MVP Double CACIB Praha 1.-2.11.

Na mezinárodku do Prahy jezdíme už léta. Dá se říct, že to máme „za rohem“, čehož se přeci musí využít. A tak jsem si letos naplánovala, že se na výstavu vydáme dokonce na celý víkend.

            Na sobotu jsem měla s Aidičkou přihlášený pouze Junior Handling, takže jsme na výstaviště dorazily až před polednem a všechno zvládaly v klidu. Prvním kolem jsme s Aidou bez obtíží prošly a mně byly vytknuty jen světlé silonky. Já tedy postoupila dál, což jsem se však dozvěděla až dost pozdě a díky tomu vlastně proseděla a prostála u kruhu několik hodin. Potkala jsem však Elišku s Bodiem, takže jsme měly o zábavu postaráno a řádně si popovídaly. Když přišel čas na semifinále, nastoupily jsme v klídku, protože jsem si za ta léta už zvykla, že postup není pro mne a tak jsem nic nečekala. Ve výměně jsem „vyfásla“ kokříka, který byl sice miloučký a krásňoučký, ale chtěl za paničkou a podle toho to vypadalo. Od paní rozhodčí Košťálové jsem však dostala pochvalu za to, že jsem se snažila kokříka „ukecat“ pozitivně (za pamlsky a vesele). Každopádně jsme „netradičně“ do finále nepostoupily a aspoň mohly jet domů. Po cestě jsme se sice ještě stavily u příbuzných, ale ani tam jsme nestrávily zas až tak dlouho. Ale ještě jedna „historka“ z cesty domů. Na začátku vsi jsem si sundala silonky s tím, že když půjdu otevřít, bude po mně Lara skákat a já si je nechci roztrhat, když přežily celý den. To se i povedlo, ale když jsme vykládaly věci z auta, najednou vidím Laru na sedadle spolujezdce a po mém zavolání pádila i se silonkami v….pusince…. No jo, že já se tomu ještě divím…

