Klubová výstava Nechranice 3. 9. 2016

Sice to ode mne není moc hezké, ale přiznávám, že když jsem zjistila, že klubovka na Nechranicích bude v termínu, kdy mamka pravděpodobně odletí na konferenci do Litvy, měla jsem vcelku radost. Přeci jen, výstava bez ní měla být zase něco nového, vytáhnout tátu mezi šarplaninské kamarády mi připadalo jako skvělý nápad a vůbec jsem si říkala, že by to mohlo být zajímavé. S přibližujícím se termínem však mé nadšení vystřídaly obavy, protože to všechno bylo na mně. Když něco pokazím, bude to moje chyba, když něco zapomenu, nebudu to mít na koho svést a vůbec, z celé akce jsem byla nervózní. Tentokrát jsem se rozhodla, že nebudu na výstavu plést uzlíky, nicméně mi v úterý (čtyři dny do výstavy) mamka oznámila, že slíbila, že napletu, takže jsem během poměrně krátkého času dala dohromady zhruba 30 uzlíků. Deky a nůžky, ze kterých mám puchýř ještě teď, ale nechci vidět minimálně měsíc, což je docela nepraktické, vzhledem k tomu, že následující výstava se koná už první říjnový den. Přípravy na Nechranice byly o to větší, že to byla výstava při příležitosti 30. výročí klubu, takže se všechny letošní schůze alespoň částečně točily kolem ní. I když mám všechno dění z první ruky, řadou věcí jsem byla překvapena, i když musím říct, že většinou velmi mile.

            V pátek odpoledne, když jsem přijela ze školy, jsem se tedy do příprav dala i já, učesala Polyho, nachystala věci, svačinu, nastříhala další tunu dek, které mi měly být zábavou na dlouhou cestu a dokonce jsem se i donutila jít spát brzo, protože budík na 4:15 mi byl dostatečným strašákem. Přestože jsem se totiž snažila vše nachystat už v pátek, znám se a samozřejmě se mi to moc nepovedlo, takže velká většina příprav stejně zůstala na sobotní ráno.

