Morrisovy trojzkoušky Ratenice 28.2.

Už dlouho jsme s Aidou nebyly na žádných agility závodech, tak jsme po dvou měsících konečně zase někam vyrazily. Konkrétně tedy do nedalekých Ratenic, kde se konaly trojzkoušky posuzované Jitkou Marouškovou, u které běhám moc ráda. I když jsme z domů vyjížděly se strachem, že naše auto, které má teď nějaký svůj osobní problémek, prostě zastaví a nepojede, na místo jsme dorazily dokonce s dostatečným časovým předstihem, takže jsem Aidičku v pohodě stihla vyvenčit, odprezentovat se a vidět pár trojek. Když přišel čas na první dvojku, už jsem se strašně těšila. Parkur bez kladiny se mi moc líbil a obsahoval pár těžších pasáží, na které jsem byla zvědavá. Tentokrát jsem si dala záležet na rozhýbání sebe i Aidy ještě podstatně víc než obvykle (já fakt stárnu) a na parkur jsme šly, myslím, dobře připravené. Nakonec se nám podařilo ulovit odmítačku u slalomu a já pak ještě nestihla francii mezi tunelem a áčkem a tak jsme se za áčkem s Aidou srazily, což nám přineslo jednu chybku. Pasáž se třemi tunely, které jsem se trochu bála, se nám ale povedla téměř přesně podle mých představ (až na obloooouk). Nějakým zázrakem se nám povedlo ukořistit dokonce třetí místo. Druhá zkouška byla snad ještě hezčí a moc jsem se na ni těšila. Byla běhavá, rychlá a právě v tom skrývala svou obtížnost. Nejtěžším místem byl dle mého náběh do slalomu (teda pro ty, kdo si vybrali stejný způsob jako já). Měla jsem strašnou radost, že se nám povedl. Před tím už jsme ale měly odmítačku a kousíček po slalomu jsme se stejně diskly. Díky tomu jsem si ale vyzkoušela trošičku odvážnější vedení a skoro se i zadařilo. Na konci jsem hodně zdrhla za áčkem a číča sice minula tunel, ale jinak jsem to stihla. Poslední šancí, kde ještě zabodovat, se stala třetí zkouška. Opět (jako předchozí dvě) bez kladiny. A nám se to povedlo. Doběhly jsme nádherný parkur čistě, na výborně, na prvním místě a splnily si tak naši první zkoušku do trojek. Děkuju Aidi. Počkaly jsme na vyhlášení, před kterým dorazila mamka s Larunkou. A Lála se v novém prostředí chovala vzorně a po nedlouhém očichání a prozkoumání prostoru mě i krásně vnímala. A zjistila jsem, že je Láluš hvězda. Alča Zbožínková, hned když ji viděla, začala kolem sebe vyprávět, jaká je to hvězda a jediný tančící krašák. Po chvíli Péťa Vydrová také vítala „krašáka“ stejně jako se s krašákem zdravila Jitka Maroušková. Všichni zkrátka znají krašáka. Kdo ji jednou viděl, nezapomněl na ni, ona je nezapomenutelná. A vypadá to, že z krašáka se stává známější a známější plemeno. Po vyhlášení, odkud jsme si přinesly medaile a spoustu dobrůtek, jsme se pomalu posbíraly a vyrazily domů a já jsem málem usnula po cestě. Byl to příjemný den strávený s příjemnými lidmi a těším se na nějakou další psí akci.