Světová výstava Lipsko 12. 11.

2:30. Čas, který na budíku už dlouho nechci vidět. Výstavy psů a nejen ty ale přináší i takovéto zážitky. V polospánku jsem kontrolovala připravený oděv, pamlsky, pouzdra na čísla, očkováky a zkrátka všechno to, bez čeho se na výstavu jet nedá, natož na tu zahraniční. Asi nikoho nemůže překvapit, že z auta jsem se pak vracela třeba pro vlastní občanku. S Šidáky jsme měli naplánovanou společnou cestu, protože ve dvou (čtyřech) se lépe táhne, když jsem ve 4:32 psala Jitce SMS, že jsme za Prahou, akorát vyjížděli, takže na jakési benzínce před Litoměřicemi jsme se sešli téměř stejně, my s mámou stihly jen kafe. Po krátkém shrnutí plánované cesty jsme se tedy vydali vstříc našim severozápadním sousedům. Cesta ubíhala, venku se pomalu rozednívalo a my překročili hranice republiky. V Německu jsme pak ještě před Lipskem vyvenčili, když se konečně přiblížilo výstaviště.

Naše cesty se nakonec rozdělily u bran výstaviště, kdy my jsme „na sraby“ jely na parkoviště, které bylo hlášeno jako volné, statečnější Šidáci popojeli ke zdánlivě obsazenému, možná to pak měli o chlup blíž, ale v hale jsme byly stejně první. Okolí kruhu bylo velmi prostorné, samotný kruh už méně, naštěstí byl kobercem potažený nejen po obvodu, ale úplně celý, protože povrch okolo byl velmi kluzký, což vadilo především Aroušovi. Hned po vyvenčení na trávníčku vedle haly, který už po třech výstavních dnech asi úplně nevoněl, tudíž na něj Lara odmítla vstoupit, jsme rozbalily klec a křesílka a usadily se u kruhu. Tam jsme se potkaly i s dalšími majiteli krašáků ze Slovinska, kteří opět zářili úsměvy a optimismem, tak jako vždycky všichni Slovinci. Jako první šli na řadu šarplaninci, kterých bylo téměř třicet. Českou republiku kromě Šidáků s Drenou reprezentovali ještě Mudroňci s Mufem, Malí s Karou (Abby), Štěpána s Teskou a Neronem a Jana Myslivcová s Bublinou. Nejvíce zazářila právě Šidákovic Drenuška, která si vyběhala už podruhé ocenění Světový vítěz, byť tentokrát jako veteránka. K němu si přidala i ocenění BOV, tedy nejlepší veterán plemene. Tím nám zajistila dobrou náladu po zbytek dne.