Kupodivu jsem vše (i to odporné vstávání) zvládla v pořádku a v půl šesté už seděla s tátou a Polym v autě směr Vikletice. Po cestě jsem stihla doplést deset uzlů, čímž se mi dost ulevilo. Zdálo se, že na místě budeme s velikým předstihem, bohužel nám však plán překazila uzavírka sjezdu na Slaný, takže objížďka, která nás i s blouděním stála skoro hodinu, nás zpozdila tak, že první jsme v kempu rozhodně nebyli. Když jsem zjistila, že chatku dostanu cca v jedenáct a že táta chce co nejdřív odjet, trošku mě to znervóznělo, takže Poly chvíli putoval z ruky do ruky a zanedlouho skončil u stromu. Hned po tom, co jsem však dědka udala, vyfásla jsem malou Šidákovic Nerynu, se kterou jsem cvičila na táboře. Protože však času bylo jako vždy málo, nezbývalo, než se pustit do příprav pohárů, stánku, cen a vůbec všeho, co se zkrátka musí. Uteklo to rychle a samotná výstava mohla začít. Vzhledem k tomu, že po ránu je práce nejvíc, společného zahájení už se moc neúčastním a když, tak skočím do kruhu, představím nás a zase mizím. Poly ostatní psy moc nemusí, takže jsem se úvodu pro jistotu rovnou vzdala a raději se věnovala akutnějším věcem. Málem bych zapomněla, že na výstavu dorazila i naše miminka „Andra Bigy“ a „Aslan Vik“, kteří bydlí se svými páníčky kousek od Prahy. Poly tedy tentokrát nenosil číslo 1, ale až dvojku. Nejsem si jistá, jestli dětičky poznal, každopádně ho štvaly úplně stejně jako ty naše. Jako první tedy nastoupil malý Aslánek, který byl posouzen opravdu rychle, a do kruhu jsem mohla já s Apollónem. Oběhli jsme jedno kolečko, chvilku stáli v postoji a bylo. Mezitím se nám uvolnila chatka, takže Polyho jsem z kruhu zavřela rovnou do ní a pro mne nastala ta pohodovější část dne, kdy jsem střídavě seděla ve stánku, s někým si povídala a vůbec se tak nějak všude motala. Občas jsem se dokonce stihla juknout do kruhu, co za psy tam vůbec je. Protože přihlášený počet psů (48) byl opravdu extrémní, tak ani s rychlým posuzováním Pregrada Gvozdenoviče ze Srbska nebylo vše hotovo za chvíli. Báli jsme se, aby účastníci nebyli otrávení dlouhým čekáním, takže vyhlašování mohlo nastat téměř hned. Nicméně někomu se možná nelíbila ani prodleva, během které jsem se dokonce i já přimotala k úřadování, takže jsem se za pochodu učila vyplňovat richter book, diplomy a vůbec všechno, co k tomu patří. Ještě předtím jsem však přemýšlela, jak budu stíhat předávat ceny a zároveň předvádět Polyho, takže mě nenapadlo nic lepšího, než mu sehnat handlera. Nikoho z lidí, kteří mě aspoň trošku znají, asi nemohlo překvapit, že Poly má tentokrát víc fotek s Jitkou než se mnou. Ale musím říct, že jsem na své rozhodnutí pyšná, protože jsem ho poprvé viděla se předvést. Když vystavovala mamka, neměla jsem z toho zpočátku rozum a později jsem naopak zpoza pásky nadávala, cože to tam předvádí a navigovala ji, jak to má udělat lépe. Teď jsem se ale opravdu kochala. Poly získal za krašáky titul BOV (Nejlepší veterán) a BOB (nejlepší z plemene), tudíž se v kruhu později objevil ještě dvakrát, aby se předvedl i mezi šarplaninci. Tentokrát nám vyhlašování šlo od ruky, pomáhající Petr měl skoro pocit, že bych to zvládla i sama. Několik výsledků mě velmi překvapilo, některé kladně, jiné záporně, ale to známe, tohle je prostě krasobruslení. Dojemný však byl okamžik, kdy své kolečko běželi veteráni – jedenáctiletá Ulli, desetiletý Apollón a osmiletý Anthylis. Slova rozhodčího, že mu sice srdce říká, že vyhrát by měl šarplaninec, ale tentokrát to je prostě krašákovo, mě opravdu potěšila a já si to konečně užila z jiné strany. A musím říct, že jen tak si „fandit“ bylo opravdu příjemné. V soutěži o Best in show už sice vyhrál Štěpánin Neron, nicméně ani malý krašák se neztratil. A výstava byla za námi. Většinou to pro mne znamená to, že zabalím stánek, poklidím ceny a pak už se jen tak motám kolem a občas s něčím pomůžu. Tentokrát jsem však ještě usedla k papírům a místo mamky jsem zapisovala bonitaci a výsledky do výstavních knížek. A musím říct, že už nikdy nebudu do nikoho hučet, ať už mi vyhoví, protože je to opravdu otravné. Ve chvíli, kdy ostatní už slavili, jsme s Jitkou stále seděly nad kartami a papíry a snažili se, se zbavit lidí, co na všechno příšerně spěchali. Tak, jak jsem po pořádání závodů, tábora a po svých prvních zkušenostech z brigády v restauraci říkala, že by si to měl zkusit každý, přidávám to i k tomuto, protože nad něčím přemýšlet, když neustále někoho posloucháte, to je fakt skvělé. Takže pro příště, pokud se připlete k něčemu podobnému, prostě mlčte, ono nám to pomůže nejvíc.

O to větší odměnou pak bylo si jen v klidu sednout, jíst a pít. Dlouhá léta poslouchám vzpomínky našich kamarádů, jak slavili tam a tam a jaké to bylo skvělé. Část si nepamatuji vůbec, část jen jako malé dítě, které z toho nic nemělo. Tak musím říct, že teď jsem si to konečně užila. Dlouhé povídání, slavení a vůbec, prostě pohoda. Později večer přijel i táta, který nakonec po půlnoci vytáhl i kytaru. I když jsem tentokrát nevydržela poslední (mi chyběla Jitka :-)), protože kolem druhé padla únava už i na mne, opravdu jsem si to užila a doufám, že takových fajn akcí bude více. Konečně to celé byla výstava jako dřív – s hojnou účastní a pořádnou oslavou.          

Chovatelská stanice BONSAI SHE-KRA


Kutná Hora
604686837 shekra@seznam.cz
Vytvořeno službou Webnode