O kutnohorský groš 9. 4.

Ani nevím, jak začít, je pondělní večer a já jsem stále plná emocí z uplynulého víkendu, který s čistým svědomím prohlašuji za jeden z nejlepších, co jsem kdy zažila (i když, to také říkám o kde čem). V loňském roce jsme se při pořádání sice moc snažili, ovšem počasí nám příliš nepřálo a prostě vše nevyšlo tak, jak jsme si přáli. Letošní ročník nám to však, aspoň dle mého názoru, vynahradil jen v těch největších superlativech, za což jsem moc vděčná.

            Protože jsou pro nás závody svátkem, přípravy začaly už poměrně brzo, jestli se nepletu, tak mým spontánním výběrem rozhodčího, za který se ale musím pochválit. Petr Dostál posuzování přijal, my vypsali termín 9. 4. a rozhlásili ho mezi všechny agiliťáky z Kutné Hory, Chotusic a Vrdů, místní flyballáky a také mezi všechny kamarády, kteří byli ochotní nám dorazit pomoci. Pro letošek mi odpadla starost se sháněním sponzorům, protože nám pan Lodinský „dohodil“ úžasný Fitmin, který nám věnoval obrovské množství krásných cen. Když pak jedna ze závodnic, naše kamarádka Irča Kochová, vyhrála téměř vše, bylo skládání cen do velkého auta opravdovým problémem. Krom Fitminu nás také podpořilo „Krásné zvíře“ krásnými naplněnými pamlskovníky a Město Kutná Hora nádhernými Groši a spoustou propagačních materiálů. Nesmíme zapomenout ani na naši práci, my s Amálkou Lavickou jsme se vrhly do pletení uzlíků a nejvíce práce si dali bezpochyby Šárka s Tondou, kteří nám připravili nádherné medaile pro všechny úspěšné závodníky. Po loňských zkušenostech jsem tvorbu pečlivých a krásných tabulek přenechala Šárce, která mě ale přinutila alespoň k jejich „přikrmování změnami,“ vzdala jsem i detailní rozpisy pomocníků, na ceny jsem si však okénka zvládla udělat sama, přestože jich bylo mnoho. Oprav překážek se ujala statečná rodina Vaníčkových, nově nám vypomohli i Sádovští, takže na neděli bylo vše jako nové. Přestože to v prvních dnech přihlašování vypadalo, že bude startovka prázdná, brzy nastal zásadní zlom a i listina náhradníků zabrala pořádný kus tabulky. Cenami se postupně naplňovala naše chodba i kancelář pana Lodinského, myslím, že na jejich množství si opravdu nikdo nemohl stěžovat. Jak se den D blížil, i má nervozita a činnost nás všech nabírala na obrátkách a musím říct, že upřímně obdivuji, co se mnou ten týden zvládli přátelsky komunikovat, protože když jsem nervózní, dokáži to dát patřičně najevo, ať se snažím, jak chci.

            Po nedlouhé úvaze jsem se rozhodla na cvičáku strávit doslova celý víkend, takže jsem už v sobotu ve tři čtvrtě na devět stepovala na místě a čekala, až se budu moct nahlásit Jitce Drnovcové, která nám už dopoledne dovolila začít předběžně chystat věci na závody, což nám udělalo velikou radost, protože jsme udělali spoustu práce. Po chvilce přesvědčování a snažení se o smutné psí oči nám pan Mertl posekal i celý cvičák (hlavně, že jsem to já se svou prostorovou představivostí musela měřit :-)), což jsme opravdu ocenili, nejen my, ale i všichni přítomní závodníci. Přestože jsme původně s mamkou plánovali vzít Aríska s Rončou na procházku do města a dát si tam něco k jídlu, na cvičáku se nám tak zalíbilo, že to nakonec dopadlo jen na krátký výjezd na Karlov pro skvělou zmrzlinu. V rámci dopolední brigády se nám povedlo, i když s trochou obtíží, postavit i veliký stan nad kantýnu. Netrvalo dlouho a na cvičák se začal sjíždět i zbytek agiliťáků, kteří vyžadovali nějakou činnost, já se tedy pustila do jejich přidělování, jenže všichni byli tak úžasní, že sotva jsem všem dozadala práci, vrátili se ti první, že už mají hotovo. Já sama se usídlila v klubovně s Šárkou, Jančou, Markétou, Sandrou a tunou tašek a cen, které bylo třeba rozdělit. Postupně nám přijížděla i kantýna a další pomocníci, doupravily se překážky, ohraničil se parkur mimo dolík, všichni volní krájeli zeleninu a další nutnosti k přípravě pokrmů jako o život a ani jsme se nenadáli, byl večer a vše bylo hotovo. My s Hankou, Pepou a Míšou jsme ještě bojovali s programem, odhláškami a náhradníky, venku už ale panovala volná zábava a grilovala se voňavá kuřata. Za tmy jsme pak s Míšou ještě naposled vyvenčily psíky a vydaly se domů, vyspat se na náročný den.

