Vánoční dárek (DD) Praha a večírek Sarplaninac klubu Roudnice nad Labem 20.12.

Když jsem Janče někdy v červenci odkývala, že s ní pojedu na neoficiální dogdancingové závody dvojic Vánoční dárek, neměla jsem nejmenší tušení, že akce vyjde na stejnou dobu, jako náš tradiční Vánoční večírek. Když jsem se to však dozvěděla, polila mě horkost. Večírku jsem se nechtěla vzdát za žádnou cenu a závodů jsem se vzdát nesměla, protože by mě Janča při nejbližší příležitosti asi zadupala do země. Nakonec jsem si krásně naplánovala, jak situaci vyřeším kompromisem, a to takovým, že si v Praze odtancuju sestavu a s mamkou pofrčíme do Roudnice, což jsme měly stihnout tak akorát a na místo dorazit asi s hodinovým zpožděním. Když jsem se však asi dva dny před akcí dozvěděla, že se začátek závodů posunul asi o dvě hodiny, polila mě horkost podruhé, a tak jsem začala jednat. Domluvila jsem si to tak, že si sestavu odtancujeme jako první, Janča vydrží do konce a já hned pofrčím. Člověk si říká, že jeden problém by stačil, ale ono ne. Justýnka tak jela pár dní před akcí na krytí a v sobotu jsme ji nechtěly, snad jako těhulku (to se ukáže až za měsíc na sonu), stresovat, takže přišla řada na náhradní variantu, tedy na Aidičku, která z dogdancingu umí tak akorát otočky a slalom, což by se možná mohlo jevit jako problém. Pro nás ale, jak je vidět, není překážkou téměř nic, tudíž se Aidička naučila pár nových triků a ono to kupodivu šlo.

Přesto, že jsme si závody naplánovaly (dobře, Janča plánovala, já kývala – dogdancing není mou parketou) už někdy v létě, poprvé a naposled jsme se tréninkově sešly až ve čtvrtek večer, kdy nám to, co si budem, vůbec nešlo. Přesto jsme statečně v sobotu odpoledne vyrazily směr Pet centrum Praha, kde se závody konaly. Zabraly jsme pěkné místo v „první“ řadě a i když jsem byla překvapená, jak už je v hale narváno, po chvíli to bylo ještě podstatně horší. Potkaly jsme i spoustu známých – Vrďáky, Denču, Kikinu a další. Po chvíli čekání přišla řada na jakési slavnostní zahájení, kam jsme všichni nastoupili, dozvěděli se nějaké základní informace a pak se mohly jít připravovat. Netrvalo dlouho a už jsme byly volány na plac. Pak všechno proběhlo v takovém ledu a sledu, že jsem sotva vnímala, přesto jsem si stačila všimnout, že kromě jedné drobné chybky, která byla lehce zamaskována, jsem nezapomněla sestavu, což mě jednoduše zaskočilo. Nedokonalostí v naší sestavě bylo spoustu, ale přesto jsme z ní obě měly dobrý pocit. Protože nás Denča natočila (děkujeme), máme na YT už i video, tak můžete mrknout. Pár minut po dotančení už dorazila mamka a my vyrazily za další zábavou a Janču nechaly v Praze.

            Na mne čekal v autě složitý úkol, a to udělat ze sebe člověka. Do Petka jsem jela nenamalovaná, oblečená tak, aby se to hodilo do sestavy a měla jsem ze sebe udělat někoho, kdo všechny nevyděsí už svým příchodem. Do salónku v jedné roudnické restauraci jsme sice dorazily jako poslední, ale rozhodně ne s velkou ztrátou a zbyla tak na nás dvě místa v čele stolu mezi Šidáky. Ráda bych řekla, že jsem netrpělivě očekávala výsledky závodů, ale zkrátka jsem jednou za hodinku zkontrolovala mobil, jestli tam není něco nového, a když nebylo, depku jsem z toho neměla. Hovor rozhodně neváznul, celkem jsme se i zasmáli, ale hlavně jsme se všichni, pro letošní rok naposled, viděli. Role Ježíška jsem se ujala já a teď napjatě očekávám nějaké svoje krásné fotky, když kolem mě ty foťáky cvakaly každou chvilku. Byla jsem sice párkrát nařčena z protekce (z legrace samozřejmě) a padlo i pár jiných, vtipných hlášek J. Postupně účastníků ubývalo a ubývalo, až jsme tam zbyli my, Šidáci, Dáša a Dostálovi. Ještě jsme si společně tak hodinku poseděli, ale nakonec jsme se, s přáním šťastných a veselých rozloučili i my a pomalu (doslova) se vydali do svých domovů. Protože však venku pršelo, trvalo nám ještě notnou chvíli, než jsme se odhodlali vyjít z chodbičky pod restaurací až ven, kde následoval téměř běh k autům. Ještě nesmím opomenout jeden malý detail, kdy mi přišla tam SMS s výsledky a já se dozvěděla, že jsme se umístily na nádherném třetím místě z devíti dvojic, což nám všem udělalo velkou radost. Sezónu jsme tak ukončili velmi příjemně a už se těšíme na shledání, které sice bude tentokrát až za delší dobu, než jsme zvyklí během roku, ale přijde. Tak šťastné a veselé.