala, že příští sobota a s ní odjezd domů se blíží. Zkusím článek napsat pomocí různých historek, hlášek a jiných částí. Tentokrát na tenhle skvělý týden připadla data mezi 28.7. a 4.8. 2013. My si týdenní pobyt prodloužili ještě o jeden den, ve kterém jsme spolu se Šmakalovými přijeli na místo. Tentokrát s námi jela celá smečka (já, mamka, krašák Apollon, šeltie „kočičky“ Aida a Justýnka, takže auto bylo naložené od kol až po střechu J. Ono přeci jen věci pro tři psy a dva lidi nejsou drobná příruční zavazadla.

            V sobotu jsme tedy dorazili kolem páté hodiny večerní na celnici Nové Hrady. Udělali jsme si s letci Šmakalovými „procházku“ kolem rybníka (Proč letci? Chodí tak rychle, že si myslíme, že si myslíme, že snad létají). V hospůdce jsme do jedenácti poseděli a šli sladce spinkat.

            Jak na to tak koukám, tak se možná o jednotlivých dnech trochu rozepíšu detailně, ale nebudu to přehánět (snad). V neděli přijel zbytek party (někdo přijel ve zbytku týdne, ale velká část dnes). Odpoledne jsme se byli se psisky koupat na pískovně v Halámkách. Bylo to tam fajn, ale k vodě se muselo jít asi 50 metrů po rozpáleném písku, takže jsme si přišli jak na Sahaře. Párkrát jsme se smočili a jeli na penzion. Večer jsme jen poseděli v hospůdce pod pergolou, pokecali a šli spát.

            Další dny už probíhali podobně, ráno na devátou socializační cvičení, kde jsme zároveň trénovali věci na výstavu. Pak jsem vzala holky na agility proběhnout. Hlavně Aida sklízela úspěch po celý týden, jak prý nám to krásně jde. Oblíbené byli také mé povely, jako je „lelele, rarara, lololo, skrrrrz, mňam,mňam,mňam, tik-ťak, nebo výrazné chválení J. Ale přijde mi, že na Šidákovic povel pro Murku na ležení „hají bum“ je taky dobré. Když bylo vedro, jeli jsme se koupat k pískovně Tušť, asi dvacet kilometrů od celnice. Když bylo slušně (tj. 20-25 stupňů), zůstali jsme na našem krásném místě pobytu. Odpoledne jsme obvykle proodpočívali, někdo si pospal, někdo početl. Večer jsme šli se Šmakalovými obíhat rybník J, jako venčení. A na závěr každého dne jsme si zapálili táborák, u kterého každý seděl dle své libosti dlouho, opekl si libovolné množství buřtů, chleba, rohlíků, prostě čeho chtěl. Já chodila obvykle spát tak po jedné, ale dvakrát jsem vydržela až do dvou J.

            A teď sem napíšu i ten nejhorší zážitek týdne. Polimu je sedm, takže by si člověk myslel, že už by mohl mít rozum, ale houby. Cvičila jsem venku s holkama a okno v pokoji bylo otevřené, najednou slyším kňučení, otočím se a Poli stojí na střeše čtyři metry nad zemí. Nepřeji vám ten příšerný pocit zažít. Když Poli seskočil, byl v šoku, já taky. Příšerně zařval a všichni okolo si mysleli, že se mu stalo něco ne moc dobrého. Kočička sice trochu kulhal, ale Jitka ho prohmatala a usoudila, že snad naštěstí nemá nic zlomeného, ale od zítřka ho to bude hodně bolet (naraženiny). Ale světe div se, už když jsem šla s Polim ráno na procházku (chtěla jsem ho vzít jen ven vyvenčit, ale Poli mě odvlekl skoro k lesu). Už vůbec nekulhal. Ten den měl ještě volno, ulejvárna, ale další den už hezky cvičil a dělal, jako by se nic nestalo a zase se díval na okno, jestli by skok nezopakoval. Všichni měli o Poliho starost, ale Apollon ukázal, že je dobře nasvalený, takže se mu prostě vůbec nic nestalo. Během dalších dní, kdy už jsme si byli jistí, že mu nic není, začal dostávat přezdívky. Parakrašák, Paralon, Pták atd. Já dlouho přemýšlela, jak tento hrůzný zážitek zakomponovat to pozitivního, pokud možno veselého článku, tak snad se mi to alespoň trochu povedlo.

            Tak a teď něco právě pozitivního J. Byl úplně skvělý pocit, jak se všem líbí, jak běháme agility s holkama. A Šidáci začali uvažovat o pořízení šeltie J. Prý místo kočky J. Přiznávám, byla bych ráda, že by štěňátko putovalo právě k nim, protože věřím, že by se mělo dobře J. Taky mi dělalo hroznou radost chválení na ranních tréninkách, že nám to jde hezky (jak s Polim, tak s holkama) a chodili jsme často jako první, abychom ukázali, jak má cvik vypadat J. No, těch sedm let u krašáků a šarplaninců je už asi vidět.

            Opět se vrátím k terminologii J. Během sezení u ohně jsme slyšeli spoustu různých slov, tedy především od Omastových z Moravy. Když Míša večer, když jsme u ohně seděli jen já, Omastovy a Jitka, přišla, že Barleta pořád „bléže a cyklí“, s Jitkou jsme si z toho dělali srandu celý týden. Nebo když všichni říkáme, jaké má Apollon pořád kemry a moravští přátelé mluvili o mrmlech a ještě něčem, co už si nepamatujuJ. Slyšeli jsme ještě další slova, ale především „cyklí“ jednoznačně vede.

            Už od čtvrtka, kdy se týden přehoupl do druhé poloviny, jsem měla pocit, že už pojedeme domů. Donutila jsem se ale k tomu, že jsem si říkala, no a co, teď jsme tady a kde budeme za dva dny mi může být „šum a fuk“. Ale v sobotu večer, když se mamka, která celý týden chodila spát brzo, donutila vydržet skoro do dvou hodin (mně se teda moc spát nechtělo, ale) mi právě kolem druhé hodiny docvaklo, že za chvíli jedeme domů a na tenhle příjemný táborák se můžeme těšit až za rok.

            V neděli ráno jsme pobalily všechny věci, zaplatily, vyvenčily psy, rozloučili se se všemi, co odjeli ještě před námi. Kupodivu jsme tam zase zůstali se Šidáky (tentokrát ještě Štěpánou) poslední, že by tradice?    

            Jak se tak postupně vracím do reality, zdá se mi, že ten týden utekl ještě rychleji, než se mi zdálo včera, dneska dopoledne. Vždyť před chvilkou jsme dorazili, ještě před menší chviličkou chodili v Nových Hradech na celnici po schodech. Když jsem byla na Svojanově, zdálo se mi, že utekl hrozně rychle, což je sice pravda, ale šarplaninský tábor se jen tak mihnul a skončil…      

 

Chovatelská stanice BONSAI SHE-KRA


Kutná Hora
604686837 shekra@seznam.cz
Vytvořeno službou Webnode