Mistrovství ČR mládeže v agility Litoměřice, 6.-7.9. (a taky trochu klubovky na Nechranicích)

            Když se objevil termín letošní mládeže, věděla jsem, že prostě pojedu. Termín klubovky šarplaninců a krašáků vycházel o týden dřív, což mě potěšilo a já stíhala všechno tak, jak jsem chtěla. V den našeho odjezdu na tábor jsem ale zjistila, že se Nechranice posunou na víkend následující, který tedy koliduje s MRM. U mne to vzbudilo velké zděšení a já si jen říkala, že to za 14 dní na Nových Hradech nějak vyřeším. Chtělo by se mi napsat, že jsem to pustila z hlavy, ale nepustila a poněkud nervózně uvažovala, jak to vyřešit. Za týden výcvikového tábora jsem to nijak nepořešila, jen se se mi v hlavě urodilo tak tisíc variant, jak by to šlo, drtivá většina z nich však byla úplně nesmyslná. Když se na Nové Hrady sjela ta skupinka nejlepší, tedy ta šarplaninská, byla jsem však ještě nerozhodnější. Nakonec jsem se rozhodla víceméně díky tomu, že mi Jitka řekla, že to máme lepší, když pojedeme na mistrák. Zní to jako jen taková prkotina, ale já díky tomu poslala přihlášku a potvrdila nás družstvům.

Můj plán byl, že naložíme do auta mne, mamku, šeltičky, Janču a Paminku. Mamka nás vysadí v Litoměřicích, postaví nám stan a bude plynule pokračovat na Nechranice, což se celé s hodinovým zpožděním nakonec uskutečnilo. Já se stihla pozdravit se spoustou kamarádů, kteří dorazili také už v pátek večer a Janče vynadat, jak to, že si je sakra z Junior openu nepamatuje :D. Něco málo jsme povečeřely, vyvenčily hafinky a já si odbyla hovor s mamkou u kterého jsem se málem rozbrečela. Na Nechranice většina dorazila už o den dřív a oslavovali jedny narozeniny, zatímco já jsem trčela v kempu bez sprchy a s hnusnými záchody v mrňavém zabordeleném stanu. Všichni mi prý ale vzkazovali, že na nás myslí a že drží palce, tak jsem je tedy také mnohokrát pozdravovala a s Jančou jsme se rozhodly pro spánek. Před ním jsme samozřejmě čas zaplňovaly kecáním, které se nám malinko protáhlo, ale protože budík byl nastaven až na sedmou hodinu, neviděla jsem v tom problém.