Protože ruský rozhodčí Alexey Belkin posuzoval poměrně svižně, přiblížil se i náš čas. Ještě během posuzování šarplaninských fen jsem se převlékla a s mamkou jsme oba broučky učesaly. Nervozita, především ta na mámině straně stoupala. Aroušovi se hala líbila čím dál méně, máma byla úplně zelená. Protože v Německu mají trochu jiné pořadí tříd, znamenalo to, že jen co vylezu z kruhu s Aroušem budu muset drapsnout Laru a běžet s ní. Proto krom mámy dostala přesné pokyny i Jitka, bez které bych asi byla zelená taky. Než jsem do kruhu vešla s Arískem, vysílala jsem Jitku směrem k mámě, která už stála na druhé straně kruhu se slovy „Dojdeš k ní, nebudeš se s ní o ničem bavit, ale prostě jí vezmeš z ruky Laru, jinak ji úplně vynervuje. A jestli bude protestovat, přeper ji :-).“ I po nepříjemné zkušenosti z Prahy byl Aris naštěstí v kruhu v pohodě, pan rozhodčí měl rozum, takže kontroloval zuby z odstupu, díky čemu stál Aris naprosto v klidu tak, jak to umí. Po troše prohmatání nás poslal oběhnout kolečko a tam a zpět. Arouš se nesl jako profík, v kruhu umí nahodit chod jako kladrubák, jak kdyby si v duchu říkal: „Teď všichni čumte, jak jsem krásnej!“ Protože toho pan rozhodčí moc nenamluvil, z kruhu jsem odcházela bez toho, že bych věděla, jak jsme dopadli. Musím říct, že máma i Jitka byly za kruhem vzorně připravené, máma mi měnila číslo, zatímco Jitka psy. S Larou už jsem byla klidnější, věděla jsem, že pan rozhodčí má klidný a vlídný přístup, navíc Lara už je ostřílený matador, který se nenechá rozhodit. Ani s ní tedy nebyl v kruhu sebemenší problém, byť jsem se opět nedozvěděla, jak jsme dopadly. Po nás nastupovaly dvě pěkné slovinské fenky ve třídě otevřené, obě byly tedy menší a zavalitější než Lara, ale hezké. Po jejich posouzení jsem konečně zjistila, že Laruška CACe dostala, když nás vedoucí kruhu pozvala do boje o CACIB. Na tomto místě bych ráda vyzdvihla právě její práci, tichá paní, která ale vždy měla vypsaná správná čísla a s ledovým klidem sháněla vystavující do kruhu. Když byl CACIB a tím pádem i titul Světový vítěz – fena, udělen Laře, byla jsem už v naprostém klidu a šťastná. Když pak vedoucí vypsala i Arískovo číslo, věděla jsem, že si domů vezeme oba světové vítěze, záleželo už jen na tom, který z nich postoupí s BOBem do závěrečných soutěží. Máma, stále trochu zelená přiběhla s Aroušem, pan rozhodčí si je ještě chvíli prohlížel v postoji, než udělil Laře titul BOS a našemu rok a půl starému Arisovi BOB – tedy nejlepší z plemene. Šťastně jsem vyběhla z kruhu, Jitce podávala kokardy a nevěděla co dřív. Ze světové výstavy si domů vezeme dva tituly nejvyšší!

Po vyřízení nezbytných formalit jako zapsání do rodokmenu (to zařídila máma s Rosťou), zatímco jsme s Jitkou spokojeně hlídaly v křesílkách tábor. Po nutném ofocení ve fotokoutku s logem výstavy jsme se rozhodly odvést psy a nějaké věci do auta a následně se vrátit na naše stanoviště, vyzvednout pohár apod. Cestu jsme si s mámou oživily „skvělým nápadem“ jít jakýmsi tubusem mezi halami, který nám měl zkrátit cestu. Kluzká podlaha ale způsobila, že jsme málem zůstaly trčet v jakési mezihale, odkud psi nechtěli ani tam, ani zpět. Právě vyzvednutí poháru se stalo úkonem těžším, než se zdálo. Najít výdej pohárů se zdálo být nadlidským výkonem, i to se nám ale povedlo, takže jsme si odnesli pěkné plaketky s logem výstavy. Po prozkoumání pár stánků se Šidáci vydali stát frontu na oběd, zatímco my s mamkou jsme ještě okukovaly stánky, byť německé ceny byly trochu děsivé, takže jako jediný suvenýr jsme si odnesly vážené bonbony. Po návratu do naší haly jsme si s mámou daly k obědu kafe a hranolky, čímž jsme se občerstvily během usilovného přemýšlení, jestli do závěreček jít nebo ne. Věděla jsem, že Arískovi šance jsou mizivé, není ještě zdaleka hotový pes, takže nakonec padlo rozhodnutí, že s Šidáky počkáme do veteránů a když půjdou pro Drenu do auta, vyrazíme s nimi, ale pojedeme rovnou domů. Přesto jsme si čekání v již poloprázdné hale moc užili, prostě pohoda.

Cesta domů už utíkala hůře než ta do Lipska, počasí nám přestalo přát, v Krušných Horách jsme viděly první letošní sníh, který ale cestu dost znepříjemnil. Naštěstí jsme však domů dorazily v pořádku a rychle otevřely láhev šampaňského, které jsme si zkrátka nemohly odpustit.

Na závěr bych ráda poděkovala všem, kteří na nás mysleli, drželi nám palce a vůbec stojí při nás. Vy víte!  

Chovatelská stanice BONSAI SHE-KRA


Kutná Hora
604686837 shekra@seznam.cz
Vytvořeno službou Webnode