Mistrovství ČR agility sheltií 12.5. Opatovice nad Labem

Na závody do nedalekých Opatovic jsem se těšila dlouho, tím spíš díky tomu, že je to mistrovství ČR (šeltií). Pár dní před závody jsem ukecala kamarádku Áju, že když já jsem jí fandila na tanečáku, že i ona by měla jet povzbuzovat mne na agility závody.

                Tak jsme tedy v neděli ráno vstaly v půl sedmé, nastoupily i se šeltičkama do autíčka, nabraly Áju u nich a hurá směr MR. Já jsem jela lehce nastydlá s tím, že se maximálně víc rozkašlu. Na místě jsme se hned nacpaly do altánu k Janě a Janče Mikulovým, které s sebou měly i těhulku Brinie a berňačku Pegy (Janča závodila se šeltičkou Collí). Než nám rakouský rozhodčí Hans Fried postavil úvodní jumping, stihla jsem se i nasnídat, což byla možná osudová chyba. A pak se konečně začalo závodit. Protože se začínalo kategorií large, která měla i vlastní prohlídku, nás čekala ještě chvíle odpočinku před náročným parkurem. A že tedy těžký opravdu byl. V eLkách doběhlo pouze pár týmů a já nějak nechápala, že se to dá zaběhnout. Když jsem pak zjistila, že nám byl parkur ještě o jeden out a jednu stahovačku ztížen, viděla jsem snad dvacet míst, kde se dá disknout a tak patnáct míst, kde se zaručeně diskneme my. S Aidou jsme v medících startovaly tuším jako čtvrté, takže jsem ji po prohlídce jen rychle rozcvičila a zvesela ji odnesla na parkur. Vyběhly jsme a já nevěřila vlastním očím, Aida zvládala všechny těžké prvky, jako by je dělala každý den. Odmítnutí jsme, samozřejmě mojí vinou, získaly u zahnutého tunelu, kde jsem brzo uhnula a zlatíčko to otočila a vrátila se za mnou. Zbytek už ale dala s přehledem a my do cíle doběhly pouze s jedním odmítnutím. Ano, zrovna my, nevím jakým zázrakem. Hned jsem to s velkým nadšením psala Míše, Janě a mamce, které měly taky radost. Po prohlídce pro nejmenší čekal tenhle parkur i Justýnku. Ta ale asi zrovna neměla náladu. Parkur prošla krokem – klusem s ne moc velkým nadšením, ve slalomu jsme strávily snad hodinu. Nakonec se diskla u zatočeného tunelu, když jsem se na ni málo podívala a kočička vešla do druhé díry. Daly jsme si tedy rychlou rovinku pro radost, kde se konečně rozběhla. To divné tempo mě moc mrzelo, hlavně proto, že jsem prostě nedokázala přijít na důvod. Před parkurem jsme dělaly otočky apod. a byly krásné, stejně jako cvičné skočky, kde byla na svoje poměry opravdu rychlá. No co, prostě to tak dopadlo a nic jiného s tím neudělám. Když jsem se pak šla kouknout na výsledovku medií, zjistila jsem, že jsme s Aidou doběhly na pěkném pátém místě z více než dvaceti závodníků. Poté pan rozhodčí postavil pěknou jedničkovou zkoušku, která se nás už netýkala. Aidu tu totiž čekal její první start ve dvojkách. Pro mne to znamená, že nejmíň další dva roky si v jedničkách asi nezaběhám. Mně tou dobou už přestávalo být úplně dobře, což jsem přisuzovala špatnému toustu a doufala, že když si chvíli posedím, bude to lepší, což se bohužel nestalo. Zvracela jsem téměř na každém rohu a opravdu si závody neužívala tak, jak bych chtěla. Už dvojková prohlídka pro mne byla utrpením, ani jsem si parkur neproběhla, ale pořád jen chodila. Nejdřív jsem zase nastoupila s Aidou, která u tunelu opět brala odmítačku, tentokrát fakt nevím proč, otočila to až z půlky tunýlku. Díky tomu už mi nevadilo si opravit zónu na kladině, která teda zastavená rozhodně nebyla, napodruhé už ale jo. Zbytek běhu byl takový zmatený, trochu motací, ale jinak jsem byla celkem spokojená. S Justýnkou jsem nastoupila s tím, že hlavně běžíme rychle, což se na začátku vyvedlo a až do páté překážky to