Krašský ovčák
Podprůměrný ohař, mizerný retrívr a ovčák jen úředně, avšak vynikající hlídač a perfektní pastevecký pes, zároveň v těch pravých rukou schopný a ochotný plnit roli služebního psa. Takové je v kostce i podle samotných Slovinců jejich národní plemeno krašský ovčák, chlouba mezi čtyřmi plemeny, nad kterými mají Slovinci patronát nebo je považují za své.
Povahou pravý pastevec
I když jde oficiálně opravdu o ovčáka, krašák nikdy nebude jako správný ovčák shánět stádo ovcí na povely psovoda. Sám se však o stádo dokáže velmi dobře postarat i několik dní, odkázán pouze sám na sebe. V dnešní době už krašák obvykle plní spíše funkci hlídacího a rodinného psa, ale i to zvládá na jedničku. Pokud navštívíte bez doprovodu jeho majitelů krašského ovčáka na jeho pozemku, pravděpodobně vás nepřivítá úplně vřele, protože jste zkrátka vetřelec. Pokud mu ale jeho páníček ukáže, že se tam nechystáte krást ani dělat nic špatného, nejspíše si půjde po svém, ale z povzdálí vás bude bedlivě sledovat. V neutrálním prostředí je krašský ovčák obvykle ke kolemjdoucím nevšímavý. Pastevci ale mají sloní paměť, a pokud mu jednou ublížíte, jen tak vám to neodpustí.
Slovinský poklad
Krašský ovčák rozhodně není novým plemenem, existuje již několik staletí. Podle legendy tito psi pravděpodobně následovali Ilyry migrující Istrií a Dalmatskými ostrovy, kteří se pak usadili v oblasti Kraského pohoří. První písemný důkaz existence krašáků pochází z roku 1689 z knihy barona Janeze Vajkarta Valvasora „Sláva vejvodství Carniolu.“
Plemeno bylo uznáno FCI už v roce 1937, tehdy však ještě jako Ilyrský ovčák. O jedenáct let později, v roce 1948 na valném shromáždění FCI v Bledu (Slovinsko), byl standard doplněn a znovu uznán. Plemeno Ilyrský ovčák tehdy zahrnovalo dnešního krašského ovčáka a šarplanince, až 16. března 1968 byla plemena oficiálně rozdělena na šarplanince a ovčáka z Kraského masívu a od té doby jejich vývoj pokračuje odděleně, byť je to vzhledem k jejich podobnosti možná jen těžko uvěřitelné. Krašský ovčák se stal ve Slovinsku mezi jejich čtyřmi národními plemeny doslova pokladem a Slovinci jsou na něj náležitě a plným právem hrdí.
Krom Slovinska a České republiky se s pár krašáky můžeme setkat i v jiných zemích světa, např. ve Švédsku, Rakousku nebo Německu. Jedná se však spíš o výjimky a systematicky se tam chovu nevěnují.
Nejmenší z pastevců
Ideální krašský ovčák měří v kohoutku přibližně 60 centimetrů (fena 57 centimetrů) a váží něco mezi 25 a 42 kilogramy, dle kohoutkové výšky a stavby těla. Pokud je však pes kompaktní a má silnější kostru, nikdo nezjišťuje, jestli se vejde do standardem dané hmotnosti a větší chybou je, pokud hmotnost standardu sice odpovídá, ale pes je prostě tlustý. Jedná se o harmonického, robustního a silně stavěného psa, který má dobře vyvinuté osvalení a má velice silnou konstituci.
Správný krašák je vlkošedé barvy, bez výraznějších barevných přechodů, k břichu a končetinám je však žádoucí světlejší až písková barva, velmi žádoucí je také tmavá maska. Jeho srst by měla být dlouhá a bohatá, poskytující výbornou ochranu před zimou i teplem.
Hlava je příjemného vzhledu, nesmí být příliš jemná ani hrubá. Pokud hlavu uvidíte seshora, je ve výši uší širší a směrem k čenichu se zužuje. Mozkovna je o něco delší než tlama, pysky ideálně dobře přilehlé, černě pigmentované. Krašští ovčáci mají nůžkový skus a jakýkoliv chybějící zub je vyřazující vadou. Trup psa je střední délky a dobře vyvinutý, hrudní partie je ale dlouhá. Hřbet správného jedince je rovný, spáditá či přestavěná záď patří mezi velice nežádoucí vady. Ocas je především pevně nasazený k tělu, v normální poloze je šavlovitý, na špičce často s malým háčkem. V afektu jej pes zvedá k linii hřbetu nebo nad ni, jinak je nesen klidně, obvykle nízko. Pes v dobré kondici se pohybuje harmonicky a pružně, nejčastěji elegantním klusem.
Trocha oficialit
Patronát nad tímto plemenem drží Slovinsko, které si krašáka velice váží. Je zařazený do II. FCI skupiny (pinčové, knírači, molosové a švýcarští salašničtí psi), sekce 2.2 (molosoidní plemena horského typu, bez zkoušky z výkonu). V zemi původu pro plemeno existují dva kluby – DLVKOS a KKOS, oba pořádají výstavy a další akce. V České republice si krašáky pod svá křídla vzal Sarplaninac club (dříve Klub chovatelů jugoslávských ovčáků) a i když je v klubu ve velké menšině, prosadí se občas i mezi daleko početnějšími šarplaninci.
