Výlet se šarplaninci Kutná Hora 21.3.

Loni v březnu jsme se sešli v lomech Malá a Velká Amerika nedaleko Karlštejna, abychom „otevřeli“ jaro. Letos měla stejný úkol splnit Kutná Hora. Všechny předpovědi počasí na sobotu jsem znala nazpaměť, ale většina z nich tvrdila to samé, zataženo, déšť, což mi rozhodně radost nedělalo. S mamkou jsme se ale shodly, že to prostě riskneme a buď nám bude přát štěstí a bude aspoň trochu slušně, nebo si párkrát zopakujeme, že nejsme z cukru. Nakonec jsme tedy v pátek večer nachystaly „občerstvení“ a doufaly, že nám druhý den bude počasí přát.

            Ráno jsem vstávala s pocitem, že přes den asi umřu, byla mi zima, kašlala jsem jako o život a prý byla zelená (no jo, někdo si umí vybrat dobu pro nemoc), ale i tak jsem oplývala nadšením, že venku je nádherně. Někdo nahoře nám asi přál. Na půl jedenáctou jsme tedy s mamkou a Larou vyrazily do Hory s tím, že snad přijedou aspoň ti, co nám to ohlásili. A stalo se tak. Jen malou chvíli po nás přijela výprava z Kladna čítající 5 dospělých, 3 děti a 3 psy. Další půlhodinu jsme počkali na Šidáky s jejich Mrgískem a mohlo se vyrazit. Už od začátku jsme se nakonec s mamkou držely plánovaného modelu, a to tedy takového, že ona půjde vepředu a povede s sebou ty, kteří budou ochotni s ní jít rychlejším tempem, no a já si vzadu půjdu pomalinku se Šidáky, popř. s někým dalším, kdo se k nám přidá. Mamka se občas pokoušela o své odborné výklady, které musela dělit na dvě skupiny, protože všichni společně jsme šli jen zcela výjimečně. Už po asi kilometru začala Jitka každou chvíli zjišťovat, jak daleko je to do toho námi slibovaného občerstvení a to jsem ještě netušila, co si za zbytek cesty vyslechnu J. Společně jsme všichni zhodnotili budoucí obydlí mého spolužáka jako naprosto nechutné a poté odbočili doleva (my to zvládli!!! J). Na základnu už nebylo daleko a slibované překvapení všechny opravdu nadchlo. Jarmila nám totiž v době, než jsme dorazili, stihla připravit všechny naše pomazánky a buchty a všechno, aneb nám udělala catering. No, nikdo to nečekal a i když zpočátku všichni vypadali celkem rozpačitě, po chvíli už všichni s nadšením konzumovali J. Samozřejmě se nám z Bylan ani trošičku nechtělo, protože se tam sedělo taaak příjemně a nás už boleli nohy. Před námi však byla celá cesta po mlýnech, kde jsme se už definitivně rozdělili a my se Šidáky se courali daleko vzadu (a to mamka tvrdila, že oni také sotva šli, haha). Stihli jsme probrat všechno možné a zdrbnout co se dalo. Jitka si sice téměř na každém metru stěžovala, že ji bolí nohy, a když že už tam konečně budem (rozumějte v hospodě). Když jsme došli na začátek „královské,“ kde se druhá skupina, inspirovaná libereckými běžci, konečně uráčila na nás počkat, čekala tam už i lavička, kterých je na královské plno, ale na mlýnech chybí. Chvilku jsme si tedy odpočinuli a už jsme znovu vyráželi vstříc městu. Rosťa evidentně chytil druhý dech a s mamkou nabrali šílené tempo, kterému jsme ale s Jitkou statečně odolaly a dál pole uzavíraly z uctivé vzdálenosti a pokračovaly v drbání všeho možného. Dokonce jsme i přestaly počítat metry do cíle a už se nám šlo lépe. Když jsme konečně dorazily do města a následně i do hospody, bylo ale moc příjemné se prostě rozvalit na židli a sedět. Já prý tedy byla značně zelená, ale nějak jsem to na zahrádce Ruthardky přežila a kosu klepala jen trošičku. Když jsme poobědovečeřovali a příjemně poseděli, nastal čas, vydat se posledních pár set metrů k autům. Na parkovišti nám notnou chvíli trvalo, než jsme se rozloučili, ale slova chvály byla moc příjemná a s mamkou jsme byly moc spokojené, jak se nám akce povedla. A Lara doma padla za vlast J.          

    

Chovatelská stanice BONSAI SHE-KRA


Kutná Hora
604686837 shekra@seznam.cz
Vytvořeno službou Webnode