            Přestože mi ráno budík nezazvonil, ve 4:50 jsem, skoro se mi chce říct hbitě, vyskočila z postele, navlékla na sebe nové a moc krásné cvičákové tričko, s přemáháním snědla balíček sušenek (nejsem zvyklá jíst v pět ráno) a už jsme i s Aidou, Larou a mamkou mířily na cvičák. Tam se činnosti balily nějak samy a netrvalo dlouho a začali přijíždět i první závodníci. Holky jsem usadila k prezenci a sama pokračovala v pobíhání po cvičáku. Trošku mě zklamala startovní listina, která mi řekla, že s Larou místo posledních běžíme už na začátku, nicméně jsem se s tím smířila a pokračovala ve věnování se organizaci. Všechno však už od rána šlapalo jako na drátkách, chvíli po začátku prezence jsem už běžela přivítat našeho milého pana rozhodčího Petra Dostála a za chvíli už jsme spolu s ním a dalšími pomocníky statečně rozmisťovali překážky pro první jumping. Ten byl pro mnoho týmů záludný, ovšem stále si stojím za tím, že také moc pěkný. Pokračovali jsme rychlým změřením pejsků a na prohlídku už jsem vpouštěla první skupinu – kategorii large, po které následovali menší pejsci. Sama jsem střídavě někde lítala, někomu udávala Laru, probíhala parkur pro sebe a procházela s ostatními. Netrvalo dlouho, nahnala jsem pomocníky na svá místa, chňapla Larušku a připravovala se na náš první běh. Nakonec ale příprava předčila samotný akt, protože jsme skončily za druhou překážkou, kde Larunku velmi zaujali blízcí diváci. V klidu jsem ji tedy odvedla do kotce a začala prudit holky ve výpočetním stanu. Nechtěly mi totiž půjčit mikrofon, což jsem nesla dost těžce, protože jsem se na to těšila od loňského roku. Nakonec jsem si ho vyprosila aspoň na kousek medíků, za chviličku jsem ho ale vracela, abych se zvládla připravit s Aidičkou na náš společný start. Ten vyšel o poznání lépe než s Larou a my, ani nevím jak, doběhly do cíle čistě a v pěkném čase, který nám stačil na druhé místo ve velmi kvalitní společnosti „na bedně.“ Po doběhu smolíků přišla zábavná přestavba na open agility, holky připravily pěkné vyhlášení a po pár psích očích i sám pan rozhodčí předával medaile těm nejúspěšnější. Jak hrdě a ráda jsem si ji brala. Krom nás s Aidou se zadařilo i našim závodníkům v kategorii veteránů, kterou s přehledem vyhrála Míša s jejím Daffíčkem, v závěsu za ní pak skončila Hanka Vaníčková se Skotíkem. A za rok bude ve veteránech bojovat třeba i moje Justýnka.

