Speciální výstava Zbraslav U Brna 10.10.

Ani nevím, pokolikáté už jsme se s mamkou vydaly na Zbraslav, vím ale téměř jistě, že to bylo poprvé bez psa. Zbraslav byla před mnoha lety naše druhá výstava a byla opravdu nezapomenutelná, Apollón tenkrát jako první krašák porazil šarplanince a získal titul BIS. Od té doby už uplynulo mnoho let, místa moravské výstavy střídáme pravidelně, a tak jeden rok jezdíme na Tři Studně a ten další na Zbraslav. Dost už okecávání, pojďme řešit výstavu.

            Protože mi taneční letos komplikují naprosto vše (do pokračovaček mě nikdo nedostane ani párem volů), nečekalo mě v pátek večer nic jiného, než prodloužená. Aby toho nebylo málo, celý týden byla mamka pryč, takže jsem ještě několik dní před výstavou pravidelně chodila k ní do práce něco tisknout, abychom byly na výstavu ready. Ano, standart a bonitační karta se nedá vytisknout naráz. V pátek jsme ještě narychlo vyzvedávaly šaty, pak jsem se jela česat ke známé – kadeřnici, spěchala domů se navléknout do těch šatů, namalovat se a vůbec se ještě zkulturnit. No, abych se trochu pochválila, dopadlo to dobře a prý mi to fakt slušelo. Celý večer jsem přežila, dokonce i tatínek mi dorazil. A zpětně můžu říct, že jsem si to i užila. Ale koukám, že se k výstavě asi fakt nedostanu

            Když jsme ráno dorazily s mamkou na místo, nestačily jsme se divit, že už stojí kruh a všechno vypadá tak nějak připraveně. My nakonec postavily náš úžasný růžovoučký stan, do kterého jsme nastěhovaly stánek, a já k němu záměrně jen odnesla bedny a nic nechystala s tím, že bych v tom Aničce udělala zmatek. Později jsem toho trochu litovala. Netrvalo dlouho a začali se sjíždět tak nějak všichni, mimo to i dva krašáci, Lařin brácha Lex a štěně po Ajně. Na oba pejsky jsem si našla chviličku, ukázala majitelům, jak je mají předvádět a pak jen doufala, že i v kruhu to dopadne dobře. Pak už nastal čas dochystat vše k výstavě potřebné, především desky a dozvědět se také, že Anička nedorazí. No, nevymyslela jsem, koho bych umístila do stánku, takže mi nakonec nezbývalo než se o něj postarat sama. Tentokrát jsem k tomu musela využít i svou špatnou školní angličtinu, což mě rozhodně nepotěšilo, ale zvládla jsem to. Vzhledem k tomu, že údajně by ženy měly zvládat dělat naráz sedm věcí, byla jsem schopná prodávat ve stánku, s někým si povídat, sledovat dění v kruhu, pomáhat okolo kruhu, přemýšlet, jak že to je s těmi cenami a pro koho je která, přemítat o uplynulém večeru a občas jíst, což jsem ale, pravda, trochu zanedbávala. Výstava ubíhala celkem rychle a přišel čas vyhlašování, ve stánku jsem se rychle vystřídala s Ivanou a šla skákat kolem cen, u čehož jsem důrazně klela, že sama už to dělat nikdy rozhodně nebudu. Tentokrát jsem si přišla fakt jak hadr na holi, když jsem zběsile a „svým stylem“ pobíhala po kruhu s cenami a jakmile zaslechla jakoukoliv kritiku, neměla jsem daleko k výbuchu. Při vyhlášení tentokrát panoval zmatek, protože se nevyhlašovali nejdřív psi a pak feny, ale po třídách a soutěže se dělali různě průběžně. Tohle bylo snad fyzicky nejnáročnější vyhlašování. Když bylo hotovo, rychle jsem naposled houkla, že jestli chce někdo něco ze stánku, má poslední šanci a začala balit. Když jsem to udělala, rozhodla jsem se bojkotovat jakoukoliv další práci, usadila se s Jitkou a jejich odrostlým odchovaným štěnětem na lavičce a byla ráda, že jsem ráda. Bonitace nakonec nebyla vůbec, takže jsme mohli jít dřív na oběd. To je přístup jednoho z pořadatelů výstavy :-). Řízek jsem do sebe, značně vyhládlá, naházela rychlostí blesku a neměla si na co stěžovat. Pak už to šlo rychle, mamka se Šmakalovýma sbalila stánek, dobře, přišly jsme s Jitkou asi o dvě minuty dřív, než by bylo ideální a tak jsem se ještě zapojila, ale jen velice decentně. Pak přijel další Šidákovic odchovanec, takže jsme se my všichni, mezi psy už ne úplní nováčci, nahrnuli kolem malého nohatého Luje. Mezitím Šidáci přivedli i Dixinu a já měla s kým cvičit. S Dixi jsme za pár minut „našejpovaly“ nose touch na ruku a na předmět, zkrátka další důkaz toho, že i se šarplanincem to jde.

            Pak už netrvalo dlouho a i přes mamčinu velkou nelibost jsme se usadili v hospodě a povídali a drbali. Pohoda, klídek… Asi nemá cenu to nějak víc rozebírat, prostě to bylo fajn, jen jsme se s mamkou musely rozloučit a vydat se vstříc domovu a následně pak i Neratovu, protože jsem na poslední chvíli zjistila, že se fandit na Pardubickou přeci jen dostanu.

            Tak zas někde…