Jak jsem na výstavách definitivně přestárla...

Nemám pocit, že by to bylo tak dávno, co jsem obdivně sledovala mladé vystavovatele v  Junior handlingu a těšila se, až překročím hranici devíti let a budu moct bojovat také. Už si ani  nepamatuji svou první aktivní účast v soutěži, za to si moc dobře vzpomínám, jak jsem dlouhé hodiny pročítala v časopise Pes přítel člověka články od Libušky Brychtové právě o Junior handlingu, dle nákresů se učila figury, jak přehazovat vodítko, jak provést ten který obrat. Dalším pomocníkem pro mě byla kniha „Vychováváme šampiona“ od Elke Peper, kterou mám v šuplíku dodnes, byť s kapkou studu přiznávám, že jsem ji z něj nevytáhla už dlouho.

            Nikdy jsem v soutěži nebyla příliš úspěšná, na kontě sice pár umístěních na stupních vítězů mám, dala by se ale nejspíš spočítat na prstech jedné ruky. Když se mi na jedné výstavě něco nezdařilo, našla jsem odpovídající díl seriálu v „Psovi“ a úmorným běháním po zahradě jsem se to snažila vylepšit. Nejvíce soutěží se mnou odchodil bezpochyby Apollón, do teď vím, jak jsem neměla daleko k slzám, když mi jedna rozhodčí řekla, že by mě do finále sice poslala, ale s tímto psem to neudělá, protože není dostatečně reprezentativní. Zkrátka, nebyl to elegantní pudl ani chrt, abych to přeložila. I to pro mě bylo motivací se s ním „handlingu“ účastnit víc a víc, abych jí to přece ukázala. Přestože jsem s ním nikdy neuspěla, do teď si stojím za tím, že předvádění jeho vypadalo daleko lépe a bylo daleko náročnější, než když jsem šla třeba se šeltií. Kdyby nic jiného, předvedla jsem krašáka před mnoha novými lidmi, naučila spoustu nového sebe i psa. Začala jsem si uvědomovat věci, které by na mě u kruhu šarplaninců samy asi nevyskočily, našla si nové přátele. Lhala bych, kdybych tvrdila, že mi není líto, že příliš úspěšná jsem v této soutěži nebyla, poslední dobou jsem se jí účastnila vážně jen sporadicky, abych pravdu řekla, ani nevím, kdy proběhla má poslední, pravděpodobně předloni v Mladé Boleslavi. Neudělala jsem žádnou díru do světa, vím, že mnoho holek předvádí daleko lépe než já, přesto je mi líto, kolik rozhodčích dá na hezké šaty a prostorný běh psa více, než na kvalitu předvedení.

            Junior handling se neskutečně rychle vyvíjí. V mých začátcích se většina z nás opravdu učila jen z časopisů a knížek, youtube jsme neznali, kurzy předvádění se nepořádaly. Když měl někdo po ruce zkušenějšího vystavovatele, dalo by se mluvit o štěstí, přesto předepsané figury neznalo ani mnoho vystavovatelů, protože sami se s nimi nesetkali. Jistěže kvalita dnešních handlerů je na daleko vyšší úrovni, upouští se od věcí, které byly dříve preferovány. Usmívám se nad představou, jak jsem se dřela se správnými obraty a soustředila se, abych ani na setinku nezakryla svým tělem psa. Včera jsem si však ve svém milovaném „Psovi“ přečetla, že od takzvaného zlatého pravidla junior handlingu, tedy od toho, že nejdůležitější je, aby handler nezakryl linii pohledu rozhodčího na psa, se už upouští a důležitější je citlivost celkového projevu. Krásný krok kupředu, až ho dnešním dětem závidím. Přestože v běžném kruhu předvádím často, nikdy jsem se nesetkala s tím, že bych potřebovala umět otočku před psem či křížení za psem. Tím ale nepopírám jejich užitečnost, různé „cviky“ mi pomohly zlepšit mou orientaci v prostoru, ovládání psa i práci s vodítkem. Proč jsem hodiny na zahradě trávila tím, abych se naučila nohami za psem „šmiknout“ (ano, tohle slovo mi utkvělo v paměti), když to není zas tak nutné? Když občas vidím junior handlery v závěrečném kruhu, závidím jim jejich lehkost projevu, závidím jim, že nepotřebují to, na čem se u nás bazírovalo, přesto to mají v mnohém daleko náročnější.

            Hlavním cílem junior handlingu by měla být výchova budoucích kvalitních vystavovatelů a především sblížení dítěte a psa. Přestože ze mě není profesionální handlerka, jsem přesvědčená, že u mě soutěž tento cíl splnila na 100%, díky soutěži jsem se naučila mnoho fíglů, které užívám stále, uvědomila si, že i zevnějšek handlera hraje velkou roli, stejně tak jako slušné vystupování a dobré předvedení. Pokud s tímto pocitem ze soutěže vycházejí všichni, myslím, že svůj účel plní velmi dobře. Naučila jsem se se psem spolupracovat, reagovat na aktuální situaci a bojovat se sebevětšími překážkami. Samozřejmě, že každý si někdy chce vyzkoušet, jaké to je jít se psem, který šlape jako hodinky, občas jsem na takového narazila při výměně psů a je to úplně něco jiného, ale na stálo bych to nechtěla. Neuměla bych toho zdaleka tolik, kdyby mým učitelem nebyl právě Apollon. Neskonale obdivuji vystavovatele, kteří si opravdu pravidelně půjčují psy a i s cizími jsou velmi úspěšní. I to je cílem junior handlingu, zvládnout práci s jakýmkoliv psem. Proto jsem moc ráda, že dle nových pravidel by toto opravdu mělo být stěžejní. Hezké chování ke psu, slušné vystupování, spolupráce s jakýmkoliv psem, schopnost reagovat na nenadálé situace, stojím si za tím, že to je to, co by měla soutěž všechny naučit. To jsou schopnosti profesionálních handlerů. Dokonalé obraty už jsou jen třešničkou na dortu.  

            O víkendu se konala Mezinárodní výstava v Českých Budějovicích, pro mě byla poslední soutěží, kde se mě junior handling ještě týkal, teď už jsem definitivně stará. Děkuji za ty úžasné roky a doufám, že budu toto dění schopna i nadále sledovat alespoň zpovzdálí.     

Chovatelská stanice BONSAI SHE-KRA


Kutná Hora
604686837 shekra@seznam.cz
Vytvořeno službou Webnode