Tábor Nové Hrady - Dětská party s podšálky 17.-24. 7.

            Články na web píšu už čtvrtým rokem, ale zcela upřímně a sobecky musím říct, že je píšu hlavně pro sebe. Realisticky jsem vždy měla pocit, že to stejně nikdo nečte, protože to není moc zajímavé, neboť si stejně jen vylévám své srdíčko, taktně drbu a chválím své čtyřnohé miláčky. Letošní Nové Hrady mě však těžce vyvedly z omylu, když jsem se dozvěděla, že článek očekávají už skoro všichni a dokonce mi začali vymýšlet nadpis. Nemůžu říct, že by mě to nepotěšilo, najednou ale cítím obrovskou nervozitu…co když se mi zrovna tenhle, očekávaný, nepovede, bude o ničem, někoho urazím a zkrátka bude stát za to, co jsem sbírala jednou v noci pod postelí. No, alespoň se však pokusím shrnout týden plný štěňat, pohody, podšálků, flákání, jídla, pití, cvičení a především nekonečného povídání do „pár“ vět (znáte to), tak mě pak prosím nekamenujte.

            Ještě dlouho před táborem jsem se pustila do počítání, což dělám opravdu nerada, protože matematika mezi mé hobby tak úplně nepatří, ale výsledek mě opravdu překvapil. Krom toho, že na Nové Hrady jsme se letos vydali už po sedmé, pro mne s mamkou to byl už desátý tábor, což znamená, že to mezi šarplaninci táhneme už fakt celkem dlouho. Jen škoda, že většina psíků, se kterými jsme se ještě ve Slavětíně setkali, už mezi námi bohužel není. Teď ale zpět k tomu veselému. Protože se některým členům klubu na Nových Hradech už nelíbilo, rozhodli se letos vydat vlastní cestou, kterou se pro ně stala chalupa pod Blaníkem, kam vyrazí v srpnu. Některým z nás se však pro změnu nechtělo tam, takže jsme nenašli jednodušší variantu, než se prostě rozdělit. Stálá sestava – my, Šidáci, Šmakalovi a Omastovi tak vyrazila ve druhé půlce července do našeho oblíbeného penzionu Na Celnici na hraniční přechod mezi Novými Hrady a rakouským Pyhrabruckem. A abychom tam nebyli sami, přidali se k nám i staronoví Mudroňkovi, kteří po dlouhé přestávce, kdy s Karabašem zůstávali doma, loni poprvé vzali malého Mufíka, se kterým dorazili i letos, jen už byl brouček trošku dospělejší a drzejší. Dorazil po kratší přestávce i Standa, který nám alespoň na víkend přivezl ukázat nového Barona, který však úspěšně zastoupil toho starého Baronka, naše starší generace se v lásce opravdu neměla (Apollón a Baron st.) a ta mladší (Lara a Baron jr.) je na tom stejně. K těmto starým tvářím se přidalo ještě pár nových – naše kamarádka Věrka Weber s bílým švýcarákem Citronem, šarplanincem Tatarkou a důchodcovským berňákem Caesarem (salát) a manželem Petrem, který by se mohl urazit, když bych řekla, že ho beru taky jako Věru. A aby nás bylo ještě víc, dorazilo i pár nováčků – Linhartovi se dvěma Sharislandskými miminy – starším Kimíkem a malou Orrinkou, která byla věrnou kopií své maminky Werice a já tak měla občas pocit, že jsem se vrátila o sedm let zpátky, do Slavonic, kde jsem zahájila svoji výcvikovou praxi (do té doby jsem byla jen tichý pozorovatel) právě s Šidákovic Werčou, díky které jsem se o několik měsíců později, ve svých devíti letech podívala do kruhu na světové výstavě v Bratislavě a neztratila se tam, protože velmi nadějná 2 patřila právě nám. A do teď jsem za ten nápad Rosťovi a Jitce vděčná, protože to byl zážitek, na který se nezapomíná. No a druhými nováčky byli Miksovy s dalším Šidákovic odchovancem – Kiarou, která se už po dvou dnech chovala jako starý mazák. A když jsem teda poctivě představila nováčky (a právě končím první A4 stránku), lehce se podívám i na nás, tábory už dobře znalé. Šmakalovi, liberečtí běžci (pozor, neplést s těmi indickými, slimáky Vám lovit nebudou), přivezli svoje bobřeny (Aura a Arwen), které důrazně upozorňovaly všechny kolem procházející na svou přítomnost. Šidáci přivezli už skoro stálého