Moderní? Nikdy!
Na spoustu plemen někdy dolehne nápor módní vlny, kdy si takového psa chce pořídit téměř každý, protože… (např. se ukázal v televizi). Spoustě krásných plemen to však bohužel také velice škodí, protože kvantita mnohdy ubírá na kvalitě. U krašských ovčáků toto rozhodně minimálně v blízké době nehrozí. V České republice je momentálně méně než třicet jedinců, z toho aktivně (výstavy, chov) je jich využíváno asi pět. Za celou jejich existenci v ČR (od roku 1999) bylo vydáno necelých padesát zápisových čísel, což za šestnáct let není mnoho.
Krašáků je v Čechách stále jako šafránu
První fena, která byla do ČR přivezená v roce 1999, byla Unča Anakatska, zemřela v loňském roce v nedožitých šestnácti letech. Přispěla do chovu třemi početnými vrhy v letech 2001, 2002 a 2004, od té doby však chov krašských ovčáků v Čechách poněkud stagnoval. Z dcer Unči se do chovu zapojila pouze fena z druhého vrhu, Bigy. V chovatelské stanici Od Studené chodby po ní byly odchovány dva vrhy (2006, 2008). Z jejího prvního vrhu, ve spojení s nádherným slovinským Aronem, pochází i Apollón od Studené chodby, momentálně výstavně nejúspěšnější krašák v Čechách. Počet krašských pasteveckých psů u nás částečně posílily i další importy ze země původu - ze Slovinska. Nicméně do chovu zasáhla teprve v roce 2013 Atena Bučnovaška a v chovatelské stanici My sentinel přivedla na svět pět štěňat, jejichž otcem je importovaný pes Igor. Jediná fenka z vrhu ovšem odputovala do Švédska, takže z tohoto vrhu bohužel žádná pokračovatelka chovu v Čechách nezůstala. Roku 2014 byli do Čech importováni dva jedinci ze slovinské chovatelské stanice Silber – fena Lina a pes Lex, tak můžeme doufat, že i oni obohatí český chov. Na jaře 2015 se konečně zadařilo i Ajně Bučnovaška a Světová vítězka ze Salzburku 2012 a mnohonásobná šampionka se stala matkou čtyř fenek v chovatelské stanici Bel Colpo. Otcem vrhu je, stejně jako u vrhu její sestry, pes Igor. Vzhledem k tomu, že dvě fenky zůstaly přímo doma u chovatelky, je víc než pravděpodobné, že se s nimi budeme setkávat i na výstavách.
Krašský pastevecký pes u nás stále patří mezi málopočetná plemena a jeho popularita roste jen velmi pozvolna. Na mezinárodních výstavách se prezentují maximálně dva jedinci a ani na klubových výstavách není situace o mnoho lepší. Výjimkou jsou podzimní speciální výstavy na Moravě, kde se občas sejde i pět (!!!) vystavovaných jedinců. Kvalita v Česku chovaných jedinců je však na velmi vysoké úrovni. Svědčí o tom nejen to, že na klubových a speciálních výstavách se občas prosadí i mezi početnějšími šarplaninci a získají titul BIS (Ajna Bučnovaška v roce 2012, Apollón od Studené chodby v letech 2007 a 2013), ale i úspěchy na světových výstavách. Apollón v roce 2009 získal tituly CAC a res. CACIB na světové výstavě v Bratislavě a roku 2014 v Brně na výstavě Evropské titul Evropský vítěz a BOB, Ajna v roce 2012 CACIB a Světový vítěz - fena na světové výstavě v Salzburgu. Zdaleka se tedy neztratí ani mezi krašáky ze země původu. Na letošní (2015) Mezinárodní výstavě psů v Litoměřicích se povedl další úspěch, kdy pes Apollón Od Studené chodby jako první český krašák stanul na stupních vítězů v závěrečných soutěžích a odnesl si 2. místo v soutěži BIS veteran. O pár minut později uspěla i další fena, a to Lina Silber, stejně jako Apollón v majetku PhDr. Radky Šumberové, která v soutěži BIG Junior II. skupiny FCI vypadla až těsně před oceněním a skončila tak vlastně na 2. místě.
Na našich výstavách stabilně registrujeme potenciální zájemce o toto plemeno. Nicméně pokud by pokračovala situace, kdy se za patnáct let povedlo odchovat pouze sedm vrhů, počet krašských pasteveckých psů se u nás nejspíš zvyšovat nebude, protože málokdo je ochotný čekat na štěně i několik let nebo ho dovézt ze Slovinska.
Přestože se může zdát, že budoucnost krašských ovčáků v České republice není moc slibná, plemeno si drží svůj stálý okruh příznivců, jednou za čas oživený nějakou novou tváří. A doufáme, že se nyní díky nadějným vrhům i importům povede zopakovat situaci v dobách Unči, kdy se narodily za čtyři roky tři početné vrhy a se štěňaty třeba získáme nové příznivce plemene a chovu. Krašský ovčák by si to jistě zasloužil.
Radka Šumberová + Marie - Anna Kociánová,
vyšlo v časopise Pes přítel člověka 2/2016