bylo krásné. Pak nás ale čekala rozlišovačka kaldina x tunel, kde tunýlek prostě zvítězil. Při opravě už se nám to ale povedlo správně a zlatíčko dál běžela krásně a rychle. A za houpačkou jsem se rozhodla, že mučit ji slalom fakt nemá cenu a vzaly jsme to „vražedným tempem“ krásnou rovinkou domů. To už jsem opravdu za parkurem padla a jen se přichcíple usadila na křesílko. Pozorování A3 pro mne bylo příjemné hlavně z toho důvodu, že jsem si jen mohla sedět na křesílku a nic nedělat. Zavolala jsem mamce, jestli by už vyrazila, protože jsem myslela, že už tam nevydržím. Jako poslední se běželo agility open. Prohlídku jsem odchodila jako v mrákotách a jen si hryzala ret, abych se nerozbrečela. Bylo mi špatně, překážky jsem skoro nevnímala a jen se zpaměti učila vedení, protože mi bylo jasné, že nic jiného nemá smysl. Protože jsem se sotva belhala, bylo mi tak nějak všechno jedno. Když jsem si Aidu vytáhla z klece, jen jsem se usadila na zem, posílala ji obíhat stromy, otočky, podávat packy a cokoliv jiného, u čeho jsem mohla sedět. Poprvé za naši agilitní kariéru jsem šla na start s tím, že je mi jedno jak zaběhneme, hlavně ať už to mám za sebou. Jindy si chodím parkur užít, cítím slabé nervy a strašně se těším, teď jsem si Aidičku odvedla na start a jen pomalu běžela a dávala povely. Nekřičela jsem jako vždycky, ale to kočičce asi nevadilo. Nevím, jakým zázrakem se to stalo, ale Aida bez mojí pomoci doběhla čistě. Nějak jsem nevěřila, že se nám takhle povedl těžký běh, do kterého jsem já nešla rozhodně na 100%. S velkou radostí jsem psala hned zprávy mamce, Míše a Janě, které mou radost sdílely. Nezapomněla jsem Míše připomenout, že na této úrovni jsme hlavně díky ní, což je pravda pravdoucí. Snad největší radost mi udělalo, když Míša napsala, že je na nás hrdá. Zní to jako obyčejná potěšující větička, ale udělala mi strašně velkou radost. S Justýnkou jsem se z běhu odhlásila, protože jsem věděla, že bych to s ní nedala, s ní musím být všude, odběhnout a odeřvat každý milimetr parkuru a víc se snažit. Mrzelo mne to, protože jsem si říkala, že by se třeba konečně rozběhla, ale myslím, že běžet takhle by neprospělo ani jedné z nás. Pak už přijela mamka a já na výsledcích zjistila, že v součtu MČR šeltií kategorie medium jsme získaly titul vicemistryň. Dokonce jsem ke stanu, kde jsme byly utábořené došla snad dřív, než za pět minut :D. Přečkaly jsme, než doběhají smolíčci, vyfotily se společně se všemi šeltiemi (na fotce budu mít barvu asi jako Shrek) a konečně nastalo vyhlášení. V jednotlivých bězích jsme se neumístily, na nás čekaly až součty. Před nimi však byla vyhlášena ještě doplňková kategorie O nejlepšího juniora se šeltií, kterou jsme s Aidou vyhrály. Získaly jsme hrneček s logem klubu a hodně hlasitý pískací míček. A pak už následovalo vyhlášení součtů, kde jsme s Aidou vybojovaly druhé místo, tedy titul vicemistryň, hned za Milanem Jiráskem s úžasnou trikolorkou Jamie před Jitkou Kuttelvašerovou s neméně úžasným modrým Otíkem. Tady jsme vyhrály krásný pohár, podobný tomu, co máme z klubovky v Nechranicích, plyšovou hračku, zpravodaj klubu, poukázku na obojek se jménem a lahev vína (aspoň z toho má něco i maminka). Po vyhlášení už jsme na nic nečekaly, rozloučily se a vyrazily domů, kde na mne čekala postýlka, ve které jsem se mohla jen zachumlat pod deku a spát. Nikdy jsem se ze závodů netěšila domů tak jako teď a doufám, že už ani nikdy nebudu. Závody byly fajnové a už se těším za týden na kvalifikačky

Chovatelská stanice BONSAI SHE-KRA


Kutná Hora
604686837 shekra@seznam.cz
Vytvořeno službou Webnode