účastníka Meronka, který opět ukázal, že pro agility a IPO se narodil. Jako doprovod mu vzali dvě mimina, odrostlejší, ale o to nohatější Nerynu, která se pro tento týden stala mou výcvikovou parťačkou a Olivera, který nás s Nerynkou na cvičení taky jednou doprovodil a i když se mnou zpočátku nechtěl mít nic společného, zvykli jsme si na sebe i my dva a jak nám to krásně šlapalo. Již tradičně s námi dovolenou trávili i Omastovi, kteří doma nechali koně (Barletku) a přijeli jen s osmiletou poklidnou důchodkyní Agátkou a malou bleší šeltií Bettynou, která ale oproti Aidě a Justýně vypadá jako jiné plemeno. Zpátky však vyráželi o jednoho člena smečky bohatší, protože na ně v Nových Hradech čekala naše Květa (Ariana Bonsai She-Kra), neboť se rozhodli, že do jejich smečky krašák určitě patří a my jim v tom rozhodně neodporovaly, protože lepší páníčky jsme si pro naše mimino nemohly přát. A nakonec by asi stálo za zmínku, co jsme doma vlastně posbíraly my s mamkou. Situace se vyvíjela různě a chtěly jsme s sebou vzít něco mezi nulou a sedmi psy. Nakonec si nejkratší sirku vytáhl Apollón, kterého jsme, ač nerady a s těžkým srdcem, nechaly doma a do Nových Hradů tak jely v šesti psech, dvou lidech a narvaném autu, kterému se pod tou tíhou ani jet nechtělo. Takže pro upřesnění s námi jely šeltie Aida s Justýnkou, matka pluku Lara a tři děcka (Ronča, Arísek, Arianka), čímž jsme letos opět vyhrály nejpočetnější smečku. A kolik se tedy dohromady zúčastnilo psů? Celkově jsme jich napočítali 21, z toho 12 šarplaninců, 4 krašáci (nejvíc v historii), 3 šeltie, 1 bílý švýcarský ovčák a 1 berňák. A abych nezapomněla na nás dvounohé, dorazilo nás naprosto stejný počet jako psů, takže 21 – proč jsem své psy během výcviku nechávala na pokoji, neboť na ně nezbyly volné ruce, to fakt nechápu. Dost už představování, ale aspoň nikdo nemusí přemýšlet, jestli se někde objeví, protože jsem si (doufám) na všechny vzpomněla už teď.

            A co jsme tedy celý týden dělali? Já vlastně nevím, vzhledem k tomu, že to uteklo tak příšerně rychle, že jsem se nestihla zastavit. Pravidelně jsme každé ráno chodili cvičit, o vedení jsme se poctivě střídali s Rosťou a Petrem. Začalo se klasickými socializačními cvičeními – slalomy, kolečka proti ostatním, různé měnění pozic v řadách a kruzích. V první dny nám to stačilo, pak jsme si k tomu přidali i výstavy. Nejdřív jsme s Rosťou vysvětlili, jak se běhá, jak se dělají otočky, výstavní postoj, ukazují zuby, prohmatává pes atd. a přišel čas na praxi. Některým to šlo hned, jiní potřebovali chvilku času, ale nakonec všichni chodili skoro jako profíci. V pátek jsme si udělali i malou výstavu, během které jsem jako rozhodčí hodnotila předvedení, které se naučit zkrátka dá a výsledek jím jde často ovlivnit velmi dobře. Výsledky však také bývají ovlivněny náladou vystavujícího se psa, což je často i náhoda. A tak jsem jako nejlépe předvedeného psa vybrala Agátku, která i když někdy nebyla v náladě, tak chodila zrovna teď jako hodinky. Ale musím říct, že ta „důležitá“ funkce, kdy jsem zprostřed kolečka všechny trápila dlouhým běháním, stáním v postoji a vším ostatním, čím nám rozhodčí zavařují život v kruhu, mě opravdu bavila. V poslední den pak Rosťa s Jitkou udělali „bonitaci“ a několik přítomných psů změřili, což je ta „nejnepříjemnější“ část každé bonitace, i s tou se však všichni popasovali. A především se všichni psi výborně socializovali. Nejen během společných cvičení, ale především během hrátek a odpočinku, který jsme téměř všichni trávili společně sezením na nádherném oploceném pozemku celnice. A letos můžu s klidným srdcem říct, že opravdu neodjížděl žádný pes s tím, že by se nezlepšil. A to je velké vítězství pro všechny.