            Gestikulaci napříč parkurem jsem pobrala rychle, takže během pár minut už jsem vpouštěla na prohlídku první skupinku závodníků. Rozhodla jsem se Laru z agility odhlásit, i když bylo moc pěkné, bála jsem se, že bychom se tam plácaly zbytečně, tak jsme šetřily síly na zkoušku, kterou už ale stejně nepotřebujeme. Prohlídku jsem tedy odchodila v relativním klidu, pomohla našim holkám a pak sprintovala k mikrofonu se strachem, že mi ho zase někdo ukradne, ale udržela jsem ho. Agility bylo asi trošku jednodušší, než jemu předcházející jumping, ale pár obtížnějších míst by se tam najít dalo, včetně úplného počátku, který jsem se pokusila hned v pondělí napodobit na tréninku, jen tedy nechápu, proč kolem mě při stavbě parkuru všichni, nebo spíše všechny, neposkakovaly tak nadšeně jako kolem pana rozhodčího :-). V largích zazářila především naše Hanka Vaníčková, které se s Henouškem povedlo doběhnout nádherně, čistě a ve skvělém čase, což jim nakonec vyneslo parádní druhé místo, ke kterému moc gratuluji! Kategorii veteránů opět ovládla naše Míša s Daffíčkem, což jim vyneslo i vítězství v součtech. Na druhém místě se pak v agility umístila domácí Andrea Plášilová s Darthem, kteří sice agility téměř netrénují, ale je vidět, že něco se zkrátka nezapomíná. My s Aidou jsme si bohužel vyrobily odmítnutí na slalomu, kdy jsem se jí snažila pomoct tak moc, až jsem to přehnala a navedla jí do druhé mezery. Nicméně jsme dokončily v pěkném čase, což nám v tomto běhu vyneslo bramboru a celkově dokonce krásné třetí místo. Nejúspěšnějším závodníkem se bezpochyby stala naše kamarádka Irča Kochová, která závodila se třemi psy v kategorii large a na bednu v součtech si nikoho dalšího už nepustila.

            Po jumpingu se několik týmů rozhodlo odjet domů, protože zkoušky nepotřebovali, nicméně spousta statečných zabojovala s nástrahami zapeklitých parkurů i zde. Jedničková zkouška byla moc pěkná, sice tedy se dvěma kladinami, přesto ale vyloženě k užití. S Larou jsme toho tedy využily, a přestože na slečnu krašákovou bylo poněkud vedro a její tempo tomu odpovídalo, zaběhly jsme si čistě pro pěkné druhé místo. Larušku jsem na fotce z vyhlášení mít chtěla, tudíž jsem si udělala chvilku volna, kdy jsem byla opět nařčena ze své ukecanosti, asi bych se sebou vážně měla začít něco dělat. Po vyhlášení jsem Laru vrátila do kotce a udělala radost všem, kterým jsem se předtím snažila vykecat díru do hlavy. Usadila jsem se k mikrofonu a své komunikační potřeby si vybíjela právě tam. Ve dvojkách startovala většina pomocníků, takže jsem v pár minutách cítila téměř infarktový stav, kdy jsem se bála, že nebude mít kdo zvedat laťky a mačkat stopky, naštěstí jsem ale pár pomocníčků objevila, přijela dokonce i maminka, kterou jsem během pár vteřin usadila k několika skočkám a sama se chopila svého milovaného mikrofonu. Dvojková zkouška byla poměrně náročná, ovšem to pro naše týmy nebylo překážkou. V kategorii large zazářila Bára Malcová s Bonnie, které ji vyhrály s jedním odmítnutím. Když jsem se nad tím tak zamyslela, Bára s Bonnie jsou prvním týmem, který znám téměř od prvního tunelu a nyní úspěšně závodí. Také jsem při jejich běhu skoro nedýchala, ale to při žádném běhu našich domácích závodníků. S jednou chybou zkoušku v large vyhrál i Libor Plášil s Acem. Ti pro změnu začínali ještě dříve než já (i když Ace jako štěně si vlastně také pamatuju), nyní už téměř netrénují a závodí jednou ročně, evidentně jim to ale vůbec v ničem nepřekáží. Netrvalo dlouho a po krátké přestavbě byli na prohlídku vpuštěni i trojkaři, které jsem tentokrát za Kutnou Horu reprezentovala sama. Parkur se mi opravdu líbil, obsahoval krásné běhavé pasáže a v nich schovanou jednu past za druhou, vše bylo ale nutné provádět v plné rychlosti a naprosté rozběhlosti. Kdybych nás tam tak hloupě nediskla, ale když je panička pomalá a neumí se na prohlídce s Míšou domluvit, co myslí, je to potom těžké. Nicméně až na jednu malou diskvalifikaci jsme doběhly s čistým štítem a nejspíš i rychle, protože jsem těžce nestíhala. Po nás bylo na řadě ještě pár týmů a najednou bylo vše u konce. Naposled jsem se pokusila o psí oči, aby nám pan rozhodčí předal medaile (ale prý jsem zvolila vhodnou taktiku přesvědčování „Už je to naposled!“), naposled jsem do mikrofonu přečetla jména těch nejúspěšnějších, poděkovala sponzorům, popřála všem šťastnou cestu a nahlas poděkovala i panu rozhodčímu.

