MČR mládeže Roudnice nad Labem 8. -9. 10.

Mistrovství ČR mládeže v agility 8. - 9. 10. 2016, Roudnice nad Labem

            Mistrovství mládeže je pro nás už nedílnou součástí pejskařské sezony, letos jsem měla tu čest na něm závodit již po čtvrté. Všechny čtyři ročníky se mnou prožila i Aida, se kterou je běh opravdu adrenalin, ale zároveň zábava. V poslední době mám čím dál víc pocit, že se na ni na parkuru můžu spolehnout a že mě podrží. A ověřily jsme si to i tento víkend. Místo akce i termín mi snad už na jaře udělaly velikou radost, konečně jsem to měla někam blízko, do Roudnice to máme jen něco málo přes hodinku a to už je fajn, zvlášť v porovnání s předchozími ročníky, díky kterým jsem krom Litoměřic navštívila i Kroměříž či kemp Pasohlávky přímo u vodní nádrže Nové Mlýny. Organizace se ujala Psí škola Goda v čele s Danou Russovou a připravily nám krásné závody, kde byla úroveň opravdu znát a jediné, co bych si snad dovolila vytknout, byly občasné časové prostoje. Posuzování se ujali dva výborní čeští rozhodčí – Jiřina Máčková a Petr Pupík.

            Vzhledem k blízkosti akce jsme se do Roudnice vydaly až v sobotu ráno a přes menší problémy a bloudění jsme fotbalové hřiště našly. Dokonce i místo pro můj růžový závodní stan se našlo a tak nás mamka nechala na pospas dění a vrátila se domů za zbytkem smečky. Hned ze začátku jsem se vydala na prezenci, kde na nás krom nákresu úvodní hry a nádherné dárkové tašky čekala i vzpomínková trička, bohužel i mou velikostí S dost propadávám, ale aspoň mám v čem spát. Jak už jsem zmínila, jako první se běžela hra, která spočívala v tom, že byl postaven jumpingový parkur, na kterém byly vyznačeny tři tratě, závodník si jednu z nich zvolil, prohlédl a běžel. Hodnotily se ale všechny tři dohromady. Já si vybrala asi tu nejméně běhanou, ale dle mého názoru pro nás nejjednodušší, i když možná ne nejrychlejší. Nakonec tedy náš čas stačil na sedmé místo z asi pětadvaceti závodníků. Čím déle jezdím na mládež, tím mi hra přijde zbytečnější. Zpočátku se mi to zdálo jako fajn zahájení, teď si ale říkám, že se jedná o zbytečně zabité tři hodiny. Letos se den před závody konaly tréninky a dvojzkoušky, takže možností pro osahání překážek a povrchu bylo víc než dost. A když si uvědomím, že běhat se v sobotu v zimě a dešti končilo v osm hodin, trochu mě to mrzí.

            Letošní program byl po vzoru velké republiky lehce změněn oproti letům předchozím, takže se v sobotu běhala pouze družstva. Naše letos stále ztrácelo a nacházelo posledního člena, pevná sestava jsem byla já s Aidičkou, Eliška Mayerová s Beníkem a Týna Živná s Žofinkou, na poslední chvíli jsme sehnaly i čtvrtou členku, ze které se stala právoplatná posila – Týna Matrasová s Novinkou. Jméno tedy nebylo složité vymyslet, název Vořech a tři šeltičky se přímo nabízel. Jako první z týmových běhů se běžel jumping, který nám vyloženě sedl. Jako první z nás bojovala Týnka Matrasová s Novinkou, kterým se povedl krásný čistý běh, druhá běžela Týna 2 s Žofinkou, které běžely luxusně, ale bohužel jedno drobné zaváhání je stálo diskvalifikaci. Nervy nás, čekajících na startu se stupňovaly, a když vybíhala Eliška, jen jsem pevně držela Aidu v ruce. Doběhly krásně a čistě a mně se splnil největší strašák – běžet poslední se dvěma čistými běhy a jedním diskem. Před startem mě neměl kdo uklidňovat, holky už to měly za sebou. Na parkur jsem Aidu nesla skoro vyklepaná, ta družstva by se měla zakázat, normálně nervy nemívám, poslední pošeptání a běžely jsme. Musím říct, že si parkur téměř nepamatuji, jen vím, že ve chvíli, kdy jsme měly před sebou poslední dvě skočky, řvala už v cíli Eliška, mne to hrozně pomohlo (miluju povzbuzování) a valila jsem jako o život a přibíjela očima poslední laťku. Byly jsme v cíli s čistým během a všechny se objímaly. Do konce zbývala jen tři družstva a my se po celou dobu udržely na prvním místě. Tudíž medaile a děsivá výchozí pozice do dalšího běhu byla naše. Nadšeně jsem volala Míše, která mi to nebrala, mámě, která mi to nebrala a jediný reagující článek našeho týmu byla Jitka, která hned cpala flašku na oslavu do ledničky :-). Abych nekřivdila ještě Janče, i ona se nám během soboty ozvala, takže další plusový bodík je její :-). Vyhlášení probíhalo po doběhání prvního kola všech družstev, takže jsme si svou chvíli slávy užily poměrně brzo. Vyhlašovalo se prvních pět míst, takže obejít všechny a podat jim ruku byla naše milá vítězná povinnost. A naše chvilka slávy byla též parádní.