            Krom společného ranního cvičení jsem nejen já ještě nejednoho šarplanince protáhla agilitní tratí, a tak několik psů lezlo tunely, chodilo po kladině a áčku, skákalo přes skočky a dálku a motalo se slalomem. Meronek si vzpomněl na spoustu toho, co uměl už loni a přidal něco málo navíc, letos ale talenta roku vyhrála bezesporu Neryna, která do všeho byla neskutečně zažraná, a všechno jí šlo, takže bude mít doufám i spoustu foteček, protože se Jitka (i ostatní) s foťákem opravdu činila. Běhaly i moje holčičky, Aida je profík a asi nepotřebuje komentář, po štěňátkovské pauze se na parkur pomaličku vrací i Lara a i ona to stále umí. A největší radost mi udělala Justýna, která v rámci svých fyzických možností opravdu makala. A ani se neurazila, když získávala přezdívky jako Tlustýna, Soudek, Stoleček…

            Občas jsme se vydávali i na výlety, já to jednou riskla se Šmakalovými a po těch sedmi letech jsme se znovu vyškrábali na Kamenec. Navnadili mě na trasu 3,5 km nahoru a to samé dolů, nakonec to ale nějakým záhadným způsobem dalo 11 km za dost krátký časový úsek, a to jsme prý šli pomalu. No, to jsem sice úplně nepochopila, ale budiž… Po výletě jsme se zastavili i na oběd u Barona, kde jsem se přecpala výbornými borůvkovými knedlíky. A přestože jsem se na žádný další výlet se Šmakalovými nepřemohla, bylo to nakonec vcelku fajn (až na to tempo). Jednu takovou procházku jsem ale ještě zvládla a tak jsem si ten „náš váš“ okruh kolem rybníka dala. A vůbec všechno bylo naše vaše – procházka, nůž, pes… Nejdelší výlet jsme ale absolvovali s Věrou, Petrem a Terčou, kdy jsme se pěšky vydali z celnice do Terčina údolí, tam se trochu prošli, najedli a přes město se vrátili na celnici. A dohromady ušli asi 15 kilometrů, ale v pohodovém tempu. Oběd na Hamru v Terčině údolí také neměl chybu a vůbec jsme si to užili a já si nakonec troufla i pustit Laru, která si zaplavala a vyřádila se s Citronem. A abych ty procházky měla kompletní, poslední den jsme vyrazily jen s Jitkou venčit, nedošly jsme ani nikam moc daleko, ale šly jsme „doprava,“ dostaly se na rozcestí a došlo nám, že to na té straně ale vůbec neznáme. No, máme co dělat příští rok.

            Ale aby to nevypadalo, že jsme nějak přehnaně aktivní, nejsme. Alespoň my jsme letos trávili hodně času na celnici, kde jsme jedli, tlachali, odpočívali a většina i během dne pospávala (no jo, jsme s Jitkou jediné, kdo má výdrž a nechodí pořád spát). A tak jsme si v klidu řekli skoro vše, co jsme chtěli. Letošní sestava účastníků (psích i lidských) byla naprosto perfektní, naráz jsme mívali na zahradě většinu psů, občas někdo sice musel na vodítko, těch běhajících a hrajících si však byla drtivá většina a bylo to krásné. Všem to ohromně prospělo a nás to krom častého přepočítávání štěňat nedalo moc zabrat.     

