Výlety - tentokrát u nás

Protože s Jančou a naší smečkou rády chodíme na výlety a minule jsme couraly s psími holkami u nich, tentokrát jsem pozvala Janču s Paminkou k nám. Holky dorazily v pátek kolem poledne, poobědvaly jsme a mohly vyrazit na první tůru. Asi šestnáct kilometrů v okolí Mikuláše mi při plánování dalo zabrat snad víc, než když jsme si to šlapaly po vlastních nohou. A kudy že jsem si to vlastně s Paminkou, Justýnkou, Aidou a Apollónkem kráčely? Z Mikuláše lesem do Rohozce, pak kousek po silnici směrem ke Kačině, ze které jsme uhnuli na polní cestu vedoucí kolem Nového rybníka přes Nové Dvory, kde jsme „posvačily“ skvělou zmrzlinu a po cestě, kterou jsem ještě na základce kráčela nesčetněkrát už směrem k nám na Kačinu a odtamtud nejdřív lesem zpět, ovšem pole, které se musí cestou přejít, bylo zarostlé, takže zase zpátky a vesnicí až domů. A jak jsme si to užily? Řekla bych, že v celé sestavě perfektně. Apollónek mě skoro celou cestu vlekl, snad aby mi naznačil, že ještě nepatří do starého železa. Řekla bych, že to byl jeho první takhle dlouhý výlet a snad si ho užil, dědek můj. Justýnka tradičně průvod uzavírala, k jejímu názoru na výlety se asi nemá cenu vyjadřovat J. Paminka běžela v dálce před námi a řekla bych, že Apollónek se často viděl zhruba ve stejném místě, ale chudák ťapal na vodítku J. A Aida, která se obvykle chová jako „normální“ pes…ne, opravdu k ní nemám co napsat, někdy běží vepředu, jindy se courá vzadu nebo se motá kolem nás. U rybníka se smečka osvěžila, což je moc potěšilo. Další osvěžení je čekalo před Kačinou, což především Apollónkovi udělalo velikou radost. Jedním „milým“ pánem nám bylo řečeno, že nesmíme mít psy na volno, což zdůraznil výstřelem. Nevím, jestli jsem nějak mimo, ale pokud vím, tak jde o to, aby byl pes ovládaný psovodem, za což psa sedícího přede mnou s očním kontaktem považuji, pokud tedy není uvedeno jinak. Ale co, aspoň jsme měly téma, které jsme řešily téměř celý zbytek cesty. Když jsme si to už od Kačiny felily :D do lesa, jako první jsme potkaly nejspíš trojici bažantů, kteří z nás tedy vítr moc neměli, a my se k nim zvládly přiblížit dost blízko na to, abychom se začaly bát, že nezmizí. Naštěstí si to na poslední chvíli rozmysleli a ne moc vražedným tempem odkráčely z cesty do lesa. Poté jsme potkaly ještě zajíce a jakousi kočku, ovšem nikdo z našich chlupatců nikoho neulovil. Naštěstí. Na závěr procházky jsme se ještě potkaly s další kavalírkou, tentokrát mikulášskou, trikolorkou Peginkou, která je Pamince opravdu podobná. I když se nám výlet zdál krátký, tak jsme na zahradě už jen padly do židlí. Já jsem ale ještě statečně vytáhla skočku, míček a Laru a něco málo jsme si zaběhly. Slečna se opravdu snažila a zaběhla všechno moc pěkně. Zjistila jsem, že mě fakt baví dělat s ní ty začátky a vidět, jak se lekci od lekce moc zlepšuje. Když cvičím se šeltičkami, které už jsou přeci jen vyběhanější, tak mám sice ze spousty věcí radost, ale pokroky jsou vidět dlouhodoběji, ale u štěnda je to trénink od tréninku, snad i pokus od pokusu lepší a lepší. Když jsem s ní začínala, jednak jsem si říkala, že to nebude až taková zábava jako běhat se šeltičkami, že obíhání stromů, přivolání a odložení nejsou moc záživné, ale mýlila jsem se. Nějak jsem se do toho zažrala a při tréninku je pro mne těžké si říct „Stop, ještě to pokazím“. Krašáková už sama táhne na překážky, má před překážkou odložení, na stromy ji posílám z velké dálky, točení kolem bočnice jí nedělá problém a za hračku se může přetrhnout. Obvykle postačí žlutý děrovaný míček, který zbožňuju já, na něj maká nádherně, ale pokud náhodou vezmu plyšového tchoře, tak se nestačím divit, jak se snaží. Ale to jsem poněkud odbočila. Ale o co jde… Večer jsme doma strávily dlouhou dobu kecáním, sledováním videí a plánováním sestav. Jak jinak.

Asi i proto jsme ráno vstaly až v půl desáté. Opět jsme si pohrály s Laruškou, která makala snad ještě líp, Janča jí hodila pár frisbee rollerů a štěňák se vyblbla. Po obídku jsme měly naplánovaný ten delší výlet – asi sedmnáct kilometrů ze Zdechovic domů. Protože okruhy už tu moc nevychází, odvezla nás tedy mamka právě do zmíněných Zdechovic, odkud jsme si to po turistické značce razily přes Bernardov a Záboří až k nám. Nejzajímavějším bodem trasy měly být a byly asi Obří postele, což je velký kamenný útvar právě u Zdechovic, který jsme málem s Jančou přehlédly….error. Tam jsme samozřejmě vyfotily čtyřnožce a po modré pokračovaly dál. I když cesta ubíhala svižně, oproti předchozímu dni, kdy se nám zdálo, že při deseti kilometrech máme za sebou tak dva, se nám po pěti kilometrech zdálo, že už přece musíme být doma, jak dlouho jdeme. Cestu nám, tedy spíš mně, zpestřil třeba višňový sad, kde zbylo ještě pár červených zbytečků. Když jsme procházely Bernardovem, já jsem si s Polym u nohy vykračovala a zpívala (naštěstí potichu) písničku o Rumcajsovi. Proč ne? Velkým zpestřením pro nás byly především kozy, které se procházely u hájenky v Záboří jako by byly vycvičené, protože se tam potulovaly všechny volně. Jedna se za námi dokonce přišla pomazlit, a kdyby Aida neječela a Apollón se s ní nechtěl seznámit (což ona chtěla s ním taky, ale já protestovala, v zájmu bezpečí obou), asi bychom si ji vážně podrbaly. Domů už jsme dorazily tak nějak normálně a dost unaveně se uvelebily u počítače, kde jsme při probírání všeho možného zkejsly dost dlouho. Později jsme si dokonce lehly a v kecání pokračovaly ve vodorovné poloze.

Ráno jsme se opět prospaly a když jsme se vyhrabaly z postelí a nasnídaly, zjistily jsme, že máme do Jančiného odjezdu sotva hodinku. Ajaj. Rychle jsme vyrazily na poslední, už krátkou, procházku v okolí Mikuláše, při které Apollona vystřídala Laruška, která si se stopovačkou za zadkem pobíhala volně docela dlouho a krásně poslouchala na přivolání prostě proto, že je dokonalá. Sotva jsme se vrátily, už dorazil holkám odvoz a my „osiřely“. Víc už asi nepatří do článku o výletech, který byl i tak chvílemi dost odchýlený od tématu. Tak zas příště…       

Chovatelská stanice BONSAI SHE-KRA


Kutná Hora
604686837 shekra@seznam.cz
Vytvořeno službou Webnode