Výlet se šarplaninci Kumerským pohořím ke Psím kostelům 1.5.

Už když jsme se loni rozjížděli, z malé hospůdky v Ralsku, domů, říkali jsme si, že sem vyrazíme znovu. A tak se taky stalo a na prvního máje jsme já, mamka, Justýnka a Apollón a naše věrná kamarádka Janča s Paminkou vyrazili téměř dvouhodinovou cestou směr Ralsko – Hradčany. O tom, že Ralsko je obrovské jsme psala už loni, tak už to není třeba zmiňovat.
Cesta za družného hovoru rychle ubíhala, až jsme se i přes menší bloudění dostali na, nám už známý plac – místo „startu“. Tam už na nás jako vždy čekali Šmakalovi, kteří tentokrát přivezli „Bobřeny“  J. Po chvíli čekání a povídání dorazil i zbytek výpravy a v půl dvanácté jsme mohli vyrazit. Hned od začátku jsme se přidali k Šidákům do zadní části a té první, rychlé skupině jsme po pár minutách neviděli ani paty. Povídali jsme si a povídali, až jsme došli na rozcestí, kde to celé začalo. Jít rovně nebo doleva? Rovně je to prý zkratka, tak jsme to vzali tou delší cestou doleva, což, jak se časem ukázalo, byla osudová chyba. Šli jsme si, šli, až jsme zjistili, že tudy vůbec nemáme jít. Otočili jsme se a zabočili na jinou cestu, tam zase na jinou a tak dál, až jsme byli někde, kam už se nejspíš nikdy nedostaneme, protože jsme tam šli opravdu zapeklitou cestou. Za hlasitého hřmění jsme to tedy otočili a šli tak nějak zpátky se slovy „Kde jsme?“ „V lese.“ Nicméně jsme se nevzdávali a jakýmsi zázrakem potkali naši druhou půlku, která už měla výlet skoro za sebou. Ti nám řekli, kudy se dostaneme ke Psím kostelům, kam jsme měli namířeno a my tedy po kratší pauze pokračovali dál, kde jsme konečně spatřili Psí kostely. Krásný skalní útvar se přímo nabízel k focení a odpočinku, čehož jsme samozřejmě využili. Pak bylo ještě rozhodnuto, že my, „Mladé nohy“, tedy já s Jančou, se vydáme podívat a fotit i „Skalní bránu“, tedy jakousi zmenšeninu Pravčické brány. Byla moc krásná a fotky nějaké určitě máme. Dospělá část naší nejskvělejší pomalejší skupiny si tedy odpočinula, ovšem hned jak jsme se s Janou (+ Pamčou, Justýnkou a Apollónkem) vrátili, pokračovalo se dál, tedy zpátky, což mělo být asi tři a půl kilometru, což teda nevím, přišlo mi to dál. Každopádně jsme se vysmátí, s asi dvanácti kilometry v nohách, vraceli k autům, kde na nás opět čekali Šmakalovi, tentokrát spolu s Dášou, která se za námi přijela podívat i s Belliskou. To bychom nebyli my, kdybychom se nezašli posilnit, a tak jsme nastoupili do aut a rozjeli se krkolomnou (i když od loňska určitě vyspravenou) cestou směrem k nedaleké hospůdce na pozdní oběd (nebo spíš večeři?). Protože témata k hovoru nikdy nedochází, i tady jsme si čekání na jídlo krátili povídáním o všem možném, ale převážně o psech. Jako obvykle se nám nějak nechtělo zvedat od stolu a jen tak odjet, nic jiného nám ovšem nezbývalo, a tak jsme se tedy rozloučili, usedli do aut a rozjeli se směrem ke svým domovům. Musím říct, že takhle povedenou akci jsem dlouho nezažila (dobře, tak od poslední šarplaninské akce J ), celý den jsem si užila, nasmála jsem se (ani nevíte, jak je bloudění někdy zajímavé) a byla ráda, že jsme vyrazili.
A abych nezapomněla trošku teorie – na výlet vyrazilo devět psů, z toho jeden krašák, jedna šeltie, jedna KKCHS a zbytek šarplaninců. Lidí bylo asi (snad se nepletu) třináct. Myslím, že náš počet byl průměrný, i když třeba Jana byla na začátku zaskočená. Zkrátka je šarplaninců málo a ještě míň jich jezdí na akce, což je škoda, protože je to moc fajn.