.JPG)
Kumer 1.5.2013
Na 1. Máje jsme měli už dlouho dopředu naplánovaný se šarplaninci výstup na Kumer. Ve skutečnosti se o výstup příliš nekonalo, protože jsme těch necelých pět kilometrů šli více - méně po rovině. Nejnižší pohoří v Čechách, což je právě Kumer vlastně není pohoří, ale spíše placka na hranici středu a severu Čech. Při delší vycházce se můžete dostat třeba až ke psímu kostelu, kam jsme my ale nedošli. Ale teď už k samotnému průběhu akce.
Ráno jsme v pohodových devět hodin vyrazili s mamkou a celou smečkou (krašák Apollon a dvě šeltie Aida a Justýnka) směr Ralsko – Hradčany. Cesta probíhala normálně, s mamkou jsme si povídaly a celou hodinku a půl jsme zdárně přežily. Když jsme dorazily na místo, nebyl nikde nikdo, žádná auta, žádní psi. Řekly jsme si, že asi jedeme brzo, což se u šarplaninců stává lehce. Vyvenčily jsme psiska a už za stromy na „parkovišti“ spatřily Barona s páníčkem Standou, kteří dorazili jen asi deset minut po nás. Zrovna se mi pořád chtělo říkat „error“ a že jsem k tomu měla hned několik příležitostí. Několikrát jsem toto slovíčko, v překladu znamenající „chyba“ zopakovala, když Šmakalovi na místě nebyli ani v čas srazu, ale až deset minut po něm. Příležitost k vyřčení slova se mi zjevila hned záhy, kdy Šidáci přijeli pouhé čtyři minuty po čase, uvedeném jako dobu „startu“. Aby přijeli tak brzo, a to nemyslím ironicky, se nestává moc často. Když už jsme se sešli (bylo nás pouhých 12 lidí a 9 psů, z toho 1 krašák, 2 šeltie a zbytek šarplaninci), rozhodli jsme se vyrazit na nejkratší možný okruh, dlouhý přibližně 4,5 km. Nejdříve jsme šli jako první spolu se Šmakalovými. Po pár metrech nás čekala vyhlídka. Několik odvážlivců, mezi nimi i my jsme se tedy vyšplhali nahoru, a že to nebylo vůbec jednoduché. Když jsme ale tuto nástrahu zdolali, naskytl se nám krásný výhled na okolí. Viděli jsme i přistávací dráhu letiště, a protože jsme měli štěstí, tak i přistávající letadlo. A opět se mi naskytla příležitost, říct „error“. Na vyhlídku vylezli totiž i Šidáci J. Za to si zaslouží palec nahoru. Cesta dolů byla ovšem ještě horší, protože to docela klouzalo. Dole jsme počkali ještě na poslední skupinku (kdopak to asi byl) a pokračovali. Další zázrak dne se konal hned záhy. Nepřidali jsme se totiž k nejryhlejší skupince, tzv. letcům Šmakalovým, se kterými chodíme vždycky, ale k pomalejším Šidákům s jejich Myškou a Wericou. S nimi jsme šli celou cestu a téma hovoru bych shrnula jako „od Cílka k Litoměřické výstavě“. Probrali jsme toho tedy spoustu. Skvělý výlet, který jsme brali jako rozcvičku na pomalu se blížící šarplaninský tábor v Nových Hradech. Poté jsme popojeli k hospůdce, kde jsme si dali malinký oběd a pak už se rozjeli ke svým domovům. Tento den mě dovedl k mnoha zamyšlením, tak se na ně podívejte: 1. Proč chodit tak rychle vepředu, pomalejším tempem vzadu toho vidíme a probereme víc. 2. K čemu na takovýchto akcích potřebujeme hodně lidí, vždyť v komornější atmosféře je výlet taky fajn. Samozřejmě jsem ráda, když lidé dorazí, ale nechci hrotit, že ne. 3. Když dorazíte do Ralska, ještě to neznamená, že jste v Ralsku. V okolí Ralska se totiž nechází snad milion vesniček, které na ceduli vždy mají napsány Ralsko, ale pod ním je ještě malinká cedulička, na které je název vesničky. Ralsko se tedy rozléhá na několika hektarech všeho možného. 4. V Ralsku - něco mají krásnou cvalovku.
A nakonec jsme se domluvili že na Kumer vyrazíme na podzim na houby, takže houby, těšte se! Výlet jsme si moc užili a už se těšíme na příště J.
