MVP Praha 29. 10.

Miluju výstavy. Tu atmosféru plnou nervozity, shonu, péče, radosti, smutku, vzteku, zklamání, překvapení,… S Apollónem jsme objezdily desítky výstav od oblastních po světové, s Justýnkou jsme tenkrát braly výstavy hrozně vážně, s Aidou jsme se naučily vyhrávat v konkurenci, s Larou kupodivu nemám žádné silné zážitky, její pole slávy je přeci jen trošku jinde, ona září sportem. A štěňata? To je zatím velká neznámá. S Ronynkou si vyzkoušíme, jaké je to mít doma nevýstaváka a z Aríska doufám roste nový Apollón. To všechno ale ukáže až čas. Ač se zdá, že máme dvůr plný psů (což skutečně máme), nějak to nevyšlo a do Prahy jsem se vydala bez psa jen na kukačku. Hrozně jsem se těšila, říkala jsem si, jak si užiju pohodičku, nebudu nikde lítat jak splašená a budu mít klídek. Ale tradičně – skutek utek.

            Když mi pár dní před výstavou můj skvělý odvoz, kterému moc děkuji, Iva, oznámila, že budeme vyjíždět v sedm ráno, pokoušely se o mne mrákoty. Nostalgicky jsem si vzpomněla na naše první výstavy, během kterých jsme vzorně čekávali s mamkou a Apollónkem začátkem přejímky už v hale u kruhu. Tomu by se dalo říct snad i pravěk. Každopádně jsem se výzvě postavila čelem a v sobotu ráno statečně vytípla v šest hodin budík a vyhrabala se z vyhřáté postýlky, byť jsem v tu chvíli dost litovala svého rozhodnutí vyrazit na výstavu.

Netrvalo dlouho a už jsem vystupovala z auta před pražským výstavištěm a po chvíli čekání se drala skrz okolí naplněné vystavovateli čekajícími na svých pár minut slávy. Přestože jsem na dopoledne neměla dohodnutou žádnou společnost, rozhodně jsem se nenudila. Byť momentálně na velké výstavy jezdím jen sporadicky, pár tváří zůstává stále stejných, takže jsem se vždy měla s kým bavit. Snad největší nepříjemností rána bylo zjištění, že zrušili krásný rohový stánek vedle haly, kde mívali výborné kafe a místo toho jsem se musela spokojit se stánkem pravděpodobně patřícím k výstavišti, který byl v areálu snad jediný s kávou a vyčkat příšernou frontu na hnusné kafe za 60 Kč. Stihla jsem si i v klídku obejít stánky a koupit krásné zelené vodítko, protože prostě nakupovat obojky, kšíry a vodítka mě hrozně baví, ještě že mám tolik psů, co to unosí. Dopoledne plynulo poměrně rychle a relativně klidně, když se chvíli před polednem přiřítili Věra a Péťa s Tatarkou. Po zjištění, že v kruhu to bude ještě opravdu na dlouho, jsme se vydali na jídlo. Já mám pocit, že jsem ve frontě strávila asi týden a nakonec jsem stejně spapala hrušku, co jsem měla k svačině, protože štěstí nestálo na mé straně. Protože se čas blížil, Tatarka tým se vydal připravovat na vystavování a já se vydala napřed ke kruhu. Tam už jsem zahlédla Rosťu s rodiči a Nerynou a měla o zábavu postaráno. Postupně se tam slezl i zbytek majitelů šarplaninců a všichni jsme svorně čekali, až se v kruhu doposoudí předchozí plemena, protože tradiční skluz vše dost zbrzdil. Čekání bylo fajn, ale všichni jsme se těšili, až i poslední kanárská doga zmizí z kruhu a nastane chvíle pro krašáka. Přihlášená byla pouze Aleta Bel Colpo, která je snad poslední český krašák, kterého jsem neviděla, tak jsem měla být na co zvědavá. Svou rodinu opravdu nezapřela, jako by z oka vypadla především své sestře Amadee. Bohužel dánskému rozhodčímu se drobná fenka nezamlouvala, takže z kruhu odešla pouze s hodnocením výborná 1 bez titulu. Hned po ní nastoupili do kruhu šarplaninci, kterých bylo jen o málo víc. Mladý Eros Halali Hou si odnesl velmi dobrou 1, Mudroňkovic  Muf dopadl stejně jako krašanda s výbornou 1, ovšem bez titulu. Zazářil Věry Tatarka (Ištar Wells Sharislands), který padl panu rozhodčímu do oka a z kruhu vycházel s tituly Výborný 1, CAC, CACIB, CAC ČMKU a čekal na soutěž o BOBa. Tam se utkal s Airis Achazi Shar-Valley, kterou porazil a stal se tak vítězem plemene a nebozí páníčci museli čekat na závěrečky a dělat mi společnost. Následovalo fandění tornjakům, kde dorost vyhrál Hurikán a BOBem se stal Sabiny Acheron, takže úspěch na všech frontách. My se s Věrou a Petrem vydali znovu jíst, teď už se to skoro povedlo i mně, jen bohužel z neznámých důvodů po pár kousnutích ležel můj langoš na zemi. Nová fronta, nový langoš, to už se nedalo než smát. Konečně se mi tedy povedlo najíst, v což jsem už ani nedoufala a pomalu jsme vyrazili k závěrečnému kruhu, kde dělo něco, co jsme nebyli schopni identifikovat. Po chvíli však byli svoláni finalisté Junior handlingu a pokračovalo se dle programu. U soutěže mladých vystavovatelů jsem trpce zavzpomínala na časy, kdy jsem soutěž prožívala a byla smutná z každého neúspěchu. Jenže s krašákem jsem prostě asi neměla šanci. Stejně ovšem nelituji snad ani jedné účasti v této soutěži právě s ním, přestože vím, že i se šeltičkami jsem se mohla dostat o trošku dál. To, že většina rozhodčích nesdílela můj názor, že krašáka budu opravdu předvádět tak, jak se předvádí krašák a ne pudl, to už není můj problém. Po junior handleřích nastoupili nejlepší dorostenci, kde jsem měla dvě želízka v ohni, který jsem mohla fandit – tornjaka Hurricana a bíglíka z našeho cvičáku Edíka. Bohužel v obrovské konkurenci neuspěl ani jeden a my mohli jet domů. Ještě jsem Ivě zabavila desky a rodokmen a vydala se jim nechat zapsat jejich výsledek. Bohužel v hale číslo jedna, kde byly i prodejní stánky, už zápis skončil, tak jsem alespoň rychle zaskočila do stánku za Janou, koupila choďandě Kaře obojek a běžela do vstupní haly, kde zápis naštěstí ještě fungoval. Sice mě zklamalo, že miminka nedostala za své výsledky ani blbou medaili, ale už jsem spěchala na parkoviště, kde jsem doběhla i Edíka s páníčky a po té dálce, kterou jsem překonala od haly, si vzpomněla, že jsem si zapomněla odskočit. Výborné! Naštěstí to jistila blízká benzínka. Zpáteční cesta ubíhala snad ještě lépe a za nedlouho už jsem doma v teplé kuchyni vyprávěla mámě zážitky a vyřizovala pozdravy.

Tak příště zase se psem!           

Chovatelská stanice BONSAI SHE-KRA


Kutná Hora
604686837 shekra@seznam.cz
Vytvořeno službou Webnode