Jak se mi cvičí s krašákem

Když k nám přišel Apollón, bylo mi sedm let a netrvalo dlouho a Apollón vážil přibližně dvakrát tolik než já. Přesto jsem na něm zkoušela různé své „výcvikové“ pokusy, a byť by ho nenapadlo mi snad ani zkřivit vlásek, nebylo to pro ani jednoho z nás ideální. Já moc chtěla pejska, se kterým bych mohla sama cvičit, venčit ho a byl by prostě můj. A tak přišla šeltie Justýnka, dnes už sedmiletá. Po dvou letech se nám povedlo na ní odchovat vrh štěňátek a nechat si její dceru Aidu. S oběma se věnuji agility, dogdancingu, prošly jsme pár výstavními kruhy a nachodily mnoho kilometrů na výletech. Přestože by se zdálo, že mé „výcvikové touhy“ byly uspokojeny, začala jsem po několika letech opět toužit po krašákovi, po kamarádce pro Apollónka. A po dlouhém plánování, přesvědčování a hledání ideálního spojení přišla Lara, krásná, na krašáka poměrně světlá a velká fena. Byť jsem od chvíle, kdy jsem začala hledat vhodný vrh, počítala s tím, že se budeme věnovat i sportu, nějaké předpoklady byly posledním kritériem při výběru. Našla jsem ji podle zajímavého, do Čech nepříbuzného rodokmenu, podle poměrně světlé barvy rodičů, zejména matky a v neposlední řadě podle toho, že byla velká naděje, že bude po rodičích celkem velká. Lara mi všechna má očekávání splnila do posledního a přidala i něco navíc.

            Když jsme si ze Slovinska přivezly dvouměsíční vlkošedé klubíčko, těšila jsem se, až s ní začnu něco dělat a tak jsem po pár dnech běhala po zahradě s hračkami, abych malou Larušku upoutala, nosila u sebe neustále pamlsky a užívala si s ní každé chvíle. Brala jsem ji s sebou na závody v agility, aby se otrkala, a i když mnoho lidí nechápalo, že nemám nějaké sportovnější plemeno (nejčastěji zmiňovali border kolii), sklízela úspěch na všech frontách, protože byla prostě slaďoučký medvídek.

            Možná i zbytečně brzo, okolo tří měsíců, jsem ji začala učit jednoduché triky z dogdancingu, obcházení mne i předmětů, slalom mezi nohami a další. Na cvičáku si proběhla své první tunýlky, a i když jsem dřív měla pocit, že cvičit už se zkušeným psem, jakým tou dobou byly Aida i Justýnka, je přeci větší zábava, než učit tunýlky a triky mladého psa, neskutečně jsem si s ní užívala (a stále užívám) každou minutu. V začátcích neexistovalo mnoho lidí, kteří by věřili, že to dotáhneme snad alespoň k dogdancingové sestavě a celému parkuru agility, postupně ale nedůvěřivci odpadali, neboť Lara byla a stále je skvělá.

            Když jsme se vydaly na naše první dogdancingové závody, neoficiální a juniorské, jela jsem tam jen s úmyslem ji zase trošku otrkat a to, co tam předvedla, mě dostalo do kolen. Byť zpočátku nereagovala na pamlsky ani hračky, při samotném vystoupení se předvedla jako profík. Na závodech dalších už jsme stály na bedně a tak jsem se odhodlala vydat se i na závody oficiální, kde se nám třetím místem v kategorii Heelwork to Music begginers povedlo kvalifikovat na mistrovství ČR.

            A jak to dělám, že je Lara se mnou ochotná pracovat a baví ji to? Především zpočátku jsem se snažila ji do toho zbláznit, být veselá, neustále chválit a cvičit jen mimoděk. Nejsem zastáncem trénování pouze podle něčího vzoru. Spoustu lidí obdivuji, ale snažím si to nejlepší vzít od každého z nich. Hlavní věcí, kterou se snažím dodržovat, je používání zdravého selského rozumu. Nepotřebuji obsáhlou metodiku na to, abych poznala, jestli to psa baví nebo ne. Zdá se mi ale, že v dnešní době mnoho lidí udělá pět opakování cviku jen proto, že to někdo někdy (možná i v jiné situaci) řekl, nehledě na to, jestli to má nebo nemá význam.        

V letošním roce jsem si na klubovém táboře na cvičení půjčovala několik šarplaninců. A stejné pravidlo jako u Lary, prostě psa do cvičení zbláznit, se mi osvědčilo i u nich a tak vesele běhali do tunelů, skákali přes skočky i kruhem, chodili po kladině a áčku. A všechno proto, že jsem měla odměnu a proto, že je to přece hrozná legrace. A o to tady jde. 

Netvrdím, že cvičit s krašským pasteveckým psem je jednoduché, ale stejně tak si nemyslím, že je to nemožné. Krašák je pastevec a hlídač každým coulem, pokud vyhodnotí situaci jako nebezpečnou, zkrátka jedná, bez ohledu na to, že je zrovna uprostřed zkoušky. Když si ho ale získáte, získáte zároveň jeho obrovské srdce, které by se do malého tělíčka prostě nevešlo, a získáte parťáka do nepohody, který Vás nezradí. A i když možná pokaždé neodcvičí podle Vašich představ a nevyhraje všechny poháry, často si získá srdce všech diváků a soupeřů, protože je zkrátka jedinečný. A to také není málo. 

Marie - Anna Kociánová, vyšlo v časopise Pes přítel člověka 2/2016

Chovatelská stanice BONSAI SHE-KRA


Kutná Hora
604686837 shekra@seznam.cz
Vytvořeno službou Webnode