Litoměřice (klubová a mezinárodní výstava) 23.-24.5.

            Víkend, ze kterého se do reality budu vracet ještě hodně dlouho, je za námi. Po několikáté jsme vyrazili do Litoměřic na výstavu, poprvé se dvěma krašáky. Ráda bych nejdřív popsala tu spoustu emotivních zážitků, ale asi začnu pěkně po pořádku.

            Je už tradicí, že do cen na výstavy pletu uzlíčky, letos jsem si však vzpomněla docela pozdě, takže jsem týden před výstavou už jen pletla a pletla (dokonce se mi na ruce udělal puchýř od nůžek). Protože jsem v pátek do devíti ještě měla své první taneční, měla jsem strach, že v sobotu nebudu chodit, jak mě budou nohy z vysokých podpatků bolet. Naštěstí to dopadlo dobře a v pátek jsem se vrátila sice vysmátá, ale nebolavá.

            V sobotu jsme se tedy z domu vyhrabali ve složení já, mamka, Poly a Lara v brzkou ranní hodinu a razili směr Litoměřice. Tam už čekali Šmakalovi a Verča Balíková, kteří měli dokonce postavený stánek. Ten jsem letos po mnoha letech téměř opustila a myslím, že to Anička s Lukášem zvládli i beze mne. I tak jsem se ale hned po příjezdu vrhla do chystání všeho možného a současně jsem tedy vydávala s Petrem desky a katalogy, chystala poháry a další ceny, vyháněla lidi z kruhu, naháněla je k nám, mazlila štěňátka, všechny vítala, občas kontrolovala naše psy a zkrátka dělala vše proto, aby výstava probíhala tak, jak má. Na úvodní společné předvedení jsem socializačně vzala Laru, zkusila s ní pár triků, představila nás jako první, abych ostatním předvedla, jak to má vypadat a mazala pro Polyho, který jako veterán nastupoval jako první. Panu Bjelicovi se Poly jako vždy líbil, oběhli jsme jedno kolečko, nějakou dobu stáli v postoji, jen jsem rychle přehodila psa a to samé, jen s víc běháním mě čekalo s Larou. Výsledky nám sice zůstaly utajené, jako to máme na klubovkách zvykem, ale měla jsem dobrý pocit. Psíky jsem dala do klece, šla dochystat ceny a pomoci chvíli do stánku, kde se mi povedlo prodat pár triček a samolepek. Následně jsem se rozhodla, že stánek zvládnou beze mne v pohodě a šla si chvíli popovídat za Jitkou a mamkou. Vše odsýpalo jak má, já se chvílemi motala ve stánku, chvílemi dělala cokoliv jiného, co bylo potřeba. Posuzování odsýpalo pěkně a netrvalo dlouho, já mamce připravila Polyho a sama si vzala Laru, abychom se dozvěděly naše výsledky a zaběhaly o BOBa. Oba psíci vyhráli svou třídu a BOB se nakonec stal titulem Apollónkovým. Psy jsem rychle dala mamce a chopila se rozdávání cen, neboť jsem zjistila, že nikdo jiný se v nich už nevyzná a rozdávat je ani nechce – to jsem to dopracovalaJ. Klubovým vítězem psů se stal Štěpánčin Rimy Nero Ště-kot North, který následně získal i BOB, u fen jím byla Šidákovic Indiana Dixi Sharislands. Po výstavě jsme se rozhodly, že tím nejlepším řešením bude jít slavit do Koliby. A rozhodnutí to byla určitě správné. Začalo se jídlem a pak jsme začali připíjet. Jedna lahev šampaňského padla za BOBa Nera, druhá za klubovou vítězku Dixinu, třetí za BIG skupiny loveckých plemen, čtvrtá za BOBa Apollónka a poslední za pana Bjelicu, který nám výstavu ze Srbska přijel posoudit i přes to, že se donedávna potýkal s velkými zdravotními potížemi. Za to odpoledne a brzký večer jsme se moc nasmály, s mamkou jsme byly přesvědčovány, ať vezmeme krašáky na výstavu do Srbska, já bych se tam měla ideálně vdát J. V dobré náladě jsme odjížděly s mamkou do Brozan, kam za námi zanedlouho dorazily Jana se Zuzkou a mohly jsme pokračovat. Poklidně jsme popovídaly (resp. protože tam nebyla Jitka, která většinou ve vyprávění vede, nejvíc jsem toho namluvila já).

