O Kutnohorský groš 10. 4.

Když jsme se loni na brigádě se zbývajícími kutnohorskými agiliťačkami bavily, co budeme dělat dál, tak nějak jsme měly spoustu bláznivých a méně bláznivých nápadů. Když jsme na podzim uspořádaly cvičnou intenzivku s Irčou Kochovou, abychom si vyzkoušely, jestli vůbec ještě nějakou akci zvládneme, povzbudilo nás to natolik, že jsme se rozhodly uspořádat po dlouhé době i oficiální agility závody. Protože jsme se rozhodly to vzít opravdu zodpovědně, během následujícího půlroku jsme se několikrát sešly, s Hankou si poslaly snad stovky mailů, se Šárkou a Jančou tisíce facebookových zpráv.

            Začalo to tedy koncem října, kdy jsme dohodly datum a udělaly první informační schůzku, kde jsme se dohodly, co a jak vlastně bude, utvořily propozice a vůbec si o závodech popovídaly. Nedlouho po schůzce však byl zveřejněn termín kvalifikaček juniorů, který se kryl s termínem našich závodů. I když jsem si říkala, že v nejhorším kvalifikačky letos vynechám, pokusila jsem se s termínem hýbnout nakonec tedy nebyl nikdo proti a Groš nás čekal 10. 4. V první den nového roku jsem na kacr.info spustila přihlašování a závody se plnily závratnou rychlostí a netrvalo dlouho a měla jsem i seznam náhradníků. Pozvaná rozhodčí Katka Lerlová přilákala mnoho závodníků, což se časem ukázalo jako menší problém. Ozvala se nám totiž Míša Bařinková, že by u nás ráda hospitovala, což jsme jí samozřejmě dovolily, když jsem to však oznámila závodníkům, setkala jsem se s negativní rekcí a několika odhláškami. Ty nám ale aspoň vyřešily problémy s přetlakem závodníků a uvolnily místo náhradníkům. Přesto, že nás to zamrzelo, překousli jsme to a pokračovali pilně v přípravách. Já tvořila seznamy pomocníků a vymýšlela, co by bylo potřeba, pletla uzlíky, sháněla ceny, komunikovala se závodníky a vůbec zařizovala spojení mezi jednotlivými „skupinkami“ lidí. Hanka připravovala kantýnu, řešila nové překážky, stahovala programy a vůbec řídila všechnu techniku, Šárka se vrhla do tvorby nádherných medailí a účastnických placek, Míša sháněla piškoty, sušenky, všechno papírenské a úklidové zboží a vůbec nám pomáhala na všech frontách, i když už není kutnohoračkou. Janča se vrhla, stejně jako Míša, do hledání slev na ceny pro závodníky, aby se u nás měli dobře a především mi byla obrovskou psychickou podporou, když jsem už myslela, že se na to vykašlu. A že jsem takové momenty občas měla, naštěstí ale netrvaly dlouho. Velkou radost mi udělaly firmy, které jsem požádala o sponzoring. Z Mira-Maru jsme dostaly pochoutky pro každého psího účastníka, město Kutná Hora přispělo igelitkami, pohlednicemi a kutnohorskými groši. Nejvíce nás však podpořila firma Weber mlýn – výhradní dovozce krmiv Acana a Orijen. Už to, že mi přišla v zimě odpověď, že nás rádi podpoří, mi udělalo obrovskou radost, když jsem se dozvěděla, co nám pošlou, má radost se stupňovala, a když mi velikánská bedna plná granulí, propisek, vizitek, válečků na chlupy, placek na čísla, desek a klíčenek dorazila, své nadšení bych asi jen těžko skryla. 

            Jak se závody blížily, stihly jsme se ještě jednou sejít, už vyřešit poměrně podstatné věci a vůbec se tak nějak dohodnout, jak to celé bude probíhat. S blížícími se závody panika stoupala, počet odeslaných mailů a zpráv se zvyšoval, počet lidí v mém okolí, se kterými jsem o závodech mluvila, stoupal obří rychlostí a jsem si jistá, že mě všichni začínali proklínat. Předpovědi počasí jsem sledovala na spoustě různých serverů, a i když se zpočátku tvářily víc než slibně, s přibližujícím se termínem dne D se na nás pěkně vykašlaly. Mezitím mi každou chvíli někdo psal, že bohužel nemůže z toho a toho důvodu dorazit, takže jsem ještě dva dny před závody řešila, kdo vlastně bude závodit a v jaké kategorii, horší to však měla Hanka, která se na tom „domlouvala“ s programem na zápis výsledků.

