Intenzivka agility s Irčou Kochovou 4.10.2015

Když jsme my, poslední statečné (já, Hanka, Lenka, Janča, Šárka), které stále zůstávají na kutnohorském cvičáku agilitit, začaly kout pikle, co všechno uspořádáme v našem nádherném areálu, rozhodly jsme se začít podzimní intenzivkou agility, že si to všechno zase „nacvičíme.“ Přeci jen už jsou to skoro tři roky, když jsme pořádali závody a za tu dobu se leccos změnilo, především počet členů se výrazně snížil. Důvody tady nebudu rozpitvávat, důležité je, že se pomalu, ale jistě začínáme vracet „do minulosti“ a vypadá to velice nadějně. Ideál doby, kdy jsem přišla na cvičák a běhalo se na dvou parkurech, je ještě daleko, ale věřím, že to jednou přijde.

            Abych se ale vrátila k tématu článku, po nedlouhém rozmýšlení jsme se rozhodly pozvat si jako trenérku Irču Kochovou, a tohoto rozhodnutí v žádném případě nemůžeme litovat. Když tedy bylo rozhodnuto, že akce fakt bude, nachystala jsem propozice, vytvořila facebookovou událost, Hanka zařídila cvičák a Irču a nezbývalo nám než doufat, že se k nám odhodlají dorazit i nějací ti účastníci. V době předcházející intenzivce vše klapalo dle plánu a zanedlouho byla všechna místa obsazena. O tom, že občas někdo odpadl (s Larou jsem byla jedním z těch odpadlíků), občas se objevil nějaký náhradník, asi opravdu nemusím psát, tak tedy rovnou do dne před tréninkem.

            Večer jsem si vzpomněla, že bych možná mohla nachystat nějaké věci, které budeme potřebovat, sáčky na bobky, štrůdl, kafe a další nezbytnosti. Spát jsem skoro nemohla, jak jsem se bála toho, jak to celé dopadne a doma se mnou bylo k nevydržení.

            Na to, že jsem měla akci deset minut od baráku, jsem měla budíček nastavený dost brzo a i přesto jsem ráno stíhala jen tak tak. Ráno nezbývalo než po baráku posbírat další nezbytnosti, odškrtat si je na seznamu a nasednout do auta. Ouha, zdá se, že psát si na seznam věcí, co nezapomenout, psa, nebyl tak špatný nápad. Vyjíždíme z brány a v kufru nám něco chybí. Dobře, na druhý pokus Aida nabrána a mohly jsme už fakt jet. Nestává se to často, ale občas mě napadají i dobré věci a tak jsem večer ještě narychlo tvořila (pro ty, co znají mé výtvarné schopnosti: ano, opravdu já sama) ceduli agility, aby tu naši prťavoučkou odbočku ke cvičáku někdo nepřehlídnul. Nemůžu říct, že bych na cvičáku byla první, při věšení cedule nás předjela Irča, což nás donutilo k bleskovému skoku do auta, neboť je blbé, aby nám trenérka přijela na prázdný cvičák. Odemkla jsem, odnesla si svou bedýnku, vyndala psa z auta (já si vzpomněla!), rozvěsila po cvičáku sáčky na bobky, počkala příchodu Hanky, abych se nastěhovala do kuchyňky, poté jsme společně vytahaly překážky, počkaly, až dorazí zbylé účastnice a mohl se postavit krásný parkur. Já si na poslední chvíli přehodila Aidu do dopolední skupiny místo Lary a tak mě čekalo už tohle brzké běhání. Parkur byl moc pěkný, běhavý, ale obsahoval zajímavé prvky, které stojí za vyzkoušení. Na první pokus jsme s Aidou měly problém v pasáži za slalomem, jinak se nám to ale povedlo. A na podruhé, i s jiným vedením to dopadlo ještě lépe (pasáž za slalomem jsme už zvládly na první dobrou). Sluníčko na nás krásně svítilo a celé to bylo moc příjemné. Další na programu byla krátká sekvence se zajímavým prvkem stahování „ob překážku“ a následným spinem. To nám zpočátku dělalo trochu problém, ale netrvalo dlouho a s Aidičkou jsme se vyrovnaly i s tímto „problémem.“ Jako poslední pro nás byl na řadě parkur, který mimo jiné opět kladl důraz na samostatnost ve slalomu, kterou mi zkrátka nemáme. I tak jsme si s tím ale poradily a zvládly to. Irča nás moc chválila, že když vypilujeme ten slalom, bude to perfektní. Potěšila mě i chvála za naši „technickou vybavenost,“ která v mém podání spočívá v různém provedení francií, čela a křížení za psem. Trénink dopolední skupinky se pomalu chýlil ke konci a já si pomalu uvědomovala, že to všechno vychází. Všechny účastnice (dopoledne jsme byly fakt babinec) i Irča nám chválily cvičák, nadávaly, že neděláme závody (a my slibovaly, že na jaře fakt budou), Irča s námi na naše závody vzpomínala a zkrátka nám to dodalo další sílu k pořádání akcí (mimochodem, už i tábor je jistý).

            Před námi byla hodinová přestávka, kdy jsme vzaly psiska projít, já si ohřála svoje slavné rizoto, povídaly jsme, borderky si hrály. Když pomalu začali přijíždět účastníci (všimněte si, že už měním shodu přísudku s podmětem, už jsme nebyli babincem), nastal čas se opět vrhnout na parkur. Já už jen seděla na sluníčku, povídala si, vařila kafe a zvedala překážky. A užívala si té pohody. I odpoledne uteklo jako voda, nastal čas loučení, úklidu, „vrácení“ cvičáku a bilancování.

            Na závěr musím říct, že to celé dopadlo perfektně, počasí vyšlo, Irča byla milá a všem skvěle poradila, účastníci byli příjemní a vytknout celému dni nemůžu nic, snad je to, jak rychle utekl. Tak a v květnu na závodech!   

Chovatelská stanice BONSAI SHE-KRA


Kutná Hora
604686837 shekra@seznam.cz
Vytvořeno službou Webnode