Dvojzkoušky u Dědy Mráze Hradišťko u Sadské 26. 2.

Protože si závody stále vybírám dle místa konání, nemohla jsem vynechat přihlášení na zkoušky v nedalekém Hradišťku u Sadské, kde ZKO Nymburk pořádá závody v krásné hale tamního jezdeckého areálu, který znám i z koňských akcí. Těšila jsem se na vzdušné parkury pozvané rozhodčí Alice Boháčová a jejich délka okolo 200 metrů rozhodně nezklamala. Byla jsem v trochu napjatém očekávání, jak na ni bude reagovat Laruška, když u ní běžela poprvé a naposled před více než rokem, trošku ji seřvala, tak jsem byla zvědavá, zda změnila názor.

            Poslední dobou se nám daří jezdit na akce včas, tudíž ještě před začátkem prezence jedniček jsme s mámou stihly vyvenčit Aidu s Larou okolo Labe. První běh A1 se mi líbil, po zkušenosti z Ratenic jsem počítala s tím, že budu stíhat. Našlo se tam několik těžších prvků, nebo spíše pastí, které mohly krašáka lehce nachytat, byť jiný pes by si jich asi ani nevšimnul, ale Laruška má přeci jen delší skok. Přestože začínala kategorie small, podívala jsem se jen na několik málo psů a už nás šla připravovat. Mamka vše bedlivě sledovala z teplé prosklené hospůdky v patře, takže jsem výjimečně ani nemusela prosit cizí lidi, ať nás natočí. Lara mě mile potěšila a oproti předchozím závodům si ochotně brala pamlsky, předváděla různé triky a soustředila se především na mě, což mi dělalo ohromnou radost, na start jsem šla téměř s klidem. Začínalo se obloučkem směrem k rozhodčí, která Laru přeci jen zaujala a musela na ni párkrát bafnout, nebylo to ale ni dramatického a se ztrátou asi čtyř vteřin jsme zvládly pokračovat dál. Prvních pár kroků po kladině bylo dost nejistých, následně se ale Lála rozeběhla, trefila pěknou zónu (byť na zastavení na závodech zatím netrvám) a já najednou zjistila, že vůbec nestíhám. Vyšlo mi náhradní řešení, takže jsme i dál pokračovaly bez ztráty kytičky a najednou jsem se nenadála a přišel slalom. Já trochu zaspala, takže mě musela zachránit má drahá polovička týmů, tedy Lara, která náběh a prvních pár branek trefila sama, tak jsem se jí do toho nepletla ani nadále. Stažení na konci slalomu nám vyšlo taky pěkně, zóny na áčku vzorová a najednou jsme s čistým štítem dobíhaly do cíle. Lara běžela až na kraj haly se mnou, pak se vzorně nechala obléct do agility vodítka, sežrala spoustu vepřových plic, kterými jsem ji šťastně krmila. Když jsme vycházely z haly, abychom se vychodily, narazily jsme do Luboše, který nám přijel fandit už takhle brzo, přestože sám startoval až ve dvojkách. Hned jsem s ním tedy sdílela svou radost. Ještě před prohlídkou druhé zkoušky už se na dveřích objevily výsledky a já nestačila zírat, když jsem nás s Larou viděla na prvním místě (je praktické mít dvě jména, poznám se i na dálku). Od Luboše jsem to samozřejmě hned schytala a už jsem musela slíbit nějaký desátek. Jak šíleně ošklivou postupovku jsme měly, jsem si přečetla až později, když ale vezmu v úvahu, že aspoň 4 vteřiny nás stálo zdržení s pozdravem rozhodčí, zas taková tragédie to nebyla.

            Druhá zkoušky byla sice možná trošku lehčí, ovšem obsahovala jednoduchý prvek, který jsem u Lary na závodech ještě nepoužila, tedy vyslání do tunelu „pod rukou.“ Abych to zbytečně neprotahovala, Lara celý parkur běžela jako hodinky, měla nádherné zóny, nádherné odložená, rozhodčí si ani nevšimla, slalom byl luxusní, vyslání do tunelu taky. Protože jsem ale na konci lehce ztratila orientaci, povedlo se mi vymyslet naprosto novou otočku, kterou jsem si z videa musela pustit několikrát, abych ji vůbec pochopila. Jak jí v té chvíli porozuměla Lara je pro mě otázkou, ale zvládla to a do cíle jsme dorazily opět s čistým štítem, tentokrát s ale o poznání lepším časem, postupovka 3,94 m/s se mi na krašáka s pomalejší kladinou zdá naprosto úžasná. Abych tak nepozapomněla, téměř slzy do očí mi vehnala výsledková listina, kde Lara držela vítěznou pozici, stejně jako v prvním běhu, což mi udělalo neskutečnou radost. Dle slov Dany přece nemůžeme začátečnickým jedničkářům překážet v A1 donekonečna, tak třeba někdy postoupíme dál, ale zatím jsem k tomu odvahu nesebrala. Vyhlášení jsem si opravdu užila, Lara poprvé na agility vyhrála nepoživatelnou medaili, dostaly jsme i spoustu dobrůtek a hlavně měly svou chvilku slávy. Na první příčce jsme stály spolu poprvé. Po naší chvíli slávy teda přišla řada na Aidičku.  

            Dalším kritérium pro výběr zkoušek je pro mě posloupnost kategorií, velmi oceňuji, když jsou A1 a A3 za sebou, protože přečkávat dvojky je mor. Po chvíli už jsem tedy zděšeně kroužila na trojkové prohlídce. Parkur byl o poznání náročnější, občas jsem měla pocit, že si ho ani nezapamatuji, jak byl cikcak. Nakonec jsme ale měly problém úplně jinde, než jsem čekala. Začínalo se obloučkem ze skočky a zdi, po které následovala skočka na vytlačení. Tu Aida minula (odmítnutí), čímž jsem já ztratila koncentraci, byla jinde, než jsem chtěla a diskvalifikace byla na krku. Dál už se nám ale běželo moc krásně, takže ve výsledku to nebyla žádná tragédie. Jak jsem se pak podivila na výsledkové listině, nedoběhl jediný medík a jen asi tři smolíci, largům parkur asi sedl líp, takže tam už to taková tragédie zas nebyla.

            Druhý parkur byl opět jednodušší než ten první, přesto jsme se na něm nenudily. S Aidou jsme se ale nástrahami trati popraly velmi úspěšně, jediná chybička se vloudila hned na začátku, kdy jsme se s Aidou lehce srazily, což nás stálo 5 trestných bodů za chybu. Zbytek ale už byl hezký, plynulý a čistý. Protože medíkovská výsledovka dopadla podobně jako v prvním běhu, i přes chybku nám běh stačil na vítězství, takže i Aidička si domů odvezla také svoji medaili.

             Závody v Hradišťku jsme si opravdu užili, děkujeme za celodenní podporu Lubošovi, který s námi vydržel i přes mé milé rýpání. Moc mě potěšilo i milé setkání s naší oblíbenou trenérkou Irčou Kochovou. A vůbec, díky pořadatelům za fajnové závody, rádi dorazíme znovu.

Chovatelská stanice BONSAI SHE-KRA


Kutná Hora
604686837 shekra@seznam.cz
Vytvořeno službou Webnode