Výlet Kutná Hora 19.3.

Protože loni se u nás v Kutné Hoře všem líbilo, na podzim jsme s mamkou opět obdržely několik objednávek na zopakování akce. A tak i přes máminy protesty jsme se nakonec do pořádání akce opět pustily. Trasu jsme oproti loňsku moc neměnily, pouze ji obrátily do protisměru, zkrátily a zkrátka uzpůsobily tomu, aby se dalo skončit na základně. Den předem jsme se pustily do velkých příprav v podobě vaření, pečení, nakupování a spousty dalších nezbytností souvisejících s jídlem.

            Druhý den ráno si s námi však někdo nahoře rozhodl pěkně pohrát, neboť z nebe padalo cosi mokrého, sice přímo nelilo, ale prostě nepříjemně mžilo a bylo hnusně. Odhodlaně jsme však odvezly jídlo do Bylan a šly čekat na parkoviště na Valy na odvážlivce. Zhruba ve čtvrt na jedenáct (sraz byl v půl) mi přišla zpráva od Jitky, že budou mít trošku zpoždění, asi 10 minut. Nijak nás to nezaskočilo, ale když o pár minut později přišla esemeska, že jsou vlastně asi 40 km od Kutné Hory, trošku jsme se s mámou zasmály. Po půle dorazili Věra s Petrem a celou jejich smečkou a čas začal utíkat rozhodně rychleji a po čase dorazili dokonce i dlouho očekávaní Šidáci. Vyrazily jsme tedy zvesela k Barboře, párkrát se společně ofotili, vyslechli si Apollonovo brblání nad přítomností mnoha psů a Jitčino brblání nad nepřítomností mnoha lidí a pokračovali dál, kam nás nohy statečně nesly. Rozhodně největším zážitkem pro mne bylo Věřino vypouštění smečky, kdy prostě všechny pustila (BŠO, šarplaninec, BSP) a oni poslouchali takřka na mrknutí oka. Cesta zpříjemněná družným hovorem nám utíkala rychle a netrvalo dlouho a objevily jsme se u Velkého rybníka, kde jsme si udělali pauzu pro odpočinek. Pak už jsme se vydali směrem na základnu, kde na nás čekal vrchol dne, úžasné občerstvení, na které se všichni samozřejmě těšili. V Bylanech jsme tedy zakempili, psi uvázali a pozavírali, kam to šlo, a vrhli se na spousty jídla. Česnečka, pomazánky, máslové sušenky, buchta, slivovice a spoustu dalších dobrot, které ke všeobecné spokojenosti bohatě stačily. Jídlem a povídáním jsme strávily víc jak dvě hodiny, během kterých se Věra rozhodla jít pěšky až do Kutné Hory a dokonce o tom vážně uvažoval i Rosťa. Nakonec jsem se tedy já obětavě sebrala a i s Laruškou jsme Věru a její smečku doprovodily až do Hory, přičemž jsem se kochala především na volno vypuštěným Tatarkou. Prošly jsme kolem budovy mého milovaného gymnázia a pokračovali až na parkoviště, kde už na nás čekali mamka s Rosťou, se kterými jsem se zase vrátila do Bylan, kde Jitka s Jarmilou hlídaly zbylé psy. Tam jsme se pomalu rozloučily, my s mamkou ještě jely šachovat s auty z bodu A do bodu B, ale netrvalo dlouho a byly jsme i doma.

            Bylo by těžké napsat o dnešku dlouhý článek, nedělo se nic zajímavého, prostě jsme vyrazili na procházku a jídlo, ale myslím, že můžu za všechny říct, že jsme si to užili, a i když nás bylo pět a půl, stálo to za to a možná to bylo i lepší. Prostě pohodově strávený den, který stál za to. Díky všem!