            Tím asi naprosto nejlepším „programem,“ kterým se na táboře zabýváme, bývají večerní táboráčky. Sejdeme se všichni u ohně, opečeme buřty, popíjíme, povídáme… Panuje příjemná nálada, nikdo nemá chuť se hádat. Ne nadarmo tam s Jitkou zůstáváme pravidelně poslední ještě dlouho do noci, tohle se nedá moc popsat, to se musí zažít. Letošní večery však provázela především nesmrtelná hláška účastníků zájezdu. Pít se sice musí, ale když není z čeho, stojí to za to, čeho bývá při pejskařských akcích všude plno. Takže větu „Vracejte podšálky“ jsme mohli slyšet opravdu na každém rohu. Stejně jako v účastnících zájezdu se však po spoustě z nich slehla zem.

            Jedno odpoledne nás navštívily dva naši odchovanci – Andra Bigy a Aslan Vik, kteří se svými páníčky a svou šarplaninskou tetou Cindy přijeli z Prahy, takže jsme (až na Holanďanku Apolenu) měli pohromadě celý vrh a mimina se nádherně vyblbla i s maminou, která ale vypadala dost zděšeně, že se těch mimin teda asi nezbavila a že jí je možná vrací, což se jí naštěstí nepotvrdilo, a tak byla taky spokojená. A stejně jako miminka, která strávila na Nových Hradech celý týden, se ukázali jako výborní budoucí agiliťáci. Bez našeho vědomí a povolení prolézali tunely, šplhali se na áčko a kladinu a my jen trnuli, ať nespadnou.

            Další neodmyslitelnou součástí naší dovolené bývá také jídlo. Jíst se přeci musí (stejně jako pít), takže restaurace v okolí Nových Hradů, případně cílových míst našich výletů, známe opravu velmi dobře. Letos se však Omastovým povedlo objevit jednu „novou,“ kterou jsme se se Šidáky vydali taky zkontrolovat. No, valím se ještě teď, ale zahradu novohradského zámku jsem viděla poprvé a vypadá moc hezky. Projíždět se tam na koni se smečkou psů…hmm, nebylo by to špatné.

            Protože většina účastníku tábora už má období teenagerů za sebou, velmi je zaujal koncert v nedaleké restauraci na Kamínku, kde se představila pravděpodobně skupina jejich mladých let – Framus 5, a tak nás v pátek večer většina části pravěk, 45+, prvohory, trilobiti,…opustila a vydala se pařit. V areálu tak zůstala vlastně jen naše skupina puberta + a Šidáci, takže jsme si poklidně zapálili oheň a očekávali příjezd pařmenů. Když se za námi vrátili, přišel čas na narozeninová přání. Letos je rok, který je na kulatiny opravdu vydatný, a tak bylo naprosto nutné popřát alespoň třem padesátnicím, které nebudu v zájmu ochrany soukromí jmenovat, protože by mi taky mohly dát přes držku, viď mami…:-). A tak se slavilo a bylo to veselé. A jak to některým s kocovinou druhý den při tréninku běhalo pěkně.

            Jaký tedy vlastně byl letošní ročník Nových Hradů? Bezkonkurenčně nejlepší! Sešli jsme se v pohodové partě, nikdo se s nikým zbytečně nehádal, žádní prudiči nedorazili, psi se snášeli výborně, vlastně šlo o takovou šarplaninsko krašskou školku, tolik psů naráz jsme puštěných nikdy neměli a jak to krásně klapalo. Lidí se sešlo i přes rozdělení opravdu dost a my se už teď těšíme na příští rok a doufáme, že sestava se moc nepozmění, protože takhle to byla zkrátka pohoda. Díky všem a za rok…a nezapomeňte…VRACEJTE PODŠÁLKY!

       

Chovatelská stanice BONSAI SHE-KRA


Kutná Hora
604686837 shekra@seznam.cz
Vytvořeno službou Webnode