            V sobotu jsem se probudila do deštivého rána, trošku pobavila své čtyřnohé miláčky a už se i s mamkou a autem nacpaným jako v povedeném tetrisu vydala na cvičák, kde jsme se sešli pro přípravy závodů. Dorazila polní kuchyně, její osazenstvo, naši členové a další, kdo se nám rozhodli pomoci. Připravili jsme nejdřív ceny pro všechny účastníky, pak jsme se se Šárkou a Jančou pustily i do cen pro ty nejlepší. A i když jsme se u toho se Šárkou trošku dohadovaly :-), povedlo se nám to (jen ten pytel jsme nenafoukly). Mezitím se venku (i s naší pomocí) povedlo postavit stan, pod kterým byla schována kantýna. Když byly ceny hotové, nezbývalo nám, než se také vrhnout do přípravy kantýny – škrabání brambor (a prstů), řezání masa (a prstů) dojímání se nad cibulí a do mnohých dalších důležitých úkonů. Vše utíkalo jako voda, já si oproti předchozím ročníkům vyzkoušela trochu jinou roli, z nenápadné holčičky, která se bála i zeptat, co má dělat jsem přeskočila do funkce někoho, kdo občas mohl dokonce úkolovat ostatní :-). Vše se nám povedlo poměrně rychle zvládnout a já už od osmi seděla u počítače a zkoumala předpovědi počasí. Zapomněla jsem totiž poznamenat, že celá sobota byla propršená a to poměrně dost. Večer jsem krom předpovědí počasí strávila tím, že jsem se nechávala přes zprávy na facebooku uklidňovat, že vše dopadne dobře. Nakonec jsem tomu i sama uvěřila a budíček na pátou jsem nastavovala poměrně klidně.

            I když jsem přes noc naspala s bídou dvě hodiny, ráno jsem se probudila vcelku čilá, posbírala doma pár nezbytností, Aidu a mamka už nás vezla na cvičák. Práce na nás čekalo víc než dost, kvůli dešti, který den předem panoval, jsme totiž večer nemohli připravit spoustu věcí, které bychom jinak už měli hotové. Příjemnou zprávou rána však bylo, že déšť ustal a podle nejaktuálnějších předpovědí se neplánoval vracet ve velké míře. Vše nám šlapalo vcelku dobře, i když ve chvíli, kdy jsme dorazili na cvičák, se část kantýny a flyballáků teprve hrabala ze spacáků. Během půlhodinky však bylo vše a všichni připraveni na svých místech a mohla začít prezence. U té jsem sice nebyla, protože jsem v tu chvíli vítala rozhodčí, organizovala pomocníky, učila se s mikrofonem nebo se nějakým jiným způsobem snažila dělat vše proto, aby byli závodníci v následujících chvílích spokojení. U prezence dostali všichni účastníci nádherné Acaňácké tašky s jejich dárečky, s pamlsky od Mira-Maru, s pohlednicí Kutné Hory, se sušenkami a s krásnou Šárčinou účastnickou plackou. I když prý občas u prezence narazili na zádrhel v podobě chybějícího jména na prezenčce, klapalo vše, jak mělo.