Před námi byl druhý běh, finálové agility družstev a hodiny už ukazovaly příšerný čas. Parkur se mi vcelku líbil, ale po prohlídce jsme měly ještě spoustu času. Nervy pracovaly na plné obrátky a musím říct, že takhle vyklepaná jsem u agility nikdy nebyla. Náš čas se přiblížil a my se pomalu chystaly. Byla jsem označena koordinátorkou týmu, když jsem poctivě nahlašovala pořadí členek týmu a honila holky, ať už jdou chystat pejsky. Měly jsme náskok pěti trestných bodů před skvělým Dred týmem, ale naše nervy bohužel opravdu zapracovaly a tak jediná doběhnuvší z nás byla Týna se Žofinkou, které si vynahradily předchozí běh. Ale musím říct, že jsem si celý běh s Aidou užila a smála se na plné kolo :-). A až na ten jeden malý disk to bylo myslím slušné. Titul domů tedy sice nevezeme, ale velikou zkušenost určitě. Po doběhu jsem trochu smutně volala Jitce, že teda jako druhý běh bída, ale že oslavíme aspoň ten předchozí.

Protože jsem z Roudnice pokračovala do Slaného spolu s Wohankovými, bylo přede mnou ještě pár hodin čekání, až se odběhají largové a proběhne vyhlášení agility družstev. Když bylo vše odběháno a my se konečně chystali k odjezdu, stalo se něco opravdu nemilého, zjistili jsme, že máme jaksi píchlou pneumatiku. S Julčou jsme se tedy vydaly hledat pomoc a odchytily jednoho z organizátorů, který se tak alespoň ulil z uklízení překážek. Volala jsem tedy Rosťovi, že to ještě chvíli potrvá, ovšem zděsil mě informací, že jel na nákup a už čeká ve Slaném, to jsem si říkala, že snad pojedu stopem :-). Nakonec se však problém vyřešil a my konečně vyjeli směr Lidl Slaný, kde už čekal Rosťa, kterému jsem v tu chvíli byla opravdu vděčná, že mě nepřizabil, protože bych mu to snad ani nemohla mít za zlé. K Šidákům, kteří mě na noc vzali pod svá křídla, jsme dorazili tak v půl desáté a musím říct, že to byla přesně ta chvíle, kdy jsem si říkala, že se na to můžu vykašlat, zůstat u nich a druhý den se vyprdnout na závodění, protože budíček v půl sedmé byl opravdu děsivý. Smála jsem se, že se tam mám líp než doma, hned jak jsem vymrzlá dorazila, mi Jitka servírovala skvělou večeři, pak jsme si v klidu sedli, slavili náš úspěch a povídali do dlouhých nočních hodin. Ráno jsme měly s Jitkou, která byla vylosována k mému odvozu zpět do Slaného, budík už na půl sedmou, k snídani jsem kromě kafe dostala i skvělou buchtu, což byla i moje svačina na celý den, protože ta krabička byla fakt narvaná :-). I když teda jsem se u snídaně jen těžce bránila odvětit na přesvědčování, ať víc jím, jak je snídaně důležitá, něco ve smyslu „Ano matko.“ Dokonce i skoro včas se nám povedlo vyrazit směr Slaný, kde už na mne čekali zase Wohankovi, se kterými jsem pokračovala do Roudnice.