            Ale aby o všechny mé díky někdo náhodou nepřišel, dovolím si je ještě zopakovat. V první řadě bych ráda poděkovala úžasnému panu rozhodčímu, který vydržel celý den s úsměvem posuzovat výkony skvělých závodníků a byl u toho milý i na nás, organizátory, což nyní dokážeme opravdu ocenit, protože panující pohoda je něco, co nenahradí žádný jiný pocit. A ta opravdu vládla. Dále musím poděkovat všem perfektním závodníkům, kteří byli na své psy milí i ve chvílích, kdy je zamrzela diskvalifikace. Občas bohužel vidíme i něco jiného, jen pořád optimisticky věřím, že pozitivita převažuje. V neposlední řadě je třeba poděkovat sponzorům, kteří z našich závodů udělali závody plné nádherných velkých cen. Především tedy společnost Fitmin, která nás podpořila granulemi a kloubními přípravkami pro oceněné a také vzorečky, letáky a taškami pro všechny zúčastněné. Dále Krásné zvíře, které věnovalo do součtů nádherné naplněné pamlskovníky. Velikou podporou nám bylo i Město Kutná Hora, které krom nádherných grošů připravilo i mnoho propagačních materiálů, aby na Kutnou Horu závodníci nezapomněli a věděli, kam vyrazit na výlet. Důležitá pro nás byla i pomoc naší organizace ZKO Kutná Hora vůbec za tu možnost závody uspořádat, panu Lodinskému za sehnání skvělého sponzora, za veškerou další pomoc a za to, že to se mnou v neděli vydržel (ale za to jsem vděčná všem), Jitce Drnovcové za umožnění se věnovat přípravám závodů i v rámci brigády i za umožnění sobotní sólo brigády a panu Mertlovi za krásné posekání cvičáku, běhalo se nám jedna báseň. A nakonec jsem si nechala ty nejdůležitější, mé úžasné spoluorganizátorky a spoustu pomocníků. Jmenovitě nesmím vynechat Šárku Schwarzovou, která připravila krásné medaile, věnovala se před i po závodní agendě, účetnictví a i v den závodu byla velkou oporou. Jednou z hlavních osob závodů je i Hanka Vaníčková, díky které vše vůbec mohlo vzniknout, která dala dohromady dokonalou kantýnu, která se technicky domluvila s programem, těsně po závodech odeslala výsledky a v den závodů byla tou hlavní, která pomáhala, kde se jen dalo. Obrovskou pomocí je nám i naše kamarádka a trenérka, která už sice není členkou ZKO Kutná Hora, ovšem sto nic nemění na tom, že obstarala spoustu nákupů, věděla si rady se vším, na co jsme byly krátké a vůbec by to bez ní prostě nešlo. Díky i Amálce za upletení spousty nádherných uzlíků, mé mamince za psychickou podporu a pomoc v nákupech dalších cen, Báře Sádovské za opravu kladiny, Báře Malcové za sehnání dalších sponzorů, všem, které něco upekly, Ivě, Agátě a Amálce za celodenní mačkání stopek, Keřkovým za poctivé natáčení našich výkonů, Markétám Lavické a Vaníčkové za pomoc s výsledky a hlášením v den D, Janče za poctivou péči o ceny, kantýně prostě za všechno a všem ostatním obětavým pomocníkům, které se bojím jmenovat, abych náhodou na někoho nezapomněla prostě za to, že do toho s námi šli, že nám moc pomohli se vším, co bylo zrovna potřeba, nikdy neodmítli a vůbec se postarali o bezproblémový průběh závodů, který bychom bez nich rozhodně nedokázali zařídit. Prostě to byl úžasný den, ze kterého budu žít ještě dlouho a jsem ráda, že znám tolik báječných lidí, díky kterým jsem ho mohla prožít. Díky!  

Chovatelská stanice BONSAI SHE-KRA


Kutná Hora
604686837 shekra@seznam.cz
Vytvořeno službou Webnode