Pes bude pískat tak, jak chci já aneb o odměnách a trestech

Zdánlivě tvrdá věta je jednou z mých častých tvrzení při tréninku. Vidím tam majitelky, které psa pořád o něco prosí, když nechce přijít, jdou mu naproti a snaží se všechno řešit za něj. Ano, jejich chování zní děsně mile, pejskovi tím samozřejmě neubližují, ale ubližují tím sobě.

            Uvědomuji si limity jednotlivých plemen, pohlaví, velikostí, délek srsti atd. Ovšem pokud je Lara (krašský ovčák) schopná na zavolání přijít ke mně, čekat, až já se rozhodnu, že budeme dělat to a to a vůbec se chovat tak, jak po ní zrovna chci, nevidím důvod, proč by to měl mít jiný pes jinak. Všichni bychom si na začátku měli říct, že jsme důležitější než pes. Ano, pes je sice v podstatě člen naší rodiny, každý jeho problém nás stresuje, obětujeme mu mnohé, milujeme ho nadevše, ale pořád je to pes. Má svou roli ve společnosti, v rodině. Jeho rolí je být psem. Pokud z něj děláme člověka nebo králíčka, nebude šťastný. Taky nejsme rádi za voly… Chápu snahu snést psovi první poslední, protože je to náš miláček, ale zamysleme se nad tím, jestli to je správné. Četla jsem článek o výchově dětí, kde slečna/paní psala, že každé asi tříleté dítě by mělo mít doma nějaké povinnosti – odnést slupky od brambor do koše, uklidit si po sobě hračky apod. Všichni potřebujeme překonávat nějaké překážky, něco dělat, abychom mohli po něčem toužit a něco nám poskytovalo odměnu a motivaci. Pokud strávím celý život v blahobytu, kde mi nebude nic chybět, nenaučím se nic. Proč taky? Proč by se pes měl snažit, když ví, že i když se na Vás vykašle, stejně se s ním pomazlíte, dáte mu obrovskou večeři a budete společně koukat na televizi. Přece není týrání, když psa, který mě neposlechne, zavřu do kotce a jdu se bavit s kamarádkou. On o mě nestojí, tak co bych se namáhala. Nepovažuji za silná slova, když svého psa, který mě něčím obtěžuje – doluje mi z kapsy hračku, štěká na mě, pošlu prostě do háje. Proč přesto, že většina z nás se v životě potýká s mnoha nepříjemnostmi, ne každý nám ve všem vyhoví a rozhodně se nám vždy vše nepovede, skáčeme kolem svého psa, jak pískne (/štěkne). Zatímco já sedím ve škole nebo makám v práci, pes se doma válí u kamen, vleže střeží dvůr nebo si hraje. Tak proč by mi nemohl vyhovět, když po něm po náročném dnu něco chci.

            Nerada ale ke všem přistupuji stejně, každý tým je originál, většinu začátečníků nutím nadšeně lítat po cvičáku a odměňovat psa za kontakt, přivolání. Protože jak lépe získat motivaci, než společnou radostí. I na svých psech vidím rozdíly v jejich touhách. Apollónek a Aidička by kvůli mně a společné zábavě udělali kotrmelec. Aida agility miluje, největší odměnou je pro ni samotný běh a práce. Naprosto ale nesnáší fyzický kontakt, pohlazení je pro ni spíš trestem, když se chce mazlit, olizuje mi ruce a obličej, jemně do mě kouše. Apollón v poslední době miluje jakýkoliv kontakt, je šťastný při společné procházce, cvičit bude klidně zadarmo, umyje mi obličej, pomazlí se, hlavně, že jsme spolu. Po mnoha letech práce s odměnami dnes i o Justýně mohu říct, že zbožňuje společné cvičení a zábavu, ale je to dáma, takže opičky nedělá obvykle pro nic za nic. I Lara je dáma, a přestože by nedělala nic, co ji nebaví s někým, koho nemiluje, nic by nedělala ani bez steaku, řízku, jatýrek nebo jiných pochutin. To Aroušek je jiná liga, práce ho baví občas, pamlsky má rád, ale vybírá si, ani hraní mu nevadí, ale co opravdu miluje, je mazlení na sto způsobu. Když si uprostřed procházky vzpomenu, že ho chci pochválit, musím se usadit na kraji cesty v trávě, protože samou láskou by mě svým opřením převalil na zem.

            Tyto detaily Vám nevyprávím proto, abyste věděli, jak se chovat k mým psům, ale proto, abych zdůraznila odlišnost na úrovni jedince. Přestože dělám všechno proto, aby moji psi byli šťastní a spokojení, odměny si užívali a vůbec se snažím, aby cvičení probíhalo v naprosté pohodě, protože psovod bez psa je zase jen člověkem, nechci své psy o něco prosit. Snažím se jim vytvořit optimální podmínky pro splnění cviku dle jejich zkušeností. Snažím se ale také o to, být pro ně jasná a čitelná, což poslední dobou považuji stále za podstatnější. Většina z nás je spokojených, pokud víme, na čem jsme. Pokud to pes neví v běžném životě, v lepším případě to zpomalí jeho reakce, protože začne čekat zradu. V horším případě se může z nejistoty objevit i agrese a další nevhodné reakce. V agility se objevují ať už zmatení psi, kteří v nejistotě čekají, co po nich psovod chce nebo lítající zvířata, která pro jistotu skáčou všude, ať už to je bezpečné, či ne. Je těžké o tomhle vyprávět po písmenkách a mezi řádky, tohle je věc, která lze řešit trpělivým a jasný přístupem, já bych tímto článkem chtěla jen apelovat na Vás. Zamyslete se, jestli jste pro svého psa jasně čitelní. Dáváte mu jasné signály, co je dobře, co je špatně a především, co chcete a jak si to představujete. Toto je jedním z klíčů pro vyřešení problémů v soužití se psem. Samozřejmě ruku v ruce s trpělivostí, empatií, důvěrou, zdravým sebevědomím, pochopením a spravedlivostí.  

Chovatelská stanice BONSAI SHE-KRA


Kutná Hora
604686837 shekra@seznam.cz
Vytvořeno službou Webnode