Nám se mezitím povedlo postavit první parkur, přivítat závodníky a pozvat je na prohlídku prvního běhu – jumpingu. Ten se mi zdál opravdu hezký, na prohlídce mi Míša poradila úžasné řešení úvodní sekvence a já se na něj vcelku těšila, byť jsem na prohlídce nestrávila zdaleka celý možný čas a nesoustředila se na ni. Hned když jsem do mikrofonu zahlásila konec prohlídky, usadila jsem se ve výpočetku s mikrofonem v ruce a pozvala na start první tým. Během prvních běhů nás trošku pozlobila časomíra, ta se už pak ale srovnala. Bohužel však moc týmů nedokončilo jumping čistě, když ale běžel Luboš, ani jsme nedýchali. Krásný, čistý běh, před poslední překážkou však najednou ležel Luboš na zemi. No, naše zděšení bylo dost veliké, ani nevím, jestli jsem ječela svým přirozeným hlasem nebo ho zkreslila mikrofonem. Každopádně se do cíle dostali v pořádku a s čistým během, což ocenil nejen náš stan bouřlivým potleskem. Ještě chvíli jsem strávila hlášením závodníků připravujících se na start a těch doběhnutých a pak už si šla chystat Aidičku na její běh v medících. Času jsme měly na přípravu dost, na start jsem nastupovala v klidu, protože v ten den mě moje běhy nijak nestresovaly. A vcelku se nám to povedlo. Sice nám uletěla jedna laťka (ale lehce) a nevyšel náběh do slalomu (panička je pomalá), ale s Aidou se mi běželo krásně, lehce a měla jsem pocit, že jsme na parkuru opravdu spolu. Po našem doběhu jsem ji trochu vychodila a pak si šla hrát na celebritu, aneb poskytnout dva rozhovory pro místní novináře. Poté už nezbývalo, než se opět usadit u mikrofonu, což mě ale neskutečně bavilo a užívala jsem si to. Ve smolících se tentokrát dařilo především naší Janče s Paminkou, které předvedly krásný čistý běh a umístily se na krásném druhém místě. Málem bych ještě zapomněla říct, že Luboš s Astíkem si svým krásným během nemohli zajistit jiné, než první místo. Před vyhlášením nás však trochu zradil počítač, který odmítal spolupracovat a trochu pokazil výsledky, protože ale počítačům nevěříme, máme samozřejmě i papírový zápis výsledků, kde měla Markéta naštěstí vše, takže se problém povedlo vyřešit.

Parkur byl přestaven na běh agility open, který startoval ve stejném pořadí jako jumping. Po přestavbě a opravě výsledků se nám povedlo konečně udělat první vyhlášení jumpingu i Vousatého jumpingu a potom, co si všichni dostatečně užili stupňů vítězů, kde jim byla předána spousta krásných cen včetně marcipánových pejsků, jsem mohla opět na prohlídku vpustit elkaře a po deseti minutách i smolíčky a medíky. Parkur Míši Bařinkové byl moc hezký, i když jumping mi přišel ještě lepší. Obsahoval těžká místa stejně jako části na proběhnutí. Začalo se opět kategorií large, kde opět zaváleli Luboš s Astíkem, kteří tratí propluli  opět ladně a čistě, čímž se jim, jak jsme se dozvěděli později, povedlo běh opět vyhrát. Chystat Aidu jsem šla tentokrát trochu později, přesto jsme to ale stihly v klidu. A protože jsem se rozhodla, že v tom Luboše přeci nenechám, povedlo se nám s Aidou se dostat do cíle s čistým štítem (a krásnou zónou na kladině) v nejlepším čase ze všech čistých medíků (a druhém nejlepším z eMek celkově) a tím pádem běh také vyhrát. V eSkách nám bohužel nikdo z kutnohorských nebo chotusických nepomohl také ovládnout první místo, abychom udělali Míše ještě větší reklamu (asi dobrej oddíl). Po doběhu celého openu jsme zase vyhlásili běh, Vousatý běh, součet a nakonec i Vousatý součet. V součtu všech eLkařů překvapivě stanul na stupni nejvyšším skoro domácí Luboš s Astíkem, který byl poté řádně nafoukaný a jediné, co mu dle slov Míši zajistilo to, že může stále vstupovat do kutnohorského okresu, bylo to, že se ve zkoušce disknul. V eMkách jsem naši čest aspoň trošku bránila čtvrtým místem (které se vyhlašovalo).

Po otevřených bězích byly na programu zkoušky, které jsme nechaly nakonec, aby případně ti, co o ně nestojí, mohli odjet a vůbec aby nebyl na parkovišti při odjezdu zmatek a odjíždělo se postupně ve vlnách, což se snad povedlo. Začínalo se jedničkami, kde od nás běžela pouze Šárka, která se ale s Jímou bohužel diskla, ale na to, že to byly jejich první závody, běhali moc pěkně. Já jsem tedy mohla celé jedničky odhlásit, protože jsem nemusela chodit běhat.