            V neděli jsme vyráželi o poznání dřív, protože nás čekalo i „normální“ posouzení. Ve složení já, mamka, Apollón a náš maskot Lara jsme ještě po cestě nabrali Janču a Paminku a už se řítili směr Praha. Našli jsme krásné místo mezi halami, přičemž se v jedné z nich vystavovali krašáci (tedy krašák) a ve druhé šarplaninci. Když jsem se nadšeně vydala ke kruhu šarplaninců, kdyby tam náhodou někdo už byl (v půl deváté), nemohla jsem věřit vlastním očím, když na mne mávala celá delegace. S nadšením jsem tedy chvíli poseděla s nimi a pak byla vytažena na prohlídku stánků, kam se mi dneska zrovna moc nechtělo, ale nakonec jsem ji přivítala docela ráda. Navštívili jsme i „babičku“ Janu, kde jsme si taky stihly chvilku popovídat. Pak už jsme se vrátili k nám, abych zjistila, že jak my, tak šarplaninci máme před sebou ještě x psů. Já se tedy ještě doběhla chvilku mrknout k šarplanincům a pak už s Jančou a Paminkou mazala na JH, abych si tam odběhala předkolo s Paminkou. Ta se hodně moc drbala, ale nakonec jsem ji ukecala a figury se mnou tedy přetrpěla. Tedy takhle, ji to baví, ale prostě se občas musí poškrábat za ouškem. Do semifinále se nám však povedlo postoupit a já už běžela za Apollónkem, abych zjistila, že máme před sebou ještě spoustu dobrmanů a tudíž klídeček. Stihla jsem ještě chvilku postát u stolku v hospodě, kde byla část naší šarplaninské výpravy. Stihla jsem dokonce i mezitřídu psů, při které jsem ale několikrát běžela do krašského kruhu. Naposled jsem u šarplaninců všem popřála hodně štěstí a už musela zůstat u „našeho“ kruhu i s Polym. Srbský rozhodčí Darko Drbnjak se s ničím nepáral, ale posoudil nás myslím dobře a byl i příjemný. Apollónek tak poprvé ve třídě veteránů zabojoval a v „silné“ konkurenci (byl sám) si odnesl titul BOV (nejlepší veterán) a BOB (nejlepší z plemene). Já ho rychle odvedla k mamce a už letěla k šarplanincům, abych stihla boj fen o CACIB, který si právem vysloužila Šidákovic Dixinka, kterou předváděla Jitka. BOBa za psy si vyběhal Solo, kterého však při boji o BOBa Dixina porazila, což se neobešlo bez velkého potlesku. Tu jsem si pak tak nějak přebrala a musela ji řádně poňuchňat a odměnit sušeným masíčkem, které jsem našla v kapse svého saka. Skončila jsem jako vždycky s Šidákovic psem v ruce. A vůbec mi to nevadilo, naopak jsem si to užívala, protože Dixi na mně doslova visela očima, když viděla, že mám odměnky. Strašně velkou radost mi udělalo, že i Šidáci s námi čekali na závěrečné soutěže. S Paminkou nás čekalo ještě zdlouhavé semifinále, ze kterého jsme sice nepostoupily dál, ale i tak jsme si to užily a to i s figurou „B“. To čekání na závěrečky bylo ale úplně nejlepší. Tak moc jsem se dlouho nenasmála. V hospůdce jsme si poseděli a pak se pomalu přesunuli k závěrečnému kruhu „za kulturou“. A já si začala vybírat „dluh“ v podobě toho, že jsem Jitce nacpala Larušku a jak se nám hned šlo. Usídlili jsme se u vedlejšího kruhu a čekali. Ve veteránech byl Apollón dost znuděný, a i když ho pan Vondrouš chvíli sledoval, do užšího výběru nakonec nepostoupil. No co, aspoň jsme se proběhli. S Polym jsme zvesela přiběhli k „naší delegaci“ v podobě Šidáků a Janči, protože mamka pochodovala s Laruškou někde venku. Když jsme zjistili, že si nejdřív odběhnou svou soutěž všichni mladí, a pak teprve přijde řada na „normální BOBy“, byli jsme…zaskočeni. I to jsme ale zvládli s úsměvem, který nám na rtech vykouzlil především Apollon, který se v mžiku zamiloval do Dixiny. Prováděl tak zajímavé….pohyby…které vypadaly vážně směšně. Věděla jsem ale, že závěrečky si užijeme. Polyho totiž Dixy probrala a nehnul se od ní na krok. Už dlouho jsem ho neviděla tak veselého. Když konečně přišla řada na dvojku, vyrazily jsme s Jitkou s tím, že už to budeme mít za sebou. Dostaly jsme lístečky na vyzvednutí poháru, kvůli kterým jsme tam vlastně šly, ať už za ty prachy máme aspoň plecháč. S našimi čtyřnožci jsme si tedy oběhli kolečko a „překvapivě“ se neumístili. Každopádně jsme za Rosťou ke křesílkům přišly tak vysmáté z Polyho a Dixiny, že si snad musel myslet, že jsme se i umístili. Měla bych Jitce poděkovat za skvělé předvedení Apollónka, protože já jsem tentokrát byla vážně pouze zátěží na konci vodítka, protože Poly mazal sám a krásně. Sbalili jsme tedy náš „tábor“ a vyrazili společně (odtrhnout Apollónka od Dixiny se zdálo takřka nemožné) do vstupní haly pro ty naše vysněné lapače prachu. V hale jsme se rozloučili s tím, že se za čtrnáct dní uvidíme na Řípu a vydali se každý svým směrem k autům.

            Výstavu (tedy hlavně neděli) bych zhodnotila jako jednu z nejlepších mezinárodek za celou naši výstavní éru. Musím se tedy omluvit i Janče, na kterou jsem chudinku byla chvílemi protivná a taky jsem byla líná chodit po stáncích (nebo nedej bože venku, viď), protože v hospůdce bylo tak teplo a tak veselo. Ale podle posledních zpráv má kladné vzpomínky, což značí jedině to, že začíná mít ráda výstavy, šarplanince a „jejich“ lidi. Děkuju taky mamce, že nám výstavu zaplatila, odvezla nás tam celý víkend to s námi přetrpěla. A v neposlední řadě taky všem šarplaninářům v čele se Šidáky, díky kterým to byl tak příjemný den. A teď je před námi ze strany výstav jakýsi „zimní spánek“ J.            

Chovatelská stanice BONSAI SHE-KRA


Kutná Hora
604686837 shekra@seznam.cz
Vytvořeno službou Webnode