            V neděli ráno bylo vstávání krušné a poprvé se nám povedlo zaspat, protože ani mamka ani psi nestrašili od pěti od rána. Zběsile jsme tedy naházely věci i psy do auta a spěchaly na výstaviště, což jsme ale nakonec stihly krásně a ještě viděly pár dog (argentinských, kanárských i bordeauxských). Na výstavišti byla od šarplaninců jen Verča, u které jsme se utábořili u našeho bývalého kruhu a očekávali posouzení krašáků. Rozhodčím byl tentokrát Andráš Polgár, který nás posuzoval poněkolikáté, a celkem jsem se k němu těšila. Oba psy jsem předváděla já, jen jsem přehazovala čísla. Z Apollónka byl nadšený, našeho důchodce zná od Polyho mládí a prý vypadá pořád dobře. Hned jak jsem vyšla z kruhu s Polym, přebírala jsem od mamky Larunku, se kterou bylo posouzení sice trošičku delší, protože je to přeci jen mlaďoška. Nicméně i ta se líbila, byť asi ne tolik, jako okouzlující Apollón, který nakonec získal i titul BOB. I když už není nejmladší, stále je to milý pes přátelské povahy, kterého je ve světě šarplaninců a krašáků skoro ostuda neznat. Chviličku po našem posouzení dorazili Šidáci a o zábavu bylo postaráno. Čekání na jejich posouzení a závěrečky jsme si krátili spoustou povídání. Když na šarplanince konečně přišla řada, jala jsem se s foťákem fandění. Rosťa s Mrkýnem si nejdřív vyběhali CACe, kde se pořádně proběhli, následně v soutěži o CACIBa porazil Barina a nakonec o BOBa i Šanu. Bylo tedy jisté, s kým si na ty závěrečky počkáme, z čehož jsem měla neskutečnou radost. Vůbec jsem před posouzením šarplaninců měla větší nervy než před krašáky. S mamkou, Jitkou a Rosťou jsme se šli najíst do Koliby, abychom si trochu odpočinuli a načerpali síly na závěrečky. Vyzvedli jsme si poháry a vůbec si užívali příjemný den.

Když přišel čas na závěrečky, začala jsem být v jednom kole. Šidáci nakonec zůstali, byť se rozhodli nevystavovat a jen vyzvednout pohár a byli mi úžasnou psychickou podporou, za což jim patří veliký dík. Když přišli na řadu veteráni posuzovaní Andrášem Polgárem, za náš klub nastoupila Valinka s Dášou a Apollónek se mnou. Oběhli jsme kolečko, při kterém jsme ukázali, v jaké kondici jsou veteráni výstavy. Do užšího výběru pan rozhodčí vybral několik psů a už z toho, že jsme byli mezi nimi, se mi podlamovala kolena. Od ucha k uchu jsem se smála na Jitku a v duchu si říkala, jestli tam mamka někde je, nebo už omdlela, protože si pamatuju, jak je při výstavách vždy nervní. Protože to vypadalo nadějně, Jitka běžela pro foťák a my mezitím oběhli ještě jedno veteránské kolečko. A stalo se něco neskutečného. Apollónek se umístil na nádherném druhém místě v soutěži o nejlepšího veterána dne. Když jsem to slyšela, k slzám jsem neměla daleko. Dál už se vše dělo jak ve snu. Povedlo se to, o co jsme se snažili už mnoho let – dostat krašáka na bednu na MVP. A dokázal to náš nejúžasnější dědoušek Apollónek. Z kruhu jsem vybíhala nadšená, venku už na mne čekaly mamka s Jitkou a společně jsme se radovaly a chválily Polyho. Nezbývalo mi moc času a rychle jsem jen popadla Laruščino vodítko a už s ní mazala do kruhu. Soutěž o nejlepšího mladého II. skupiny FCI posuzoval pan Miroslav Václavík a já tam šla především z povinnosti, protože by mě ani ve snu nenapadlo, že by se nám ještě mohlo zadařit. A stalo se něco neuvěřitelného. Larunka postoupila do užšího výběru mezi dva nejlepší psy skupiny. Nakonec ji bernardýn porazil, ale už tohle byl další zázrak dne. Opět jsem v neskutečné euforii a s nadšením běžela za Jitkou a Rosťou, kteří mou radost sdíleli. Před námi už byla už jen soutěž o BIG II. skupiny, kterou posuzoval Nebojsa Savičič, ve které jsme sice už do užšího výběru nepostoupili, ale i tak se pan rozhodčí na Polyho díval docela dlouze. Vyzvedli jsme si tedy aspoň pohár za BOB. S mamkou a Šidáky jsme se ještě notnou chvíli radovali, protože ten úspěch je naprosto neskutečný.

I když mě pár lidí za víkend neskutečně zklamalo, jsem strašně ráda, že máme tak skvělé přátele, jako jsou Rosťa s Jitkou, kteří nám naše úspěchy přejí, dokážou mě povzbudit, uklidnit a pomoci mi. Rozhodně nelituji toho, že s nimi trávíme na výstavách mnoho času, byť jsme tím někomu pravděpodobně trnem v oku. Víkend jsme si ale neskutečně užili a rozhodně si ho nenechám zkazit někým, kdo si nejspíš myslí, že je ředitel zeměkoule. Oběma Vám děkuji za nádherně strávený víkend a vůbec za všechno!                 

Chovatelská stanice BONSAI SHE-KRA


Kutná Hora
604686837 shekra@seznam.cz
Vytvořeno službou Webnode