O Ratenickou beranici 27.12.2015

27.12.2015 19:48

            Když jsem na kacru objevila vypsané závody v nedalekých Ratenicích, dlouho jsem neváhala a odeslala přihlášku, nakonec i pro Laru. Chtěla jsem na první závody někam na jumpingy, protože ještě neumíme zónovat na kladině, takže se mi Ratenice náramně hodily. Jak se však závod blížil, začaly se ve mně objevovat pochybnosti, jestli to zvládneme, jestli jsem neměla počkat atd. To jsem ale musela překonat, a samozřejmě jsme tedy na beranici s Aidou a Larou vyrazily.

            Dopoledne běhaly jen kategorie small (+ XS) a medium, kam patříme s Aidičkou, tudíž jsem byla v hale už od rána. Aida běhala krásně, já jí to kazila a naše výkony byly dohromady dost hrozné. Jednou jedno odmítnutí, pak diskvalifikace a nakonec dvě odmítnutí. Přesto jsme měly v parkurech spoustu moc pěkných momentů, na které jsem pyšná. A nakonec, podle videí mělo naše běhání hlavu a patu a dalo se na to koukat, což je dobře. A že si sem tam někde přidáme skočku, nevychytáme náběh do slalomu nebo třeba tunel prostě přehlédneme, to se stává… Našim cvičákovým kolegyním se však dařilo o poznání víc, Lenka s Jančou ukořistily tuším každá dvě placky za čisté běhy, to však bohužel na bednu nestačilo, protože konkurence byla obrovská. I tak ale oběma gratuluju. Dana se Samíkem doběhali se stejným skórem jako Aida, aby ji v tom nenechali samotnou :-). Protože se vyhlašovalo vždy po jednotlivých bězích, vše rychle uteklo a za chvilku už dorazila i Míša, po ní pak i mamka s Laruškou. A blížilo se odpoledne „O“.

S Lálou jsme se šly změřit, naměřeno nám bylo 59,5 cm a běh se přiblížil. Startovat jsme měly jako třetí, prohlídla jsem si nádherný parkur, který byl pro Laru jako na míru. Když jsem vcházela na parkur, říkala jsem si, že bude vše v pohodě, což ale nakonec bohužel nebylo. Lara přeskočila první skočku a pak jsme se jaksi rozpojily, slečna krašáková si obíhala halu, na všechny štěkala a mne jaksi ignorovala. Povedlo se mi ji naštěstí po chvíli odchytit, a co nejrychleji jsme opustily závodní prostor. S Jančou a Paminkou jsme se tedy radši vydaly na dlouhou procházku za účelem vy pohybování praštěné Laruny. Na poli jsem se ji však bála vypustit, protože jsem každou chvíli viděla běžet někde zajíce, který by se jí mohl líbit. Nakonec jí tedy muselo stačit vyběhání s Jančou (ta běžet odmítala, takže dostala tahouna Laru a já chudinka sprintovala bez psa). Když jsme se vrátily, akorát jsme stihly natočit Míšu a její jumping s Ájou, kde se bohužel diskly. Pak nás Janča opustila směrem k domovu a my s Míšou vyrazily na prohlídku druhého parkuru. Krásný, běhavý, s těžším náběhem do slalomu, ale jinak moc příjemný. Šla jsem tam s tím, že bych byla moc ráda, kdyby Lála běžela, jakkoliv, ale běžela. A ona mi to splnila. Startovala jsem z ruky, první dvě překážky v pohodě, pak jsem nestihla záda, ale Lara se naštěstí jen doběhal kouknout na paní rozhodčí a vrátila se ke mně a pak jsme spolu prostě pokračovaly. Ona běžela! Po pár překážkách následoval těžký náběh do slalomu, kam se Lara sice trefila, ale už bohužel netrefila druhou mezeru. Každopádně mi udělala obří radost tím, že jsme se prostě otočily a ona soustředěně naběhla z lehčího úhlu. Dál jsme pokračovaly krásně a rychle, a když jsem ji posílala do tunelu, asi dvě překážky před cílem, došlo mi, že pravděpodobně doběhneme. A byla to pravda! Takovou radost jsem dlouho neměla. I Míša nás chválila, odmítnutí na začátku bylo moje a slalom na Laru ještě moc těžký. Ale my to daly! Netrvalo příliš dlouho a odběhla si i Míša s Ájou, krásně a čistě. Bohužel závody poznamenala i nepříjemná událost, kdy jedna agiliťačka nepěkně spadla a byla zavolána sanitka. Nicméně vše snad dobře dopadlo. Po delší prodlevě se tedy pokračovala a já mezitím stihla zoufale přepočítávat časy, abychom ještě nebyly disklé za překročení maximálního času. I kdyby, z běhu jsem měla úžasný pocit, ale přeci jen, nedisknout se je taky příjemné. Nakonec jsme skončily dokonce na, pro nás skvělém, šestnáctém místě z bezmála padesáti účastníků. Na posledním běhu by bylo asi zbytečné hledat nějakou zvláštní složitost. Prostě pohodový, běhavý a rychlý parkurek pro radost. A s Larou se nám moc povedl. Pouze odmítnutí na třetí překážce, kdy Lara netrefila díru do tunelu a celý ho oběhla, nás dělil od čistého běhu. Zbytek byl rychlý, plynulý a krom konce doufám i hezký. Pak si ještě odběhla Míša (čistě samozřejmě), počkaly jsme na výsledky (Míša čtvrtá, my dvacáté), nastěhovaly věci a psy do auta a vyrazily k domovu. Po cestě jsme s Míšou samozřejmě zdrbly kde co a koho. Já po příjezdu domů jen vyměnila tašky a s mamkou pokračovala do Bylan, plná nadšení z povedeného dne. Díky všem!