Neděle patřila soutěži jednotlivců, tudíž jsme běhaly s novým a čistým štítem. Začínalo se opět jumpingem, který mi ale už při prohlídce vůbec nesednul. Nebyla jsem schopná vymyslet si vedení, se kterým bych byla spokojená, a vůbec se mi to prostě nelíbilo, což bylo bohužel vidět i na naší souhře. Diskly jsme se asi na desáté překážce, kdy jsem tam byla pozdě, a Aida skočila skočku z druhé strany. Do konce jsme to nějak uplácaly, ale mít odměny na druhé straně, vyběhnu z parkuru už tam, běh jsme si ani trochu neužily a musím říct, že mě tentokrát ani nějak extra nemrzelo, že jsme se diskly, protože mě ten parkur prostě nebavil a neměla jsem z něj dobrý pocit. Když jsem zklamaně volala Jitce, že jsme tak brzo vstávaly kvůli takové hrůze, trochu se mi ulevilo, zanadávala jsem pak do telefonu i mamce a Míše a byla jsem spokojená. Před námi bylo celodenní únavné čekání, které jsem si krátila sledováním ostatních týmů, povídání s kamarády a jídlem.

Poslední běh víkendu bylo finálové agility jednotlivců, které se mi vcelku líbilo, věděla jsem, že máme šanci ho zaběhnout a chtěla jsem si to užít, protože už nám o nic nešlo. Startovaly jsme jako osmé z medíků, já zahodila většinu oblečení a konečně běžela jen v triku a legínách. A všechno nám hrálo do karet a doběhly jsme nádherně, čistě a opravdu si to užily. Chvíli jsme se držely i na prvním místě, v konečném výsledku nám to ale vyneslo poslední vyhlašované – páté místo, takže bylo na co čekat. Obvolala jsem všechny naše podporovatele, od Jitky dostala málem vynadáno, že málo jím (už zase se hodilo odvětit „ano mami“ :-)), ale zároveň jsem dostala podrobný popis výsledků Velké Pardubické, která se běžela právě tuto neděli a jejímž vítězem se stal, Charme Look v sedle s žokejem Janem Faltejsem, kterého připravuje Martina Růžičková a kterého bohužel nemohla sedlat zraněná Barbora Málková. Po doběhu všech účastníků přišel konečně čas na vyhlášení, kde jsem si vyzvedla pěkné ceny za páté místo, a mohli jsme už opět s mamkou vyrazit k domovu. Já při své šikovnosti samozřejmě v Roudnici zapomněla výkoňák, tak snad ho ještě někdy uvidím :-).

Nakonec jako vždy musím přidat i několik poděkování, v první řadě určitě mamce, která se do Roudnice a zpět domů podívala za víkend hned dvakrát a která byla podporou na drátě. Dál taky moc děkuji naší trenérce Míše, která mi ten telefon taky občas zvedla a vždy nás moc podpořila. Díky i Wohankovým, kteří ve svém drobném autíčku udělali místečko i pro nás s Aidou. Obrovské poděkování patří hlavně našim kamarádům Rosťovi a Jitce, kteří nás s Aidou u sebe ubytovali, Rosťa vydržel i dlouhé čekání ve Slaném na náš příjezd a měly jsme se u nich s Aidou krásně, až se mi ráno opravdu nechtělo zpět na vymrzlé fotbalové hřiště, kde se závody konaly. Jste nejlepší :-)! A ten největší dík patří mé nerozlučné parťačce Aidě, která si závody snad také užívá a se kterou je běhání radost. Tak díky a zase za rok!            

Chovatelská stanice BONSAI SHE-KRA


Kutná Hora
604686837 shekra@seznam.cz
Vytvořeno službou Webnode