Před vyhlášením jedniček už byla postavena dvojková zkouška, kterou jsem si sice vůbec neprošla a viděla ji jen od stolu, ale přišla mi dost těžká, zvlášť náběhem do slalomu. Ve dvojkách od nás startovala Janča s Paminkou, Hanka s Henouškem, Lenka s Meginkou, Luboš s Astíkem, Dana se Samíkem, Andrea s Dártíkem a Libor s Aceíkem. Jediné, které se však dostaly do cíle, byly Lenka s Meggie s jednou chybkou na druhém místě. I dvojky jsem strávila hlášením, protože mne a Aidu čekala premiéra ve trojkách.

Parkur pro trojkaře nebyl rozhodně jednoduchý a vyžadoval soustředění od startu až do cíle. Pro mne a Aidu byl ale nejspíš příjemnější, než by byla dvojková zkouška s obtížným náběhem do slalomu. Na prohlídce jsem krom spousty dalších závodníků potkávala i Míšu, která se rozhodla s Daffíkem opět začít běhat. Parkur běželi dřív než my s Aidou a povedlo se jim to krásně – čistě a na druhé místo. Opravdu krásný Dafíkův návrat na agilitní pole. Když jsem šla na start s Aidou, byla jsem opět úplně v klidu, protože o nic nešlo. Disknout se není ostuda (ani ve trojkách) a užít si to můžeme jakkoliv. Nakonec se nám ale pěkná zkouška povedla zaběhnout čistě (!!!) a na druhém místě, pouze s pomalou kladinou. Po vyhlášení trojek jsme poděkovali rozhodčí Katce Lerlové a hospitantce Míše Bařinkové, které i v nepříjemném počasí poctivě, příjemně a spravedlivě sledovaly a hodnotily výkony všech týmů. Děkujeme!

Když odjela většina závodníků, uklidili jsme parkur, kantýnu, klubovnu, vyúčtovali a vůbec vyřešili vše, co bylo potřeba. A mohli jsme si říct, že se to povedlo. Že jsme to zvládli. Tou dobou jsme si ještě nebyli jistí reakcemi závodníků, ty se ale podle pozdějších facebookových odezv zdály také velice kladné. Asi budu mluvit za všechny pořadatele, když řeknu, že nám spadl ze srdce obrovský balvan.

I když to s agility v Kutné Hoře jednu dobu vypadalo dost špatně, rozhodly jsme se s Hankou, Jančou a Šárkou s tím něco udělat a pokusit se, jak nám jednou napsal pan Lodinský, vrátit do dob své slávy. A protože závody v Kutné Hoře bývaly oblíbené, rozhodly jsme se to zkusit znovu. Když se přestaly v roce 2013 u nás pořádat závody, nechápala jsem proč. Zdálo se mi, že je to vlastně vcelku jednoduché a že my se přece tak snažíme celý den mačkat stopky a zvedat laťky. Teď jsem konečně pochopila, co je se závody za práci. Shánět pomocníky, dělit jim práci, shánět sponzory a ceny, komunikovat s programem, řešit přihlašování, účetnictví, pár dní před závody být na nervy, jak to všechno vyjde. Nechci, aby to vypadalo, že si stěžuju, protože přesto, že jsem měla chvíle, kdy jsme se chtěla na všechno vykašlat, ve výsledku musím říct, že mě celá organizace neskutečně bavila a užila jsem si to od první ho poslední chvíle. Musím ještě jednou poděkovat především Hance, Šárce, Míše a Janče, které daly do závodů obrovské úsilí a spoustu práce. A všem ostatním, které jsme měly kolem sebe a kteří nám neskutečně pomáhali. Jsem si jistá, že všichni pomocníci dali do práce maximum a doufám, že je to i bavilo. Byli jste úžasní! Teď, po týdnu, jsem se už ze závodů konečně trochu vzpamatovala, pokusila se je dospat a vyřešila snad vše. Teď už doufám, že Kutnohorský groš 2016 je definitivně za námi, bylo to úžasné, i když jsem se spoustu věcí učila za pochodu, neskutečně jsem si vše užila a teď už mám myšlenky zase trošku jinde...:-) 

Chovatelská stanice BONSAI SHE-KRA


Kutná Hora
604686837 shekra@seznam.cz
Vytvořeno službou Webnode