Ráno jsem se samozřejmě probudila už chvilku po šesté, tak jsem rovnou vyrazila venčit, nasnídala se a dokonce se stihla po sedmé i odprezentovat. U prezence jsem dostala čtyři igelitky plné dárečků, které byly vážně perfektní. Netrpělivě jsem už pak vyhlížela Frimmelovi, u kterých jsme měly být ve stanu u parkuru. Když dorazili a my všichni jsme se utábořili, nastala prohlídka pro hru zvanou gambler. Na parkuru byly tedy rozestavěny překážky, každá měla určitý počet bodů, my si vymysleli vlastní trasu a snažili se za půl minuty nasbírat co nejvíc bodů. Já běh s Justýnkou pojmula for fun a hlavně na rychlost, která sice pořád nebyla podle mých představ, ale nebylo to rozhodně nejhorší. S Aidou jsem šla trénovat zóny, což jsem vzala svědomitě, a když mi ji zastavila až asi na pátý pokus, nebyla jsem úplně potěšena. Ani nevím, jak jsme se nakonec umístily, ale bylo to někde ke konci J. Hra zabrala hodně času, takže se agility družstev, které stavěla moje nejoblíbenější rozhodčí Jitka Maroušková začalo běhat až odpoledne. Justýnka hájila barvy Small gangu spolu s Jančou a Paminkou, Markétou Zavadilovou a Leylou a Michalem Horáčkem s jeho kníračem. S Justiškou jsme běžely jako druhé, teda běžely… Jak na facebooku trefně poznamenala právě paní rozhodčí, Justýnka měla svou myšlenku. Těžko říct, jestli pokořit nejpomalejší čas, donutit hlasitě povzbuzovat vážně všechny sedící u parkuru nebo z nás udělat zkrátka nezapomenutelnou dvojku. Každopádně se pak i docela rozeběhla, takže má číča pochvalu J. Nicméně, ke konci parkuru se nám stal menší error :D Menší disk. Aneb špatná díra tunelu, kam prďolka běžel z důvodu neznámého nejen mně. I Jitka Maroušková se mě pak ptala, co že to mělo být :D. Jako družstvo jsme skončili upřímně ani nevím na jakém místě, ale bylo to ve druhé půlce J. Aida bojovala a těžký parkur ve družstvu Run in dream (Barča Lahovská – Clea, Kuba Kolman – Bára a Zuzka Staňková – Bessy) zvládla s jednou shozenou laťkou v perfektním čase. Zbytek družstva se bohužel diskvalifikoval, takže jsme zde do boje o titul nezasáhli. Protože se zdálo, že nestíháme, pořadatelé rozhodli, že děti si svoje jednotlivce zaběhnou v neděli ráno. Junioři vše stihli ještě v sobotu, což jsem jim záviděla. Já tedy opět smutně volala mamce, že chci na Nechranice. Když běhali junioři na parkuru Katky Lerlové, my si povídaly s Barčou Prokšovou, Julčou Wohankovou a dalšími. Když se doběhalo, vyrazily jsme s Jančou a Bárou na prochajdu a pak si šly chvilku sednout k hospůdce, kde se k nám připojily naše nové kamarádky Kája a Nikča J. V hospodě nás to přestalo bavit, tak jsme se s dekou přemístily na pláž a dál kecaly, drbaly atd. Když nás vyrušilo pár takových, zvláštních pánů, pravděpodobně, přesunuly jsme se nahoru a šly se projít směrem k městu. Po prochajdě jsme se ještě chvilku usadily u hospody a povídaly si. Na kutě jsme se odebraly celkem brzo, dokonce ještě před půlnocí. Když jsem v osm nastupovala na prohlídku, byla jsem na běh strašně natěšená. Jumping jednotlivců dětí od Jitky Marouškové se mi moc líbil, měl podle mého skvělý nápad a byla jsem zvědavá, jak se s ním popereme. A bojovaly jsme statečně. Nejdřív zabojovala Aidička, se kterou jsem běžela snad nejvíc na jistotu, než kdy dřív. A vyplatilo se to. Aidiččino první místo s nejlepším medíkovým časem je toho důkazem. Sotva jsem doběhla s Aidou, už jsem z klece tahala Justýnku, která šla za chvilku na řadu. I ona zamakala a s časem, který byl na její poměry moc pěkný, brala snad osmé místo s pouhými pěti trestnými za čas. Plná euforie jsem hned po doběhu volala Míše, protože tohle prostě musela vědět jako první. I Míša z nás měla radost, což bylo pro mne snad ještě větší odměnou. Když jsem jí s nadšením odvyprávěla co a jak, kladla mi na srdce, abych z toho, že budeme ve finále s Aidou startovat z prvního místa, neměla obavy. Taky jsem si říkala, že budu v klídku, že o nic nejde, ale před samotným během…no comment J. Po jumpingu jednotlivců následoval jumping družstev. Ani s jedním z družstev jsme už neměli žádné větší ambice a já si řekla, že se pokusím Aidu hnát ve slalomu a tak různě. Slalom byl parádní, rychlý, ale poslední díra chyběla do jeho čistého provedení. Nevadí. Jednu odmítačku jsme schytaly ještě u skočky, kde jsem zkrátka špatně ukázala. Slečna ale makala, jak to šlo. Ve smolíčcích Justýnka předvedla jeden ze svých historicky nejpomalejších běhů. Asi už toho měla dost, každopádně ale chtěla velké povzbuzování ze strany obecenstva, což také dostala. Nakonec jsme se diskly za čas, v cílové rovince se však rozběhla :D. Myslím ale, že na nás jen tak někdo nezapomene. Když se čas chýlil k poslednímu běhu, zmocnila se mě trocha nervozity. Když jsem si prošla krásný parkur, moc jsem se na něj těšila. S Justýnkou jsme ho zvládly za chybu na skočené zóně houpačky. A Aida? Holčička moje nejšikovnější byla dokonalá. Ovšem schytaly jsme jednu chybu těžko říct za co. Byla u houpačky, já si myslím, že to byl můj dotyk, protože jsem zakopl a asi na Aidu omylem šáhla. No nevadí. Tenhle detail nás sice připravil o první místo, ale na „kdyby“ se v agility nehraje. Tenhle běh jsme zvládly tedy na třetím místě, v součtech jsme se staly VÍCEMISTRYNĚMI ČR v kategorii dětí medium, z čehož mám velikánskou radost. Nějak se nás ta druhá místa na velký závodech letos drží :D Ze šeltiček jsme odjížděly se stejným titulem J. Byla to moc fajn akce. Děkuju všem, kteří se na ní podíleli, ať už organizátorům nebo skvělým rozhodčím Jitce Marouškové a Katce Lerlové. Díky taky všem účastníkům a kamarádům, protože jsme si to prostě užili. A taky strašně moc děkuju všem, především od šarplaninců, kteří nám  drželi palce, moc nám to pomohlo. J Ze závodů jsme odjížděly s narvaným autem a spoustou cen téměř za tmy. Odvezly jsme si krásný veliký pohár, dvě kokardy, nějaké drobnůstky a tři pytle granulí. Tak zas příště! A na speciálce šarplaninců na Zbraslavi prostě BUDU! J Tu už si ujít nenechám J.